Hudba podle Marii Kondo. Japonský ambient z osmdesátých let je protijedem úzkosti

Streamovací služba Netflix má nečekaný divácký hit – pořad Uklízení podle Marii Kondo, v němž proslulá japonská konzultantka pomáhá americkým rodinám vyřešit problémy s přebytečným haraburdím. Pravidlo, s nímž Kondo k uklízení přistupuje, je až bezelstně jednoduché – stačí si projít své věci a u každé se zeptat sebe sama: „Činí mě šťastným?“

Autorka i v ČR vydaných bestsellerů jako Zázračný úklid se inspirovala v šintoistickém náboženství upřednostňujícím střídmost a řád, jenž jako jediný může dát člověku radost. V jejím pravidlu „méně je více“ se rovněž ozývá japonská posedlost minimalismem či téměř zbožné uctívání krásy každé jednotlivé (a jedinečné!) věci ve fyzickém světě. Podobné principy zdobí i japonskou ambientní a new-age hudbu, která poslední roky slaví překvapivé úspěchy. Šetří se zvuky, pracuje s tichem. Nejsou to přitom nutně nejnovější nahrávky. Mezi vyhledávané patří poklady z osmdesátých let, které fanoušci objevili přes YouTube a udělali z nich soundtrack k boji s moderní úzkostí. Vyzařuje z nich vyrovnanost a klid – přesně jako z bytů, které ve svém pořadu „uklidila“ čtyřiatřicetiletá Marie Kondo.

Nervózní a hektická doba jako kdyby si sama zrodila protijed na mocně generovanou úzkost. Návrat poklidné ambientní hudby je jedním z velkých trendů posledních let. A v popředí této vlny stojí právě nahrávky japonských pionýrů elektronické hudby. V tvorbě hudebníků a hudebnic, jako jsou Hiroši Jošimura (1940–2003), Midori Takada (*1951) či Haruomi Hosono (*1947), hraje roli myšlenka ambientu coby „pokojové hudby“. Tu nemusíme nutně vnímat naplno, ale lze se v ní „zabydlet“ a nechat ji na sebe působit podvědomě. Japonský ambient má za cíl proměnit prostředí, do nějž ho pustíme, v oázu vyrovnanosti. A dokud nám deska hraje do uší, funguje to dokonale.

Hiroši Jošimura se roky živil jako tvůrce zvukového designu pro muzea, galerie či vlaková nádraží. Je pionýrem takzvané enviromentální hudby (což je doslovný japonský překlad slova ambient), která má člověku dotvářet příjemné prostředí k životu – tedy podobně, jako s ní pracovali Eric Satie nebo Brian Eno. Na Jošimurově desce Green z roku 1986 se do řídkých tónů syntezátoru ozývá cvrkot ptáků, bzučení cikád a šplouchající voda. Debut Music for Nine Postcards z roku 1981 je inspirovaný devíti výhledy z okna tokijského Muzea Hara do okolního parku, které se hudebník snažil zachytit v uhrančivě minimalistických kompozicích. „Budu rád, když při poslechu tohoto alba zjistíte, že scenérii, která vás obklopuje, najednou vnímáte trochu odlišně,“ píše Jošimura v poznámkách k desce. Ve své vlasti je považován za klasika „zvukových haiku“, mimo Japonsko se jeho nahrávky ovšem šíří hlavně po YouTube a postupně vycházejí v reedicích. Jošimura se svého „comebacku“ nicméně nedožil…

Zaslouženého (pozdního) zájmu si naopak užívá jazzová a avantgardní skladatelka Midori Takada, která se vloni, ve svých sedmašedesáti letech, vydala i na evropské turné a na jaře vydá své první album nového materiálu po dvaceti letech – EP LeRenard Bleu natočené s Lafawndah, současnou hudebnicí z klubové scény. Za všechno může klasika Takady Through the Looking Glass z roku 1983, kterou internetoví nadšenci vytáhli ze zapomnění. Takada natočila poctu dětskému románu Lewise Carolla s precizností matematika; přesto nahrávka na pomezí minimalistického jazzu a new-age působí velmi organicky a vřele a posluchače vtahuje do svého surreálného světa. „Všechno, co existuje na této zemi, má nějaký zvuk. I když lidé některé věci nenazývají přímo hudebními nástroji, všechno existuje skrze vibrace,“ prohlašuje Takada v rozhovorech. O míře popularity její debutové desky svědčí fakt, že vloni byla druhým nejprodávanějším vinylovým albem na bazaru Discogs, hned za OK Computer od Radiohead.

Vliv japonských ambientních mistrů tedy pozvolna překračuje underground. Když na konci ledna uvedli američtí indie hrdinové Vampire Weekend svůj očekávaný singl HarmonyHall/2021, pár pozorných posluchačů rozeznalo v druhé zmíněné písni velkoryse použitý sampl ze skladby Talking od japonského elektronického hudebníka Haruomiho Hosonoa z roku 1984. Meditativní melodie natažená na čtrnáct minut otevírá Hosonovo album Watering a Flower, další zapomenutý klenot rané japonské elektroniky. Hosono byl členem slavné skupiny Yellow Magic Orchestra, která se na konci osmdesátých let prosadila na Západě. Zatímco další zakládající člen kapely Rjúči Sakamoto se stal uznávaným skladatelem filmové a experimentální hudby, Hosono se vydal vstříc hudbě užitkové. Skladby z Watering a Flower vznikly původně jako zvukový design do obchodů společnosti Muji, která vyrábí domácí spotřebiče. Firma nakonec použila pouze jednu skladbu, zbytek vyšel v miniaturním nákladu na kazetě, jejíž obsah se teprve o tři dekády později zjevil z hlubin zapomnění.

Jak se miliony posluchačů dostaly k neznámým, skoro čtyři dekády starým deskám? Pravděpodobně jako já: díky funkci náhodného přehrávání na YouTube. Japonský ambient se totiž stal „oblíbencem“ algoritmu YouTube a pouští ho uživatelům portálu, když jim dohraje píseň z jejich výběru. Zní to zvláštně, jako nějaká „chyba v Matrixu“. Až by se chtělo dodat: cesty algoritmu jsou nevyzpytatelné. Na druhou stranu platí, že čím víc lidem japonský ambient učaruje, tím víc ho pak program doporučuje ostatním posluchačům a popularita desky se šíří, jako když se ze sněhové koule puštěné na vrcholu hory stane o pár set metrů dál lavina. Zázraky se dějí, japonský ambient je absolutní antitezí masového popu a možná právě proto je nyní populární. Kdo jiný by měl ostatně učit Západ, jak se vyrovnat s rychlostí modernity, než právě Japonci…