Umění špatné recenze. Může ještě kritik zabít kapelu?

Na konci letošního října se dostalo značné pozornosti recenzi na debut americké rockové skupiny Greta Van Fleet. Nahrávka Anthem of the Peaceful Army obdržela hodnocení 1,6. Hned úvodní věty textu Jeremyho D. Larsona jsou výmluvné: „Greta Van Fleet zní, jako kdyby si poprvé zakouřili trávu, zavolali na sebe policii a pokusili se natočit desku Led Zeppelin, než se sami nechají zavřít. Tyhle nešťastné děti z Frankenmuthu v Michiganu si ani neuvědomují, že jsou víc algoritmický horečnatý sen než skutečná rocková kapela.“

Portál Pitchfork existuje od konce devadesátých let. Jeho zakladatel Ryan Schreiber se inspiroval papírovými punkovými fanziny, ale namísto nákladného tisku umístil své první texty na internet, který tehdy znali hlavně studenti vysokých škol. Jak se šířilo internetové připojení, šířil se i věhlas jeho webu, který zhruba v polovině minulé dekády stanul na pomyslném trůnu hudebních médií, jež nejvíce ovlivňují vkus posluchačů. Webový Pitchfork nahradil papírová média jako Rolling Stone, NME či Melody Maker udávající trendy v předchozích dekádách a dostal do ruky obrovskou moc proslavit dosud neznámé kapely.

Až vyrostem, budem Zeppelíni. Video k písni When The Curtain Falls skupiny Greta Van Fleet , zdroj: Youtube

Když si na Pitchforku v roce 2004 přečetl Travis Geoff, majitel labelu Rough Trade, nadšenou recenzi na debut Arcade Fire Funeral, okamžitě jim zajistil distribuci v Evropě. V následujících letech portál „udělal“ další interprety: z jeho přízně těžili Bon Iver, Wilco nebo Animal Collective. V nynější dekádě Pitchfork zase stál za průlomem řady internetových rapperů.

Pitchfork měl také schopnost kariéry ukončovat. V roce 2006 dostala skupina Jet za desku Shine On čistou nulu – recenzi tvořilo video z YouTube, na němž si opice močí do vlastní huby. O dva roky později Pitchfork „zničil“ floridský kvintet Black Kids, který přitom do té doby všemožně podporoval. Za dlouhohrající debut Partie Traumatic od nich dostali hodnocení 3,3 a namísto textové recenze web přiřadil fotku dvou smutných štěňátek a slovo „sorry“. Kapelu následně vyhodili z labelu a ta se v tichosti rozpadla (vrátila se vloni s nahrávkou – a totálně propadla). Nulu vyfasoval i Travis Morrison, člen indie legend The Dismemberment Plan, jehož sólovku Travistan portál popsal jako „jedno z nejkolosálnějších neštěstí v dějinách indie rocku“. Zpěvák to měl brzy pocítit. „Do dne, kdy vyšla ta recenze, jsem hrával sólové koncerty a lidi reagovali pozitivně. ‚To je ten náš excentrik!‘ říkali. Všechno se změnilo doslova přes noc. Najednou se mi zdálo, že lidi přemýšlejí, jestli mě mají vůbec poslouchat,“ vzpomínal muzikant o několik let později. Travise Morrisona ona recenze natolik zasáhla, že se roku 2009 rozhodl na hudbu úplně vykašlat.

S tím, jak se Pitchfork zprofesionalizoval a před třemi lety přešel pod velký vydavatelský dům, éra zničujících výstřelků skončila. Jejich recenze jsou teď více „státotvorné“. Nejde však jen o postavení webu na trhu, nýbrž i o změnu role hudebních recenzí. S nástupem streamovacích služeb a možností poslouchat hudbu jedním kliknutím z bezedných „digitálních jukeboxů“ odpadla primární potřeba číst si o tom, jak deska zní, případně jestli je dobrá nebo špatná. Ochutnat a posoudit to může každý člověk s internetovým připojením.

Pitchfork „zničil“ i floridský kvintet Black Kids. Za dlouhohrající debut Partie Traumatic od nich dostali namísto textové recenze fotku dvou smutných štěňátek a slovo „sorry“.  Video  k písni Partie Traumatic skupina  Black Kids, zdroj: Youtube

Od kritiků se už tudíž nečeká jednoznačný soud. Jejich role je mnohem více kurátorská. Mají publiku sdělit, co poslouchat v neskutečně široké nabídce. A také: jak konkrétní desce lépe porozumět, tedy za předpokladu, že jí posluchači více porozumět chtějí. Z hudby se sice stalo spotřební zboží, rychlý konzum však není jediná možnost poslechu. Recenze může otevírat dveře k lepšímu poznání nahrávky i jejího autora. Hodnocení vyjádřené čísly je tak vlastně anachronismus. Recenzent by měl jít víc do hloubky. I proto je nynější poprask kolem recenze na (skutečně velmi bídnou) desku Greta Van Fleet spíše připomínkou časů, kdy redakci Pitchforku bavilo provokovat, než čímkoliv jiným.

Ve skutečnosti měla zmiňovaná recenze na průměrnou retro-rockovou kapelu na populárním serveru opačný efekt. Deska po vydání vyskočila na třetí místo v americkém žebříčku s 87 tisíci prodaných kusů (přesněji s ekvivalentem tohoto čísla při přepočtech počtu streamů), což je na debut v současnosti mimořádně dobrý výsledek. Dost možná, že k němu výraznou měrou přispěli i čtenáři Pitchforku, kteří si na streamovacích službách chtěli poslechnout, koho že to jejich oblíbený portál chtěl zašlápnout.