F**k Boris. Nové politické probuzení britského popu

Dne 20. září se v proslulém klubu Apollo v londýnské čtvrti Hammersmith předávala cena kritiků Mercury pro nejlepší britské album uplynulého roku. Vítězem se stal rapper Dave za debutové album Psychodrama. Konceptuální nahrávka se točí kolem terapeutické seance, na níž se Dave zpovídá ze svých psychických problémů způsobených vyrůstáním ve vyloučené lokalitě. Jeho vítězství však během ceremoniálu zastínil jiný nominovaný rapper – říká si slowthai a během svého vystoupení pobíhal po pódiu s maketou uříznuté hlavy britského premiéra Borise Johnsona a vykřikoval: „Nasrat na Borise. Nasrat na všechno.“ Sklidil za to nadšený potlesk publika.

TV stanice BBC, která ceremoniál přenášela, záběry na rappera střihla a konferenciérka večera Lauren Laverne to krátce okomentovala: „To byl slowthai, který má na celou věc jasný názor.“ Kauzu následně rozmazala média. Novináři čtyřiadvacetiletého rappera z Northamptonu chválili za odvahu, zatímco politici ho kritizovali. Nigel Farage z Brexit Party dokonce mluvil o „absolutní nechutnosti“. Rapper slowthai se sám za několik dnů omluvil. „Nechtěl jsem podněcovat násilí, jen jsem chtěl vyjádřit, že umírá demokracie,“ prohlásil muž, jehož loňská deska Nothing Great About Britain podává neútěšný obraz současné Británie zmítané nacionalismem a nepřekonatelnými třídními rozdíly. Vinu na tom mají podle rappera vládní konzervativci, kteří udržují status quo výhodný pro ty nahoře.

Podívejte se na více než hodinové vystoupení Stormzyho na festivalu Glastonbury, foto a video: BBC / YouTube

Není to ojedinělý případ nespokojenosti se stavem dnešní Británie. Obzvláště nový premiér Johnson, který rád budí dojem, že na všechny problémy zná jednoduché řešení, je muzikantům trnem v oku. Jeho nástup do funkce na konci července peprně na Twitteru okomentoval Thom Yorke, zatímco severoirská písničkářka Soak napsala, že v současné vrcholné politice je „příííííliš mnoho blonďatých debilů“. Měla tím samozřejmě na mysli i amerického prezidenta Trumpa.

Zmíněný slowthai si svůj slogan „F**k Boris“ vypůjčil z hitu Vossi Bop od populárního grimeového rappera Stormzyho. Ten na jaře s dotyčnou písní vedl britský žebříček, a když v létě Stormzy vystupoval jako hlavní hvězda obřího festivalu Glastonbury, nechal zmíněný vzkaz politikovi skandovat stotisícový dav. Boris Johnson si toho všiml a sarkasticky utrousil: „Myslím, že skandovali ‚Back Boris‘ (Boris zpátky).“

Konzervativní vláda, která je u kormidla od roku 2010, nemá u rapperů z tamní grimeové subkultury příliš zastání. Ti dlouhodobě varují před důsledky politiky britské pravice a předloni při parlamentních volbách otevřeně podporovali předáka Labour party Jeremyho Corbyna. Kampaně jako #Grime4Corbyn nebo Rize Up UK pomohly aktivizovat část společnosti, která politikům přestala věřit; kampaně jim daly naději na změnu. Grime je momentálně nejpopulárnější žánr v Británii a jeho čelní představitelé jako Stormzy mají v rukách moc ovlivňovat veřejné mínění. A této možnosti využívají.

Velký ohlas poslední roky sklízí i další kapely, které je možné charakterizovat jako angažované. Bristolský postpunkový kolektiv Idles, který vloni koncertoval v Praze, nazval svoji poslední desku Joy as an Act of Resistance – Radost jako akt odporu a v jedné písni zpívají: „Když budeš šťastnej, tak konzervativec pukne vzteky.“ Idles zpívají o lidech na okraji společnosti, politický apel je jasně cítit v podtextu: jedna skladba v jejich repertoáru je o zpěvákově matce, která mohla žít – nebýt škrtů v britské národní zdravotnické organizaci naordinovaných konzervativní vládou. „Strach vede k panice, panika vede k bolesti, bolest vede ke vzteku a vztek vede k nenávisti,“ varují Idles v písni „Danny Nedelko“, která je věnována jejich ukrajinskému kamarádovi, který bude muset po brexitu odejít ze země.

Dalším silným hlasem protestu je elektronicko-punkové duo Sleaford Mods, jehož frontman Jason Williamson má dar břitkého pozorovatele Británie sešněrované škrty a roztržené nesmyslným referendem. Jeho vykřikované texty plné úzkosti i sarkastického humoru možná budeme jednou číst jako záznam pocitů člověka v post-brexitovské Británii. „Říkám tomu ‚nevolnost ze škrtů‘, všechno kolem mě, celá společnost je tak šíleně negativní. Neříkám, že je to dobře, ale možná by z toho mohlo povstat i něco pozitivního, jde jen o to naštvanost dobře nasměrovat,“ prohlásil Williamson pro magazín Paste u příležitosti vydání letošní desky Eton Alive.

V něčem je situace podobná stavu z přelomu sedmé a osmé dekády, kdy se z punkové revoluce zrodila scéna existující nezávisle na hudebním průmyslu i médiích. Kapely jako Joy Division, The Fall nebo The Cure zachytily ve svých písních ducha doby. Nezávislost dnes obstarává internet, „metodologický“ návod, jak dělat hudbu jednoduše a efektivně, poskytl hip hop; a Thatcherovou vystřídal obdobně nenáviděný Johnson a jeho nápady s blokováním parlamentu. Navíc jsme – zdá se – teprve na počátku dalších dramatických událostí.

Někdo tady paří. Výřez z obalu zatím posledního alba skupiny Idles Joy as an Act of Resistance, repro: Amazon.com

Jak ovšem také ukazuje paralela s osmdesátými léty, britští muzikanti potřebují trpělivost. Hudba samotná politiku nezmění, nicméně může být dobrým katalyzátorem nálad. Varující je příklad americké hudební alternativy, která si něco podobného zažila na začátku tisíciletí s Georgem Bushem mladším. Po jedenáctém září a pochybné „válce proti terorismu“ se zvedla nevídaná vlna odporu z uměleckých sfér. Před volbami v roce 2004 to optikou fanouška popkultury chvíli vypadalo, že Bushe nenávidí celé Spojené státy. Jenže on zase vyhrál a hudebníci se propadli do ještě větší beznaděje, že snaha cokoliv změnit je marná. Do téhle fáze mají slowthai, Stormzy nebo Idles zatím ještě daleko.