Život nekončí v pětadvaceti. Zpěvačky mají povoleno zpívat o vážných tématech

Portál NPR se letos v létě pustil do chvályhodného projektu – v rámci série Turning the Tables zveřejnil několik analytických textů, které zviditelnily roli ženských hudebnic v dějinách rocku. Ty jsou často přehlížené, protože tyto dějiny psali hlavně muži, kteří mají tendenci ženský vliv na události umenšovat. Součástí projektu byl i obsáhlý žebříček 150 nejlepších „ženských“ desek. I v něm se nakonec odráží určitý fixovaný ideál ženy v rocku – takový, který je spojený s mladickou energií a krásou. Důležité desky této „přepsané“ historie stvořily výhradně hudebnice něco přes dvacet.

Tento obraz je samozřejmě spojený s vzýváním mladosti, jež neodmyslitelně patří k rockové tradici. Jenže zatímco mužští interpreti mají nárok natáčet zásadní desky své kariéry klidně i po čtyřicítce, ženy nikoliv. V seznamu tento – pro populární hudbu pokročilý – věk zastupují snad jen bluesová zpěvačka Bonnie Raitt (která natočila své nejslavnější album Nick of Time v 39 letech). Nina Simone byla o pět let mladší, když vydala své Sings the Blues. Jako by větu „jsi příliš stará“, kterou ženské hudebnice často slýchají od svých manažerů, tady slyšely i od kritiků a kritiček.

Bluesová zpěvačka Bonnie Raitt natočila své nejslavnější album Nick of Time v 39 letech. Wow! Video a foto: BonnieRaittVEVO

Ženský pop býval v zajetí image krásy – žena jako objekt naplňovala poptávku mužských konzumentů. Zhruba od sedmdesátých let se tento imperativ ovšem začíná pomalu prolamovat – Joni Mitchell nebo Carole King se stávají pionýrkami svébytného ženského přístupu k popu s jejich osobitými tématy. Žena už dnes může mít úspěšnou hudební kariéru, i když jí není dvacet, nicméně i u vlivných hudebnic (jako jsou Patti Smith, Björk nebo Kate Bush) se budou jejich pozdní – často velmi umělecké – projekty měřit prizmatem jejich raných průlomových desek.

„Vůbec nevím, jestli to bude pro někoho pod třicet srozumitelné. A netrápí mě to,“ prohlásila v deníku Guardian o své nové desce Honey švédská zpěvačka Robyn. U ní snad můžeme prozradit, že jí příští rok v červnu bude čtyřicet, na výtky manažerů, že je moc stará nebo málo sexy na pop už nejspíš nereaguje – ostatně od poloviny minulé dekády operuje nezávisle na velkých vydavatelstvích, na svém vlastním labelu Konichiwa. S pravidly průmyslu si zažila své, ještě jako teenagerka vyletěla do hitparád jako evropský ekvivalent žvýkačkového popu Britney Spears. Brzy zjistila, že to není úplně její svět. Zlom přišel v okamžiku, kdy chtěla na své album My Truth z roku 1999 zařadit několik písní, v nichž popisovala svoji zkušenost s potratem. Nahrávací společnost se takového tématu u mladé zpěvačky zalekla a deska nikdy nevyšla mimo Švédsko.

Robyn zpívá Missing U v pořadu Later… with Jools Holland britské televize BBC Two, video a foto: BBC Music

Na desce Honey zpívá Robyn o smutku ze smrti svého spolupracovníka Christiana Falka (viz píseň Missing U), v Human Being si představuje, jaké to bude, až Zemi ovládne umělá inteligence, a Between the Lines pojednává o psychickém zhroucení. Témata, která v popových žebříčcích nenajdete. Zvukem desky nicméně Robyn pořád navazuje na electropopovou horečku, kterou pomáhala odstartovat v roce 2005 svojí první úplně nezávislou deskou Robyn. Od té doby se v jejích šlépějích snaží kráčet desítky zpěvaček, ze severní Evropy i odjinud, Robyn je však jen jedna!

Nová deska vychází po osmileté pauze, během níž se krajina ženského popu zase o něco proměnila. Za tu dobu vzrostla poptávka po silných ženských osobnostech – Beyoncé nebo Taylor Swift postavily svoji kariéru na deklamacích své nezávislosti, které se obejdou bez dřívější nutné sexualizace vlastní image. Robyn jde ještě o trochu dál: Honey je dospělý pop pro všechny, kteří nemají pocit, že by život nutně musel skončit v pětadvaceti.