William Doyle na novém albu provede magnoliovým labyrintem britského předměstí
William Doyle ukončil úspěšný projekt East India Youth a pod svým jménem vydal nové album Your Wilderness Revisited. V něm se vydává prozkoumat fádní předměstí svého dětství a ve zdejším stereotypu překvapivě nachází neobyčejnou pestrost.
„Ve tvém okolí nejsou žádné banality,“ zpívá extaticky osmadvacetiletý William Doyle na albu Your Wilderness Revisited. Každé boční cestě, umetenému chodníku, půdorysům rodinných domků, plotům zahrad a zdem předměstského sousedství věnuje tolik oslavné pozornosti, že se nelze nenakazit jeho zápalem pro detail. Úspěšný britský hudebník byl v roce 2014 pod pseudonymem East India Youth nominovaný na vlivnou Mercury Prize a jeho obdivovatelem je i průkopník ambientní hudby Brian Eno. Doyle nedlouho poté zanechal rozjeté kariéry a stáhl se do ústraní, aby pod vlastním jménem natočil skrznaskrz osobní desku o samotě, truchlení po smrti otce, ale taky o potřebě tvořit a o dobrodružstvích prožitých na „standardizovaném“ předměstí Chandlers Ford u Southamptonu.
Chcete dobře poznat místo, kde žijete? Tak se hlavně pořádně dívejte! Skladba Nobody Else Will Tell You, foto: archiv Williama Doyla Místo, paměť a způsoby vidění mají na Your Wilderness Revisited zásadní roli. Ta nahrávka se dá nejlépe charakterizovat jako intelektuální pop s odbočkami k současnému jazzu a ambientu. „Zničehonic se svět před tebou začne rozvíjet, kontrolované rozptýlení podél linií plotů,“ zpívá Doyle v klenutém refrénu písně Nobody Else Will Tell You, který podbarvuje saxofon: „Je toho tolik, co vidět a čemu porozumět.“ Ve skromném videoklipu má na sobě Doyle oblek s kravatou ve stylu hlasatele a dokumentaristy Jonathana Meadese, který patří k nejvýznamnějším britským publicistům věnujícím se architektuře a k linii takzvané „divné BBC“ (tamtéž je řazen i dokumentarista, moderátor i spisovatel Adam Curtis). Meades tvrdí, že pokud se chcete dozvědět něco o prostředí, v němž žijete, rozhodně se neptejte architektů – dokumentarista Meades budovy čte jako síť významů a nabádá pátrat ve vlastních emocích, jež ve vás místa vyvolávají. „Ulice na předměstí, břehy řek, zadní uličky a lesy jsou tou nejlepší podívanou na Zemi, za kterou nemusíte platit,“ vysvětluje přímo na albu Meades v úryvku rozhovoru.
S podobnou pozorností se William Doyle vydal do důvěrně známých míst. „Není to o nostalgii, protože to nebylo zrovna šťastné období mého života,“ vysvětloval Doyle v rozhovoru pro internetový magazín The Quietus: „Bylo to místo, kde jsem se musel sžít s okolím a naučil se toho spoustu o životě, o sobě samém a své citlivosti.“
Siluety střech zpívají unisono
Pro mnohé bylo překvapením, když William Doyle pohřbil projekt East India Youth, který byl něčím jako Pet Shop Boys pro 21. století. „Narůstalo mi ego a nebyl jsem zrovna nejmilejší člověk, měl jsem záchvaty paniky, hodně jsem pil, špatně jedl a hráli jsme neustále koncerty,“ zpovídal se Doyle pro server Vice a poukázal tím a čím dál více probírané téma duševního zdraví hudebníků, kteří musí zvládat tlak a očekávání, jak to mezi prvními popsal hudebník James Blake. Nedlouho po vydání desky Culture of Volume odehrál Doyle v roce 2016 poslední koncert jenom pro rodinu a přátele – a následně se rehabilitoval při skládání ambientních nahrávek, přičemž skladba The Dream Derealised přímo zachytila rozklad jeho předchozího projektu. Kromě toho Doyle psal o hudbě pro zmíněný magazín The Quietus nebo produkoval alba svým přátelům.
