Reportáž: Když se divadlo hraje v prázdnu a pro šest objektivů

Hodiny ukazují osmnáct hodin. Na jevišti se zdá být vše připravené. Herci posedávají v šatně. V NoDu jsou už několik hodin. Před každým představením danou hru – tentokrát to bude Fantasy – projíždějí a přemýšlí, jaké záběry by pro kamery byly přitažlivé. Ještě dřív než herci, se dostavili technici. Než přijdou herci, musí se ujistit, že fungují kamery, zvuk a vůbec technika. „Pak dorazí tvůrci a my si s nimi domluvíme konfiguraci kamer nebo to, jestli mají zájem o nějaký speciálnější objektiv, třeba makro snímání. To jsme využili například u inscenace MicroSPUTNIK, tam se celá scéna odehrává v okýnku o velikosti větší krabičky od sirek,“ vysvětluje technický šéf Vojtěch Krátký.

První stream divadelní sekce v rámci Experimentálního prostu NoD se odehrál v den, kdy vláda vyhlásila celostátní karanténu. „Měli jsme už postavenou scénu, všichni byli na cestě, tak jsme se rozhodli hrát před prázdným hledištěm, na jedinou kameru,“ vzpomíná režisér Janek Lesák. Pak měli týden na proměnu sálu na streamovací studio. A 23. března spustili projekt NoDFLIX – Divadlo NoD u vás na gauči. „Spousta věcí je jinak než při normální divadelní produkci. Nepoužíváme reprobedny, zvuk jde rovnou k divákům, upravili jsme světla, aby na kamerách vypadala líp. Natáčení a střih jsme se museli hodně rychle naučit,“ přibližuje technický šéf Krátký.

Ano, víme, je to punk

Zázemí režie se přesunulo z okýnka nad hlavami diváků přímo do hlediště. Na jedné straně má stanoviště osvětlovač, pro něj je práce stále stejná, jako kdyby se hrálo normální představení. Na druhé straně je místo pro zvukaře, pro toho se také příliš nemění – až na to, že herci mají mikrofony a zvuk míří rovnou do počítače. Nově tu ovšem vyrostlo třetí stanoviště pro ovládání kamer, živá střižna. Střihač v reálném čase přepíná ze šesti různých záběrů, které mu zrovna běží na obrazovce.

Pro snímání v NoDu používají několik statických webkamer, jeden kvalitní fotoaparát a pak ještě mobil, s nímž kameraman chodí po scéně. „Ten foťák máme v divadle náhodou, je to rekvizita do jedné inscenace, nikdy jsme ho ve skutečnosti na nahrávání nevyužívali,“ směje se Vojtěch Krátký. „Nemáme kamery stejného typu, takže každá snímá obraz trochu jinak. Hodně jsme bojovali se zpožděním obrazu, dva dny jsme tu jen chodili, tleskali a snažili se to dopočítat. Občas se proto může stát, že nám nesedí zvuk s obrazem,“ přiznává.

Zvuková výprava do hlav. Inscenace Fantasy v pražském NoDu 9. dubna 2020. Binaurální mikrofon a práce s ním, foto: Kateřina Zemanová

„Najednou bychom všichni potřebovali filmařské schopnosti, ale většina z nás vystudovala DAMU, s filmem to neumíme, nebo jen minimálně. Tím to celé samozřejmě trpí. Kdyby tu s námi mohl být filmový štáb, přenosy vypadají úplně jinak. Tohle je punk na koleni,“ dodává Janek Lesák, režisér inscenace Fantasy.

Ještě není ani sedm večer, ale na jeviště už vystupují herci. Tuhle produkci – píše se čtvrtek 9. dubna – bude streamovat i Český rozhlas, herci tedy namlouvají úvodní slovo dopředu, aby na začátku namísto „divadelní hry“ řekli „rozhlasová hra“. „S touhle hrou nám lidi z Rozhlasu pomáhali, je to postavené na ruchařské práci a oni mají se zvukem přeci jenom větší zkušenosti,“ vysvětluje mi režisér Lesák, zatímco herci přibližují, jak bude Fantasy probíhat. „Když zavřete oči, může se vám zdát, že kolem vás prochází týpek ve sněhu. Ve skutečnosti to je solamyl ve šprcce. Jo, a tohle je Bob, binaurální mikrofon. Všechno, co uslyší svýma ušima, uslyšíte i vy. Teď byste mě měli slyšet z pravý strany, a teď z levý,“ říká jeden z herců do ucha plastové hlavě na jevišti. V tu chvíli se z režie ozve: „Vždyť mu to říkáš opačně! To musíme natočit ještě jednou.“

