Mladá hudba: Viah je fluidní holčičí gang mísící spontaneitu s cílevědomostí

V roce 2018 vyšlo Viino debutové album Tears of a Giant, které produkoval Jiří Burian. V poslední době se o pražském projektu Viah, který začal být označován za „holčičí gang“, mluví hlavně v souvislosti s výhrou v talentové soutěži Czeching organizované Radiem Wave. Czeching ovládlo trio ve složení Vi, Rosa a Eleni nejen svým ambiciózním popem, nýbrž také pódiovou choreografií a tancem, jimž samy přiznávají stejnou důležitost. Trochu punk a žádní Kraftwerk.

Znám Viu hlavně jako sólo zpěvačku, ale tady jsme se sešli ve třech. Je teď Viah definitivně kapela?

Vi: Desku jsem napsala sama. Pak jsme se potkaly s Rosou a začaly jsme všechny koncerty dělat společně. Nehrála se mnou akorát ve Vietnamu. Když jsem začala hledat formu pro koncertování, uvědomila jsem si, že už nechci vystupovat sama, protože pak nevím, co dělám, kde jsem, kde mám hlavu a patu. Takhle alespoň dostávám feedback a to mě baví mnohem víc.

Cítila ses tedy na pódiu sama špatně?

Vi: Mně je vždycky lépe s lidma. A taky mě baví vytvářet choreografie, takže holky fungují jako vokalistky a tanečnice zároveň. Navíc do toho teď zasazujeme i hraní na nástroje, takže budeme takové všechno a nic – tančit, zpívat a sem tam i hrát.

A nevznikají teď ve Vie hádky o „kompetence“?

Rosa: Vůbec ne, jsme na sebe hrozně moc napojený.

Eleni: A často nám to vychází tak, že ani vlastně nevíme, jak se to děje.

Vi: Spolu tvoříme vlastně primárně hlavně pohyb. Zavřeme se do zrcadlového sálu a naším choreografem je zrcadlo. Je to celé o tom, že někdo z vtipu udělá nějaký pohyb a potom si řekneme, že je to docela dobrý, tak to zkusíme všechny tři. Nikdo z nás nemá obří ego, takže vždy dojdeme ke kompromisu. A když ne, tak to rozhodnu já. (smích) Děláme si z toho srandu, která nás baví, předtím jsem v tom určitě nebyla tak svobodná. Blbneme a je v tom lehkost.

Bavíme se o performance a o hudbě, ale rád bych se zeptal i na texty.

Vi: Jak jsem říkala, celá první deska – to jsou moje písničky. Texty jsem psala dva roky a bylo to v období, kdy jsem si zároveň řešila svoji kulturní identitu. Bylo to vlastně ve věku, kdy to stejné řešila spousta mých vrstevníků s vietnamskými kořeny, takže jsme se v tom všichni zacyklili společně. S kamarádkou Nhung jsme začaly dělat i divadelní představení o druhé generaci vietnamských imigrantů v Česku. V tu chvíli se mě to téma hodně dotýkalo, možná si to skrze jiné formy řeším doteď. Tou dobou jsem chvíli žila v Londýně a pak v New Yorku, hodně jsem se hledala a měla introspektivní období, kdy jsem reflektovala věci kolem sebe a hrozně jsem zestárla. Bylo mi asi tak osmdesát, chodila jsem domů ve čtyři odpoledne, četla jsem si, meditovala, dělala jógu, byla jsem celkově hrozně vyklidněná. To se pak změnilo.

V hudbě podle mě v dnešní době panuje o něco silnější tendence se vyjadřovat k aktuálním problémům společnosti, jako třeba klimatická krize nebo duševní zdraví. Patří tahle témata do vaší hudby?

Vi: Moc si neumím představit, že bych byla takový songwriter, který dokáže napsat globálně funkční text třeba o duševním zdraví.

Taky napsat takový dobrý text není úplně jednoduché…

Vi: My máme spíš sklony k „dadaismu”, než ke konkrétním tématům. Píšeme si věci, které zrovna cítíme a ladí nám s hudbou. Ta je často první, pak přijde text. Není to tak, že bychom si řekly: Tak, teď si nastolíme téma a jdeme napsat třeba text o planetě. Naopak spíš někdy napíšeme text a potom zjistíme, o čem vlastně je.

Když jsem Viu poprvé zaregistroval, působila na mě jako hotový balíček – měla jsi desku, známého producenta a profi klip. Spousta hudebních projektů na tohle aspiruje postupně a někdy to ani nezíská.

