Kam zmizel underground? Internet vnucuje mdlou hudbu

Na začátku stála otázka Geoffa Barrowa na Twitteru: „Vzhledem k tomu, co se nyní děje na světě, proč je hudba tak strašně trapná? Chápu, že lidi chtějí/potřebují eskapismus. Ale mám vážně po krk týhle podělaný béžový dekády…“

Přívlastek „lame“, který muzikant známý z Portishead nebo Beak> použil, stejně jako následné slovo „béžový“, asociuje v angličtině vyměklost, pohodlnost, neprůbojnost, možná by se to dalo přeložit i coby synonymum českých výrazů „tuctová“ nebo „chabá“. Když si pustíme skladby, které momentálně bodují v hudebních žebříčcích, nejspíš nás budou napadat stejné charakteristiky.

Nejmenší společný jmenovatel vítězí

Není to však pouhý obligátní křik stárnoucího muže? Podle Angličana Barrowa (je ročník 1971) tomu tak nebylo vždy: vzápětí hudebník ve svém příspěvku na několika příkladech demonstroval éry popových žebříčků, v nichž mezi těmi nejprodávanějšími figurovaly i politicky či zvukově podvratné nahrávky. A skutečně: nic podobného v dnešním popu nenajdeme.

Barrowova otázka odstartovala na Twitteru zajímavou debatu, v níž se diskutující snažili najít „viníka“ současného stavu popu. Elektronický producent Kevin Martin aka The Bug, Barrowův generační souputník, měl jasno: „Za tupou průměrnost můžou strachem podělaní šéfové průmyslu a plytká hipsterská média, konzervativní DJ-ové, domýšliví MC, feťáci techna podle šablony a rockoví dinosauři. Všichni jen pozorně hlídají svoje splátkové kalendáře na hypotéky, jak jim radí zkorumpované banky.“

Martinova nesmlouvavá diagnóza opatrnosti dnešní hudební generace sklidila nejvíc souhlasu. Další diskutující viní streamovací služby nabízející uživatelům bezpečnou hudbu podle algoritmů, jež hledají nejnižšího společného jmenovatele vkusu a hlavně nechtějí posluchače znepokojovat. Převzaly tím roli těch rozhlasových stanic, jimž nikdy nešlo o nic jiného než o prodávání reklamy. Jenže personalizovaný přístup dnešních streamovacích obrů je ještě o něco děsivější – zásluhou velkých dat z našich poslechových „map“ získala marketingová oddělení dotyčných firem účinnější zbraně, jak klienty poslechově ovládat. Jiní účastníci debaty ukázali prstem na velké hudební festivaly, které se proměnily v předvídatelné retro přehlídky. „Myslím, že většina festivalů by byla zábavnější jako obří karaoke,“ přisadil si Barrow.

Geoff Barrow se hněvá. Foto: Digital Spy, video: Beak〉, When We Fall II, Temporary Residence Ltd

Každá ze zmíněných odpovědí má v sobě nejspíš trochu pravdy. Ovšem co se na změně ducha popu podepsalo nejvíc, to je „normalizace“ hudebních subkultur. Underground, který stál v opozici proti průmyslu, dříve produkoval nebezpečné desky, jež měnily svým posluchačům vnímání – a to nejen hudby, nýbrž i společnosti. Dnešní internetem pohlcená podoba subkultur postrádá magii podvratnosti. Není síla měnit zavedené pořádky! Jestli byl dříve pop vzrušujícím bojištěm idejí a neslyšených zvuků, proměnil se v neškodnou partii piškvorek.

Jistá naděje existuje

Na klíčovou otázku „Kam se poděl underground?“ se před rokem snažil odpovědět britský deník Guardian. V sérii textů si autoři všímali, jak snadno se dnešní subkultury nechaly „koupit“ reklamním průmyslem nebo jak internetová distribuce přispívá ke zprůměrování vkusu. V jiných textech ovšem představili fascinující svět skutečného dnešního undergroundu: svět kapel, jež mají nevygooglovatelná jména, vydávají desky výhradně na analogových médiích, anebo dokonce nevydávají vůbec a jen koncertují. Podobně podvratná je strategie labelů, jejichž nahrávky vycházejí bez názvů a jmen, anebo DIY festivalů dopředu neohlašujících jména účinkujících.

Internet vše zjednodušil, ale zároveň zprůměroval. Dnešní underground by se tudíž dal definovat jako něco, co funguje mimo něj. Pokud se spokojíme s tím, že hudba je něco, co se konzumuje tak snadno jako brambůrky ze supermarketu, jsme na cestě k tomu, abychom si tvorby muzikantů nevážili a nezajímalo nás, zda a co chtějí říct světu. Ten proces samozřejmě působí i opačným směrem: když muzikanti nebudou mít pocit, že jejich hudbu skutečně posloucháme, proč by se snažili posouvat hranice svých možností.

Jak tedy můžou podvratné a nebezpečné myšlenky proniknout k masovému publiku, které je bezprecedentně posedlé pohodlností (možná víc než eskapismem)? První odpověď zní: špatně. A druhá: pomalu.

Videoklip k písni My lost Child táborské skupiny Kalle. Jsou skvělí, ale málo radikální. Vadí to? Video: YouTube

Kde se nachází naděje pro ty, kteří tohle odmítají fatalisticky akceptovat? Skutečností je, že se to v historii vždy nějak podařilo, že výpovědi, kritika a posouvání hranic se dostaly ke slovu. A je tu snad i vyloženě optimistický scénář: nový distribuční model se usadí, fanoušci si zvyknou na nové možnosti i na rychlost a zase se objeví inovace a podvratnost. Nelze přece mentálně přistoupit na to, že stojíme na počátku věčné zdigitalizované průměrnosti.

U čtení debaty na Barrowově twitteru jsem si vzpomněl na kamarádku, pamětnici devadesátých let. Na předávání jedněch tuzemských alternativních hudebních cen si postěžovala, že jí oceněné kapely přijdou neuvěřitelně krotké a předvídatelné. Něco na tom je: tehdejší divoké časy vystřídala v hudbě důmyslnost a sofistikovanost; žádný div, že jí třeba táborští Kalle přišli o dost méně podvratní než například Vanessa. Jako kdyby chtěla dodat: „Nediv se, že dnešní mladí nejsou radikálnější, když poslouchají tohle!“

Chápu kamarádčiny výtky. Možná je o čtvrtstoletí později kultura „tak nějak“ sofistikovanější, na druhou stranu zlo, které před nás staví současný svět a proti němuž je nutné se vymezovat, je neuchopitelnější než tenkrát. Zkušenost z minulosti náš učí, že kultura si na zlo vždy najde odpověď adekvátní momentálnímu stavu technologií i módy. Jisté je jedno: mizerné časy vždy zrodily hudební alternativu, která to však neměla v cestě k mainstreamovému publiku lehké. A jak je zřejmé: nebude to mít snadné ani tentokrát; dokonce je možné, že to bude mít těžší než kdy jindy.