Proč bušit do klavíru pěstmi: Za Cecilem Taylorem
S úmrtím některých osobností máme pocit, že se uzavírá celá éra. Pátého dubna zemřel Američan Cecil Taylor: nejdivočejší z brilantních klavíristů, jeden z pilířů free jazzové scény.
Jeho závratně rychlá improvizovaná hra, při níž pod prsty zurčel, přesýpal se a explodoval celý rozsah klávesnice a ke slovu se dostaly i pěsti a lokty, byla hrdou výslednicí řady vlivů. Taylor vyšel z jazzu, prostudoval Stravinského a Bartóka a říkal, že pro černé muzikanty je piano vždycky tak či onak bicí nástroj. Klaviatura pro něj byla „osmaosmdesát laděných bubnů“. Když ve věku 89 let zemřel doma v newyorském Brooklynu, jeho vliv dávno přesahoval hudební scénu.
Jestliže se vzdělaní tvůrci zaměří na syrové, zdánlivě primitivní vyjádření, publikum bývá načas zmatené: zažili to Jean Dubuffet, Captain Beefheart i právě Cecil Taylor. Už z jeho debutového alba Jazz Advance (1956) vyzařovalo podezření, že se „utrhne“ od jazzového hlavního proudu. Taylor se sice učil od Thelonia Monka a měl rád husté souzvuky Davea Brubecka, ale svižně opouštěl svět akordů a místo toho svou kapelu vedl k melodickým nebo perkusivním blokům. Zpočátku hrál i „písničky“ Dukea Ellingtona nebo Colea Portera, ale témata nořil do experimentování čím dál silnějšího.
Snímek z koncertu Cecila Taylora v newyorském Whitney Museum of American Art, foto: archiv Whitney Museum of American Art. Ve videu: Delší cesta do síně slávy: Cecil Taylor na oslavě vydavatelství Blue Note, zdroj: youtube.com Příběh, kdy americkým jazzmanům pomohl zájem Evropy, se vynořuje i tady. V roce 1962 natočil Taylor v dánské Kodani, v klubu Café Montmartre, přelomovou nahrávku Nefertiti, The Beautiful One Has Come. Tady už se vytasil v plné zbroji: zrušil pravidelný jazzový rytmus a místo toho hrál organicky – jako mořský příboj, ve valícím se přívalu, ve volném dechu i v ozvěně řvoucích zvířat; jednou jako by bubnoval, pak po klávesách napodoboval skoky moderních tanečníků (s nimiž rád vystupoval, včetně u nás tak populárního Mina Tanaky). Dokázal být ale i nečekaně lyrický a něžný.
Nebyl to swingující jazz a na léta to Taylora rozdělilo s mnoha pořadateli koncertů. Patnáct let myl nádobí a držel se podobných džobů, než mu stoupající zájem přece jen umožnil živit se tím, co u něho byla nejen jeho tvorba, nýbrž také jasný životní postoj. Jazzovému mainstreamu se Taylor mnohdy smál, jeho drsné průpovídky v rozhovorech jsou pověstné. O Milesu Davisovi řekl: „Na milionáře nehraje špatně.“ Jako k osobě k němu měl výhrady, ovšem jeho hudbu respektoval. Když po nějaký čas Taylor učil na akademii, nechal propadnout všechny studenty, kteří neuposlechli jeho pokynu jít na místní Davisův koncert.
Na snímku Cecil Taylor v koncertním zaujetí, foto: Andy Newcombe. Ve videu: Generace odchází, hudba zůstává: Cecil Taylor hraje na pohřbu saxofonisty Ornetta Colemana, zdroj: youtube.com Koncem šedesátých let, po dvou albech u vlivného labelu Blue Note, začal Cecil Taylor vystupovat v celovečerních sólech. Nechal tak ještě víc vyniknout svojí poetice. I díky tomu se dočkal silnější satisfakce. Získal Guggenheimovo stipendium, začal být rozumněji zařazován na pomezí jazzové a experimentální scény. V roce 1978 vystoupil v Bílém domě za účasti prezidenta Jimmyho Cartera, o rok později hrál k tanci Michaila Baryšnikova. V roce 1988 se konal měsíční (!) festival v Berlíně věnovaný celý Taylorovi: hrál v řadě duet, trií i se zběsilým soundem velkých bandů. Význam tkvěl i v tom, že se tu spojili organizátoři ze socialistického i spolkového Německa, Taylor hrál na obou stranách Berlínské zdi a propojil komunity ještě před jejím pádem.
U nás vystoupil Cecil Taylor několikrát: v devadesátých letech dvakrát na Pražském hradě – v době, kdy tenhle areál dával najevo, že současné umění patří k tomu, čím se má společnost reprezentovat. Kdo kdy zažil Taylorovu střelhbitou hru, přetékající rezervoár tónů v třeba hodinovém bloku, chození kolem klavíru a atakování všech jeho částí, toho rychle napadlo, že mu nejde jen o hudbu. Matka mu v dětství dávala číst Schopenhauerovy poznámky: Taylorova asociativní poezie spojující filozofii, historky a momentální postřehy byla dalším médiem pro jeho postoje.
Na moderní umění byl napojený smysly i intelektem. Newyorské Whitney Museum k jeho poctě uspořádalo výstavní projekt (2016), Japonsko mu v roce 2013 udělilo Kyoto Prize „za kulturní a duchovní obohacení lidstva“. Cena obnášela půl milionu dolarů, po vyzvednutí ji zdefraudoval Taylorův domnělý přítel: vyvolalo to vlnu mediálního zájmu i u médií, která se jinak Taylorovi vyhýbala.
S úmrtím Cecila Taylora je to trochu jako s odchodem Ivana Martina Jirouse. Někomu se uleví, protože zacházet s legendou v její nepřítomnosti už bude mnohem snazší. Řeči o úctě a historickém významu nebude narušovat samotná nepředvídatelná osobnost se svou chaotizací, „nerozumnou“ mírou intenzity, se svým fyzickým řáděním, občasným odrazováním publika nekompromisní tvrdohlavostí. Existují zkrátka radikální osobnosti, které nezřídka zaskočí a předběhnou i své stoupence, kteří si myslí, že jim „rozumí správně“. Jenže mluvit o Taylorovi je snazší než sebrat se a jít s ním něco prožít: Kdo si vyhradí hodinu a zkusí ji strávit s jeho hudbou, riskuje, že ho to změní.
