Mladá hudba: Metastavy v textech reflektují své vlastní životy

Žánrově těžko ukotvitelná směsice vlivů od rapu po jazz celkem vystihuje odlišné charaktery členů kapely Metastavy a dynamiku mezi nimi. Přesto Annu Hokešovou (zpěv, klávesy), Ursulu Sereghy (saxofon, syntezátory), Nodiho Péčiho (bicí) a Marka Pacha (baskytara) spojuje jedna podstatná vlastnost – upřímnost. Až vyrostu je především kronikou toho, jak se tohle kvarteto a jejich přátelé cítí v tuto dobu a na tomhle místě, a jak vnímají realitu světa kolem sebe.

Vaše debut se jmenuje Až vyrostu. Vyrostli jste nějak po jejím vydání?

Anna: Jako kapela jsme vyrostli určitě, začali jsme hrát více koncertů a s tím přišlo i více dospělých problémů.

Ursula: Museli jsme se zařadit do reality hudebního světa.

Nodi: Vyrostli jsme hlavně hudebně, ovšem mentálně jsme možná ještě větší děti. (smích)

To si trochu protiřečíte…

Anna: Jsme čtyři různý lidi a na každýho z nás to může působit jinak; to je podle mě taky důležitý.

Ursula: Hodně jsme se sehráli jako kapela. Našli jsme společnej jazyk, a už jsme se dostali do bodu, kde dokážeme vytvářet hudbu, ale pořád je to vnitřně dramatickej proces. Důležitý je udržet si energii a pracovat na tom, aby nás bavilo v Metastavech hrát.

A jak bys váš společný jazyk popsala?

Ursula: Vzhledem k tomu, že máme každej trochu jiný vkus, každýmu z nás se podařilo do společný hudby vložit něco, co dává v jejím kontextu smysl. Výsledek je snad ucelený, což byl docela těžkej úkol.

Anna: Naučili jsme se říkat věci tak, aby je druhej pochopil. Tím, že hudbu děláme dohromady, je občas těžký najít slova, kterýma předáš svoji vizi, protože telepatie někdy nefunguje.

Ursula: Ale už jsme schopný to mezi sebou řešit dospěle. Dřív to bývalo náročný. Diskuze a kritika jsou ale produktivní.

Po vydání alba je o vás víc slyšet. Jaký je ten svět, do něhož jste „vyrostli”? A jak na vás reaguje? 

Nodi: Ohlasy jsou mnohem větší a lepší, než jsem čekal.

Ursula: Překvapilo mě, že ohlasy jsou pozitivní i od lidí, od kterých bych nečekala, že budou takový typ hudby vůbec poslouchat. Podle mě je to i díky tomu, že se snažíme tu hudbu dělat nějak upřímně, třeba to někdo vycítil.

Anna: Taky jsme si vytvořili takovou vlastní ironii osudu. Dlouho jsme přemýšleli, jak pojmenovat album a co je společným jmenovatelem pro texty. Pak jsem si vzpomněla na školku, kde se vždycky říkalo: Čím chceš být, až vyrosteš? Jenže kdy se to vlastně stane, že člověk takzvaně vyroste? O prázdninách, po vydání alba, jsem se občas ocitla v situacích, který už mi přišly jako hodně dospělý, a napadlo mě, že pro mě možná znamenaly nějaký mezník. Taky se v jedný naší písničce zpívá „myslela jsem, že až mi bude přes dvacet…“ Teď je mi už čtyři roky přes dvacet.

Jak se zpětně díváte na čtyři roky starou písničku? Nemáte chuť na ní něco změnit? 

Ursula: Často se člověk podívá na věci, které dělal před pár lety a řekne si, že to byla hrozná blbost; částečně se třeba za svoje minulé „já” stydíš. Ale to, co je v textech, není něco, za co by se měl člověk stydět. Je to pořád validní.

Jak s texty, které píše Anna, souzní zbytek kapely? Jsou hodně osobní a intimní, přesto do určité míry musí mluvit i za vás.

Nodi: Já si texty moc nepamatuju. (smích) Za mě ty texty moc nemluví, ale ve chvíli, kdy je slyším, tak se mi líbí. A jsou chvíle, kdy si je i začnu zpívat.

