Klidná deska o neklidném vztahu k času. Tame Impala v Kristových letech

Kapela, která byla relativně populární kvůli svému psychedelickému rocku, se roku 2015 převtělila v těleso elektronické taneční hudby. Nahrávka Currents přitom byla ovlivněna, což je paradoxní, bolestným rozchodem frontmana Kevina Parkera. Skladby se vyznačovaly silnými a chytlavými melodiemi, na něž se dalo tančit, ale zároveň v nich zněly Parkerovy vokály s rozchodovými texty, jež uvízly v hlavách posluchačů. Upřímná zpověď, která uměla roztancovat.

Skladba The Slow Rush. Na snímku kapela Tame Impala, zdroj: fanart.tv

Tame Impala jsou v zásadě sólovým projektem Kevina Parkera. Komponuje, píše i nahrává sám. „Zbytek“ kapely s ním hraje pouze na koncertech. Z Parkera je díky tomuhle přístupu relativně kultovní postava a mezi fanoušky kolují zvěsti o jeho maniakálním perfekcionismu, s nímž skladby donekonečna předělává a některé vokály údajně nahrává víc než stokrát – dokud není dokonale spokojený. Parker to v nedávném rozhovoru pro časopis The Fader popřel; řekl, že by se lidi divili, kdyby viděli, kolik jeho hudby vzniká spontánně. Sám údajně věří v kouzlo nahodilé studiové práce a prý se mu běžně děje, že do zvuku použije i sample, o němž přemýšlel asi tak deset sekund.

Na novém albu to rozhodně nejde poznat. Nahrávka The Slow Rush se od první do poslední skladby jeví jako zcela promyšlená záležitost. Občas je její zvuková čistota až otravná. Dá se hovořit až o přeprodukovanosti: vše vycizelované. Ale zároveň to podporuje kompaktnost alba, které oproti předešlému mnohem víc stojí na celistvosti nálady, než na jednotlivých skladbách. Málokterý track z The Slow Rush lze označit za hitovku. Skladby tu nádherně splývají a tvoří prostor, do něhož se posluchač bude rád vracet. Introspektivní, ale stejnou měrou chytlavý a taneční.

Rocková kapela, která přejde k elektronickému zvuku, to není převratný krok, ale těžko bychom asi našli jiný případ, kde by ta změna působila tak organicky. Pro Parkera se zdají být taneční beaty a melodie stejně přirozené jako předešlé kytarové kompozice. Už vývoj od debutu Innerspeaker (2010) k albu Lonerism (2012) se zdál být poměrně razantní. A o skoku ke Currents už byla řeč. Z tohoto hlediska je The Slow Rush nenápadnou evolucí. Klubové hity a jednoznačné rádiové singly se tentokrát nekonají. Zvuk je spíš komorní, nejvhodnější možná do sluchátek. Však také Parker v interview pro The New York Times podotýká, že ač vystupuje na velkých festivalech a vyprodává arény, tvoří hudbu hlavně pro osamělé puberťáky, kteří muziku poslouchají u sebe v pokoji. A to proto, že on sám se k hudbě dostal právě takhle.

Jeho hlas se na desce The Slow Rush nese přes syntezátory a beaty jako éterický zvuk někoho, kdo je daleko od nás, ale snaží se k nám promlouvat. Splývá jako další nástroj, ale pokud si posluchač dá práci, zachytí přemýšlivé a melancholické texty. Rozebírá v nich především čas. Nejsou to žádné filozofické rozpravy, nicméně je zřejmé, že s přibývajícími roky rodák (*1986) ze Sydney na jeho ubíhání myslí čím dál víc. „Už je možná na čase tomu čelit/ Už to není taková legrace jako dřív/ Už nejsi tak mladý, jak jsi byl/ Možná je na čase tomu čelit/ Už nejsi tak cool, jak jsi byl/ Možná je na čase tomu čelit,“ zpívá v písni It Might Be Time.  Snaží se čas alespoň zpomalit. A taky ho vyvolává zpátky, ale vzápětí dodává, že na tom není nic až tak dobrého – a to především ve skladbě o falešné nostalgii Lost in Yesterday. Ve skladbě Posthumous Forgiveness se vrací ke komplikovanému vztahu s otcem, který v roce 2009 zemřel. Píseň se nese v syntezátorové a příjemně smutné náladě, ale obsahuje i překvapivé momenty: zhruba v půli této šestiminutové sklady Parker vybalí vlnu hlučných beatů a syrových elektronických zvuků. Ovšem to je výjimka.

Poslechněte si skladbu Lost in Yesterday. Foto z koncertu v Los Angeles, 6. srpna 2015, foto: AP/ČTK – Rich Fury

Muž stojící za Tame Impala stárne a ohledává způsoby, jak se s tím vyrovnat. Tvrdíval, že hudbu může dělat jen tehdy, když se cítí bezcenný. Ale jak vidno, nynější album tuhle „metodu“ poněkud koriguje. Podobně jako loni zpěvák a producent James Blake natočil své první „šťastné album“, zkomponoval Parker své první klidné a méně nešťastné album. Když přistoupíme na jeho neokázalost, je radost s ním trávit čas. A ten se mu občas na chvíli opravdu podaří zastavit.