Láska, která překračuje konečnost. Arthur Russell a jeho posmrtná hudba

Arthur Russell, hudebník, multiinstrumentalista, elektronický producent i zpěvák, zemřel 4. dubna 1992 v New Yorku (na AIDS) jako víceméně obskurní postava brooklynské experimentální scény. Byla to předčasná smrt – narodil se 21. května 1951 v městečku Oskaloose ve státu Iowa. Jako dítě se učil hře na cello a klavír, posléze začal skládat. V osmnácti utekl od rodičů do San Franciska, kde žil v buddhistické komuně. Dostudoval střední školu a pokračoval ve studiu indické hudby na akademii Ali Akbar. Později studoval i klasickou západní kompozici na sanfranciské konzervatoři. Někdy v té době se seznámil s básníkem Allenem Ginsbergem, který se stal jeho celoživotním přítelem a podporovatelem. Ginsberga doprovázel hrou na cello při jeho čteních.

Obaly dvou z posmrtných kompilací, které vyšly v nultých letech: vlevo Calling Out of Context (2004), vpravo Love Is Overtaking Me (2008), repro: Audika Records

Na rozdíl od Ginsbergovy životní mantry „první myšlenka je nejlepší myšlenka“ (což se nakonec paradoxně stalo názvem Arthurova posmrtně vydaného alba s instrumentální hudbou, First Thought Best Thought) měl Russell k tvorbě jiný přístup. „Svým způsobem si myslím, že se Russellovi nikdy jeho vlastní hudba úplně nelíbila. Nikdy nebyl s žádným svým albem spokojený, protože je vždy bral pouze jako jednu z možností, jak může výsledek znít,“ řekl v jednom rozhovoru Donald Murk, který byl jeden čas jeho manažerem. Russellův problém tkvěl v tom, že ve své hlavě slyšel zároveň s nahranou hudbou množství dalších variant. Možnosti jej prostě pronásledovaly. Jak by řekl Jean-Paul Sartre: byl odsouzen ke svobodě; ke svobodě, která jej nutila si mezi verzemi vybírat. A to mu nikdy nešlo.

Byl to také jeden z důvodů, proč se Russell nestal hvězdou. Manažer Murk byl přesvědčený, že z něj celebritu udělá. Viděl v něm příštího Boba Dylana, kterého ostatně pomohl objevit. Murk však zjistil, že s Arthurem to nebude jednoduché, a pozvolna to vzdával. Vytáčelo ho, jak si Russell vodil do studia další desítky muzikantů a začal tomu ironicky říkat „Arthur Russell a jeho symfonický orchestr“. Jednou se dostavila kompletní kapela, ale Russell po celou nahrávací frekvenci ladil zvuk pouze jednoho setu bicích, dokud nezněl přesně tak, jak si přál. Russell zkrátka nebyl stvořen k fungování v popovém světě. Jeho nároky na dokonalost byly neúměrné rychlosti průmyslu a jeho hudba dost specifická. Po slávě však toužil. Dokonce často zmiňoval, jak miluje pop pro jeho jednoduchost a krásu. Právě Allenu Ginsbergovi kdysi řekl, že by si přál dělat „buddhistický bubblegum pop“.

Loňské album Iowa Dream vzniklo typicky – našla se spousta nahraného, dosud nevydaného materiálu. Ne zcela typická však byla masa producentské energie a trpělivosti nutná k tomu, aby z dochovaných fragmentů vzniklo něco celistvého. Maniakální perfekcionista Russell za svého života publikoval čtyři alba, z toho vpravdě autorské, za nímž si stál, jedno jediné – World of Echo. Zčásti to bylo dáno tím, že nedbal na žánrové hranice. Tvořil písničkový pop, country, disko i meditativní skladby hrané na cello. Když svůj materiál nabízel vydavatelským firmám, k přístupnějším skladbám přikládal experimentální fragmenty tvořené kupříkladu koláží hlasů. Buď nedokázal rozpoznat, kde leží jeho popový talent, anebo mu to bylo jedno.

Další z bytostí Arthura Russela, foto: Joel Sokolov/Courtesy of Audika Records

Navíc tvořil několik verzí jednotlivých písní, přičemž někdy byly od sebe natolik vzdálené, že nešlo poznat, že jde o tutéž skladbu. Jednou ji třeba nahrál klidně, s minimem nástrojů, podruhé jí dal diskotékový říz. Historky mluví o tom, že po kapsách nosil papíry na notové zápisky a v jednom kuse črtal nápady. Zanechal po sobě kvanta materiálu, ale jen zlomek z toho dokončil. Ti, kteří si Russella pamatují, v rozhovorech zmiňují, že si ho neumějí představit bez sluchátek na uších. Celé noci nahrával nové skladby a ráno, když opouštěl byt, nasadil sluchátka a při svých procházkách po městě nahrané věci poslouchal, aby posoudil kvalitu.