Myšlenkami mířil na periferii, ke svému dětství. Na rozdíl od hudebníků stahujících se do přírody, jeho příběh tak romantický není. Vyrůstal v rodinné řadovce ze třicátých let, ale zničehonic se po smrti otce musel jenom s matkou vypravit do náruče nově postaveného předměstí, kde ho děsily zástupy uniformních domků s magnoliovými zdmi, bál se sousedům stoupnout na čerstvě posekaný trávník a měl pocit, že každý jeho krok někdo sleduje přes záclonu. Po emailu takovou atmosféru potvrzuje také kulturní publicista Owen Hatherley z časopisu Tribune, který se zabývá urbanismem a městským prostorem. „Je to velmi odlišné od poválečných dělnických domků, Chandlers Ford je pro majetnější rodiny. To místo znám dobře a vždycky na mě působilo velmi depresivně, až na spoustu zeleně a lesů kolem. Je velmi vzdálené od čehokoliv zábavného, není to předměstí z desek Oasis plné hospod. Kromě toho naprosto postrádá jakýkoliv charakter nebo tvář. Nic starého, nic evokativního – architektura tam nemá žádné prvky futurismu nebo dokonce modernity.“
Pro Doylea je předměstí jako bludiště, kde „siluety střech zpívají jednohlasem“ – ale jeho bohatá hudba rozhodně uniformitou netrpí. Na albu Your Wilderness Revisited se tak potkává evokativní smysl pro prostorovou atmosféru ambientu, popová extáze, instrumentální virtuozita, ale i spontaneita free jazzu. „Převládá myšlenka, že když se přestěhujete na tak fádní předměstí, skončíte podobně se svým uměním. Já ale našel přesný opak, co jsem zažil, byl příval chaotické, kreativní smršti,“ popisuje v rozhovoru pro Vice, jak uprostřed schematického prostředí objevil vlastní rukopis.
Skladbu Design Guide zpívá William Doyle společně Brianem Eno, foto: Matt Colquhoun Snění na předměstí
„Výrazná a pozitivní identita. Srozumitelné plánování. Neformální interakce mezi lidmi. Bezpečí. Přizpůsobivost otevřenému prostoru. Spříznění s komunitou,“ odříkává Brian Eno klidným hlasem na desce Your Wilderness Revisited slova z architektonického manuálu, podle kterého developeři předměstí jako Chandlers Ford stavěli. Vzápětí se jedna z nejvýraznějších skladeb Design Guide zlomí v extatický chorál a připojí se Doyle, který produkčně zmnožuje vrstvy svého vokálu za doprovodu kytary a syntezátorového beatu. „Smysl pro prostor mezi květinami a vodou, harmonie mezi námi a éterem, to vše v uniformní konfiguraci,“ pokračuje Doyle při zhudebňování manuálu a zakončuje až falzetem připomínajícím Thoma Yorka: „Labyrintem donekonečna.“
Na albu Your Wilderness Revisited sice předměstí není epicentrem punkového hnutí jako londýnská městská část Bromley u Sex Pistols nebo Siouxsie and the Banshees, není tu ani ruch dělnických hospod severolondýnské čtvrti Muswell Hill jako u kapely The Kinks na albu z počátku sedmdesátých let Muswell Hillbillies. Šablonovitá verze předměstí, kde největším vzrušením je objet sousedovo auto klíčem, Doylea spíš fascinuje – má proto blízko k předměstskému snění zpěvačky Kate Bush v její jihozápadní londýnské čtvrti Bexleyheath, kde utíkala do okolních lesů a do světa za zrcadlem v dětském pokoji. Bez stereotypu předměstí by si ani David Bowie nevytvořil svá křiklavá alter-ega jako Ziggy Stardust nebo White Duke, kteří měli být jeho jízdenkou pryč a paradoxně způsobem, jak být sám sebou. „Samota, umělá konformita, bezpečí, bytostná nuda anglického předměstí připravovala takové snílky, kteří se už nemohli dočkat, až utečou,“ napsal o mýtu předměstí Philip Hensher pro britský týdeník The Spectator.
Poslechněte si skladbu Millersdale z nového alba Your Wilderness Revisited. Zdroj: bandcamp William Doyle oproti Kate Bush tvořil retrospektivně a do formativní čtvrti svého života se přesouval až v dospělosti. S vědomím nebezpečí, že si některé věci může idealizovat. Your Wilderness Revisited je proto jedinečná, bezmála psychoanalytická deska o tom, jaký vliv na formování osobnosti má místo, kde člověk vyrůstal; jde o nahrávku bytostně britskou a nemohla vyrůst odjinud než právě odtud, kde se vám labyrinty magnoliových zdí zaryjí do paměti. „Podle statistik pouhých šest procent domů v Anglii navrhne architekt. Od určitého momentu jsme nezaznamenali žádný vývoj architektury, stačí vám sehnat si stavitele a řemeslníky, kteří to zvládnou podle zadání, protože to už dělali tolikrát,“ líčil William Doyle v rozhovoru a dodal: „Jak může být někdo tak ledabylý, vždyť tady stojí základy lidských životů.“
Autor je hudební publicista, moderátor pořadů Komplex a Špína na Radiu Wave, působí na Katedře mediálních studií FSV UK.