Vi: Tomu všemu předcházela spousta kroků, které nejsou viditelné přímo ve Vie. Ať už to byla Superstar, kde mě viděl Jirka Burian, nebo vokály v kapele Republic of Two. Snažili se mě do všeho rychle vtáhnout. Na Colours of Ostrava mě strčili do středu pódia a úplně dopředu, často mě takhle házeli do studené vody, abych se nebála a pomalu se připravovala na to, že budu dělat Viu. Co se týče koncertů, tak jsem dlouho hledala formu a vlastně se pořád ještě hledá. Třeba první koncert byl totální mišmaš věcí – video, rostliny, tanečníci, co nevěděli, co mají dělat, improvizace, absolutní punk.

Možná proto mě zajímá, kam si má na české scéně posluchač Viu zařadit. Prozradila jsi, že tvůj singl nevzali na Evropu 2. Zato koncertujete s menšími alternativními projekty jako JayRõ nebo BoLs. Kam tedy patříte, a kam směřujete?

Vi: My vlastně vůbec nevíme. Hrozně dlouho jsem se učila, že je lepší věci dělat, třeba i blbě, než je nedělat vůbec. Některé věci se nám fakt nepovedly, někdy jsme hrály na koncertě, kde jsme vůbec neměly být, a nevím, co jsme tam dělaly. Ale i to je super.

Rosa: I díky tomu to všechno poznáváme.

Vi: Přesně. Jirkovy elektronické „velkobeaty“ nepatří na malý, akustický fesťáček. Obecně mě teď mnohem víc baví česká alternativní scéna a je jednodušší tam najít lidi, kteří hudbu chápou podobně. Performance a to, že jsme vlastně holčičí gang, se u nás bere jako inovativní, ale ve světě se to v popu dělá všude. Asi sem chceme přivést kvalitní pop. Ale vůbec nevíme, jak se to dělá (smích). A kdo ví, jestli budeme pořád hrát pop a nestáhne nás to třeba někam jinam.

A já si myslel, že máte všechno hrozně promyšlené a pomáhá vám s tím třeba menší „tým“…

 Vi: Máme jen produkční Julču, která nám pomáhá třeba na showcasech, to fakt neumíme. Tam se to bere tak, že čtyřicet procent úspěchu je koncert a zbytek networking. Ona pak chodí po koncertech a baví se s lidma, když na to my už nemáme sílu. Kdybys viděl do našeho zákulisí…

Co se změnilo po výhře v Czechingu?

Vi: Přestaly jsme být amatérský projekt, který byl prostě jen hezký, a lidi nás začali brát vážně. Už nejsme jen tři holky, co se baví na jevišti, ale našli v nás nějaký potenciál, se kterým se dá pracovat. A kritika nás hodně posouvá, udělaly jsme velký krok.

Eleni: Myslím, že teď se cítíme jistěji, máme ve věcech větší řád.

Vi: A hodně lidí nám chce pomáhat po všech stránkách.

Co si o showcasech myslíte? Říká se, že pokud chce česká kapela prorazit do zahraničí, jinak to nejde. Na mě to občas působí hrozně odosobněně od hudby samotné.

Rosa: Je to hrozně rychlé, nemáš čas nic plánovat a nevíš co čekat. Přijdeš, zapojíš a jedeš.

Vi: Na Eurosonicu má být tři sta kapel za čtyři dny.

To je v něčem děsivé…

Vi: Je to šílené. Připravují nás na to, že i když nás někdo chce fakt vidět, tak nás bude sledovat maximálně deset minut, protože potom musí jít na další show. Ale není to takové vždy. Někdy jsou tam i lidi, kteří na showcase přijdou jako na fesťák, takže to zase tak sterilní není.

A co si od showcasů slibujete vy?

Vi: Asi právě to zahraničí, což se nám teď docela daří. Najednou jsme začaly hudbu vnímat v globálním měřítku. Už to není jen „jo, na Česko jste zajímavý“, ale přijde třeba zjištění, že třeba na Evropu už tak zajímavé nejsme, protože dost lidí už dělalo to, co my – a mnohem lépe. Hodně nás to nakoplo.

Takže co můžeme od Viy čekat v blízké době?

Vi: Eleni teď bude vydávat sólovou desku, takže uvidíme, jak moc to zamává s naším formátem. Viah je hodně fluidní a pořád se mění. Vůbec nevím, jak budeme vypadat za půl roku. Před dvěma měsíci jsme se rozhodly, že si pořídíme drum pady a budeme do toho mlátit. Stát za počítačem jako Kraftwerk úplně nechceme, to možná až za dvacet let. Jsem si jistá, že naše současná forma nás bude bavit možná další půl roku. Chceme si vymýšlet překážky, aby to pro nás bylo pořád zajímavější a pořád to bavilo jak nás, tak i diváky.

Eleni: Na konci bude akrobacie. 

Budete skákat přes ohnivé kruhy.

Vi: Nový cirkus!

Autor je redaktorem nových médií v České televizi.