Tom Lee, s nímž Russell prožil poslední část svého nedlouhého života, se společně s archivářem Stevem Knutsonem stará o zachování Arthurova odkazu. To oni dva se prokousávají masami nepublikovaného materiálu. Tom Lee v rozhovoru pro podcast The Guardianu Seriously říká, že po Arthurově smrti dlouho nedokázal dělat nic jiného než na sluchátkách poslouchat jeho písně. A hlavně jeho hlas. „Chtěl jsem se dostat do jeho hlavy. Zjistit, kdo byl ten člověk, s nímž jsem žil a o něhož jsem přišel.“ V této dojemné epizodě podcastu vypráví Lee i o tom, jak se nedokázal s životem bez Russella vyrovnat: „Arthurova smrt byla nejzásadnější věcí, která se mi kdy stala. Všechno ostatní v životě s ní porovnávám.“ V jednom z rozhovorů Lee tvrdil, že poslední rok, kdy Arthur umíral, byl nejhorší čas v jeho životě, ale že by ho raději prožil stokrát znovu, než aby každý den žil ve světě bez tohoto přítele.

Album Iowa Dream je z velké části tvořeno nahrávkami pro firmy Mercury a Columbia, u nichž se opakovaně – a neúspěšně –  Russell snažil získat nahrávací smlouvu. Po kompilacích jeho country písní Love is Overtaking Me, instrumentálních nahrávek First Thought Best Thought a tanečních písní Calling Out of Context se na Iowa Dream prezentuje v poloze přístupného písničkáře. Jednotlivé skladby zní nádherně. Přitom producent Knutson musel pracovat třeba i s dvaceti verzemi jedné písně, přičemž ani jedna nebyla hotová. Pokud by však tohle člověk nevěděl, nepoznal by to – tak „hladký“ výsledek je. „Jediný důvod, proč tohle dělám, je ten, že jsem sobec. Miluju Arthurovu hudbu a chci slyšet další písničky,“ vysvětloval Knutson.

Arthur Russell na pláži v osmdesátých letech, zdroj: Tom Lee

Album však není ani tak unikátní kvůli „šílenému“ vzniku, nýbrž pro jeho samotnou krásu. Pokud Russella posluchači vůbec znají, tak především jako skladatele meditativní a snad až spirituální hudby hrané na violoncello. Na Iowa Dream zní písničkář s jemným hlasem kombinující jednoduché a chytlavé melodie s nádhernými, nijak složitými, ale silné emoce nesoucími texty. Je to ten druh citlivého popu, jaký si Arthur představoval a o němž často mluvil.

Z jeho hudby jsou cítit stydlivost, pokora, intimita. Když skladby posloucháte, nabýváte pocit, že hudebník sedí vedle vás a texty vám sděluje jako kamarád. Ať už je to úvodní balada Wonder Boy hraná na klavír s jemnými bicími, kde ironicky zpívá „Jsem zázračný chlapec/ nedokážu vůbec nic“, nebo jemná kytarová píseň I Wish I Had a Brother, v níž sní o svém dětství a hraní basketbalu. Závěrečná In Love With You For The Last Time je jedna z vůbec nejsilnějších, které kdy nahrál – minimalistická klavírní balada citlivě popisuje poslední chvíle při rozchodu, kdy se k němu ex-partner už chová, jako by ho ani neznal. „Teď jsem do tebe zamilovaný úplně naposledy/ budu tu s tebou sedět na lavičce/ a z toho co říkáš/ je náš čas už pryč/ a já tě už nikdy znovu neuvidím.“ Jsou to jednoduchá slova, ale právě v tom tkví jejich poetická síla.

Iowa Dream a osobnost Arthura Russella boří mýtus rozervaného osamoceného génia. Arthur géniem byl, žil pro svou hudbu, ale nikoliv v osamocení. Vztahy pro něj byly důležité. S Tomem Lee konzultoval každou skladbu a trávil s ním i většinu zbývajícího času. Právě takové partnerské příběhy narušují toxickou představu o geniálních solitérech. Víc než cokoli jiného je tak Iowa Dream dílem o lásce dvou lidí. O lásce překračující i smrt toho druhého. K Tomovi se vrací jeho láska v podobě Arthurova hlasu. A my toho můžeme být svědky.

Autor je publicista.