Ursula: Za mě určitě mluví. Navíc mi připadá, že některé texty nejsou jen osobní zpovědí, ale vyskytují se v nich i obecnější témata.

Jaká máš na mysli? 

Ursula: To bych si musela vzpomenout na nějaký text. Aničko, zarapuj něco!

Anna začne zpívat kousek písně Národní: „Je to přístav, příhod a stavů někdo by to nazýval úpadkem mravů…“

Ursula: Tak tohle je třeba jasná sociální kritika. (smích)

Anna: Pro mě je to spíš popis. Zvlášť v naší zemi mi přijde, že se děje spousta věcí, o kterých nikdo nemluví a nikdo je nedokumentuje. V textech jsem chtěla naše prožitky a stavy trochu zakonzervovat.

Ursula (… k Aničce): Mně ale přijde, že tím, jak jsi člověk autenticky žijící v týhle době, tak popisuješ univerzální problémy současnosti. Třeba pojímání svojí vlastní přítomnosti v kontextu politickýho a mediálního vývoje. Pokud jsi kreativní a něco vytváříš, tak někdy vznikají věci, který nemáš v sobě jen ty: jsi médiem, který to chytá a posílá ven.

Aničko, ty jsi původně říkala, že album bude hlavně pro vaše kamarády. Přesah Až vyrostu se ukázal být daleko širší. Jak se pak srovnáváte s koncerty, kde je hromada lidí, jejichž tváře přece neznáte?

Anna: Být sám k sobě upřímnej je těžký, i v hudbě. Sami s tím bojujeme. Někdy si myslíš, že se ti něco líbí, ale zjistíš, že to je vlastně jen cool. Ale k tomu, na co ses ptal: je úplně jedno, co děláš, ale podle mě to nejdřív musíš dělat pro lidi, který znáš. Bylo pro mě důležitý udělat desku pro lidi kolem mě, kteří mají tváře a jména. Na koncertech si na přítomnost širšího publika musím ještě zvykat, musím pro sebe najít vnitřní důvod, proč jim to všechno říkám. Vím, že na koncertech nejsem jen pro sebe, jsme tam všichni spolu. Je to nová role a zkušenost a třeba se to ještě víc projeví v budoucí tvorbě.

Když si pustím Metastavy, občas mě napadne, zda a kudy se vaše hudba může vyvíjet…

Anna: To nás taky. Vypadá to na metal. (smích)

Nodi: Já bych se chtěl co nejvíc posunout do elektroniky. Aby byly Metastavy víc party hudba. Na začátku jsme byli více písničkářští, teď už přidáváme synťáky a jde to do dancu.

Anna: Děláme na nových písničkách, ale teprve si je ujasňujeme. Důležité je, že nás to baví a chceme vymýšlet nové věci.

Ursula: Já s Nodim tíhneme k elektronice, Mára zase do noisovejch věcí a Anička chce možná hrát na kytaru, takže to bude ještě dobrodružství.

Co říkáte na nálepku „jazz“, kterou jste celkem rychle dostali?

Anna: To máme v kapele spíš jako vtip. Člověk vidí saxofon – a hned jsme jazz.

Ursula: Já bych ten nástroj nijak nekontextualizovala. Nejraději bych s ním třeba mlátila o zem.

Co vám jako mladé kapele chybí k tomu, abyste mohli dělat vše tak, jak si přejete a chcete?

Nodi: Asi to, že se holky pořád ještě nenaučily, jak si ve zkušebně zapojit mikrofony a svoje nástroje. (smích) Ale jinak nám podle mě asi nic nechybí. Možná umět se lépe koncentrovat.

Anna: Jsi tomu mixu nejblíž!

Ursula: S koncentrací mají problém asi všichni. Neznám nikoho, kdo by řekl, že se umí koncentrovat, kdykoliv si řekne.

Čím to je?

Ursula: Neustálý vizuální a zvukový odpad, doba, ve který žijeme. Postihuje to všechny…

Anna: Hmm… To je hrozně alibistický. Podle mě se to dělo i v dřívějších dobách. Myslím si, že člověk musí občas něco vynechat a dát si čas na to, co chce dělat. Nejít za kamarády, ale cvičit na nástroj. A s tím bojuje asi každej, no.

Ursula: Důležitý je podle mě dělat jen jednu věc. Vybrat si ji a snažit se ji dělat pořádně.