Nikdo není v bezpečí. Muzikanti mluví o mentálním zdraví

James Blake (*1988), autor melancholických písní a jeden z esenciálních „sadboyů“ dnešního popu, napsal do zmíněné publikace text Jak si můžu stěžovat? Rozepisuje se v něm o svých psychických potížích spojených se svojí introvertní povahou i s hudební kariérou. Zároveň se ptá otázkou z názvu eseje: Má slavný bílý heterosexuální kluk žijící na bohatém západě vůbec právo být smutný?

Blake v eseji, který je celý k přečtení na webu nakladatelství, píše o svém dospívání „citlivého kluka“, jehož ostatní děti šikanovaly nebo se mu vysmívaly. Zážitky z dětství mu nastavily pokřivený způsob vnímání světa. „Když jsem se stal relativně slavným, můj perzekuční komplex se proměnil v sebestředný narcisismus a moje posedlost s dokazováním své důležitosti lidem, kteří mě podceňovali, byla najednou finančně odměněna. Do té doby byla hudba mým prvním emočním jazykem a mým nástrojem,“ píše Blake a popisuje svoje postupné uzavírání se před světem, které jen s obtížemi přerušoval, když měl vydat album nebo vyrazit na turné.

Obálka knihy It’s Not OK to Feel Blue (And other lies), repro: Amazon.com

„Chtěl jsem, aby lidi věděli, jak se cítím, ale neměl jsem slovník na to, jim to říct,“ popisuje Blake stav, z něhož mu pomáhala hudba. V současnosti je šťastně zamilovaný a učí se se svou psychickou kondicí lépe pracovat – jeho letošní album Assume Form se nese v mnohem optimističtějším duchu než předchozí depresivní nahrávky. A také se na něm nachází několik spoluprací s jinými hudebníky, tedy něco, čemu se Blake dříve vyhýbal. Stín starého já nicméně v Blakeovi zůstal; i proto je přesvědčen, že je důležité, aby o svých depresích promluvil. „Nechci, abyste mě litovali, chci jen ukázat, jak relativně bohatý a slavný bílý muž může trpět depresemi, ačkoliv je to zcela proti všem společenským očekáváním.“

Jeho zpověď není pro nejvěrnější fanoušky úplnou novinkou. Ovšem důležitá je otevřenost, s níž Blake vstupuje na pole veřejné debaty, která už není určená pouze okruhu jeho posluchačů. Sláva muzikantů nebo třeba herců je v popkultuře vnímána coby symbol kariérního úspěchu. A existuje obecné povědomí, že k tvůrčí činnosti patří i pochybnosti nebo krize, ale „za odměnu“ se z nich rodí umění. Skrze romantickou představu umělců coby citlivých duší často zapomínáme, že jsou to prostě lidé, kteří musí čelit velkému tlaku či nebezpečí selhání.

Doznání slabosti od hvězd je osvobozující i pro jejich fanoušky – i ti pak mohou před druhými snáze přiznat, že mají horší dny, kdy se nedaří, nebo se dostali do stavu, kdy potřebují pomoc. Ve společnosti orientované na výkon, kde selhání nebo pochybnosti zdánlivě nemají místo a která ve velkém generuje vyhoření, je otevřenost důležitým bodem nula v debatách o duševním zdraví.

Muzikanti jsou poslední roky v první linii těch, kteří o úzkostech a depresích mluví. Ozývá se mladá generace bez ohledu na hudební žánry – od R&B zpěváka Zayna přes rappera Stormzyho až po elektronického producenta Bengu. Možná se z toho už stala i trochu móda, štempl autenticity, který si pro sebe chce leckdo uzmout. Pořád však lepší móda, než ticho. Podle letošního průzkumu švédské společnosti Record Union trpí až 73 procent všech muzikantů z nezávislé scény příznaky psychických nemocí.

„Pořád si nejsem úplně jistý, zda věřím, že mám právo být v depresích nebo cítit smutek, protože jsem bílý heterosexuální muž a život pro lidi jako jsem já je nepopiratelně nejjednodušší ze všech společenských skupin. Jenže moje privilegovaná pozice nemůže za to, že jsem slavný nebo v depresích a cítil bych se mnohem víc trapně, kdybych o těchto tématech mlčel,“ píše James Blake. V podtextu chce říct, že debata o psychickém zdraví nemůže sklouznout do poměřování privilegií. V ohrožení duševními nemocemi je každý z nás.