Náš mozek prý nedokáže pochopit, že když zavřeme oči, můžeme poslouchat cizíma ušima. A na tom je Fantasy postavena. Tady je na místě zacitovat anotaci k inscenaci, protože leccos vysvětluje: „Divadlo, které uvidíte, když zavřete oči. Příběh odehrávající se ve vaší hlavě a jehož hlavním hrdinou jste vy sami. Neuvidíte nic jiného než obrazy, které vám vygeneruje váš vlastní mozek. Inscenace Divadla NoD kombinuje technologii binaurálního zvuku – zvukové virtuální reality a tradičních principů ruchařské práce, aby vás teleportovala do samotného středu světa fantasy – do hlavy hlavního hrdiny. Nasaďte si sluchátka a zavřete oči. Proslýchá se, že Temnota znovu nabírá na síle…“

A ještě to žádá drobné technické vysvětlení: binaurální technologie chce posluchači přinést stejný prostorový zvukový zážitek, jaký by slyšel na daném místě. Řeší to dvojice citlivých mikrofonů ukrytých do modelu hlavy, takzvané dummy head. Mikrofony se nacházejí přesně tam, kde v hlavě živého jedince nalezneme v uchu bubínky.

Chce to sebedisciplínu

Prohlížím si scénu – je prakticky prázdná. Herci nespěchají s převlékáním do kostýmů, není proč – budou hrát v tom, co mají zrovna sobě. A tak se mi zdá, že inscenace odehrávající se v naší hlavě, je jako dělaná pro on-line stream.

„Soustředit se na představení doma je určitě mnohem složitější. Když jde člověk do divadla, jedná se o výjimečný zážitek, vytržení z reality, rituál. Ale doma pere pračka, manžel si pouští zprávy, kolem nás poletují děti,“ přemýšlí dramaturgyně Natálie Preslová. Režisér Lesák to vidí velmi podobně. „Čas u počítače běží jinak. Z obrazovky na nás pořád něco střílí, bliká, filmový čas je úplně jiný než divadelní. Dívat se na divadelní záznamy chce sebedisciplínu. Většinou vznikají jen pro samotné tvůrce, pro diváka to může být fakt nudné, není to vůbec uzpůsobené pro kamery.“

Zvuková výprava do hlav. Inscenace Fantasy v pražském NoDu 9. dubna 2020. Výroba ruchů v plném proudu, foto: Kateřina Zemanová

Blíží se půl osmá. Ze šatny herců se ozývá: „Dal bych si panáka, dáme si všichni ne? Na smrt všech elfů!“ Za pět půl už jsou všichni technici na svých místech. „Tak já volám Mallu, že jsme ready, jo? Za pět minut musíme začít hrát, tak klid, všechno, co teď řeknete, už bude v záznamu,“ oznamuje technik Vojtěch Krátký. „Už jedou reklamy!“ Tři, dva, jedna. „Sakra, polil jsem si roušku, dejte mi rychle novou,“ pobíhá před hledištěm režisér. „Už jsme živě,“ šeptá technický šéf.

Kočkopes

„Zdravíme vás živě z divadla NoD v rámci našeho festivalu NoDFLIX. Hrajeme tu různé věci, na které byste sem mohli přijít, kdybyste sem mohli přijít. Abychom ale pro vás takhle mohli streamovat, potřebovali bychom od vás trochu pomoct zakoupením virtuálního lístku,“ mluví Janek Lesák do jedné z kamer.

Začíná hrát hudba. Nasazuju si sluchátka, zavírám oči a nořím se do své fantazie. Občas to nevydržím a zjišťuju, jak se jednotlivé ruchy na jevišti vytvářejí. A taky fotím a sleduju, co zrovna dělají technici, jak operují s jednotlivými posuvníky na svých strojích, jaké záběry běží na monitorech, nebo kde zrovna pobíhá Janek Lesák s kamerou. Občas z jednotlivých zvuků až mrazí. „Je po bitvě. Jestli máme všichni v hlavě takové draky, tak se není co divit, že vidíš to, co vidíš, když otevřeš oči.“ Představení končí. Herci se uklání tichu. „Jsme vypnutý,“ zazní z režie. „Ty jo, dneska se nám to fakt povedlo, jaký jsou reakce?“ zajímají se herci. „Hele, jenom na Facebooku už 500 zhlédnutí, prý zdraví a posílají kytky,“ vyřizuje dramaturgyně.

Zvuková výprava do hlav. Inscenace Fantasy v pražském NoDu 9. dubna 2020. Režisér Janek Lesák, foto: Kateřina Zemanová

„Jaké bylo uklánět se, když nikdo netleskal?“ ptám se Jana Strýčka, jednoho z herců. „Na konci Fantasy nás nikdy nečeká bouřlivý potlesk, jak mají všichni zavřené oči, vládne tu velmi intimní atmosféra,“ vysvětluje herec. „Ale je to zvláštní, tenhle formát je kočkopes – ani divadlo, ani film. Připadáte si jako na zkoušce, ale zároveň někde vzadu v hlavě víte, že na vás kouká spousta lidí, možná ještě víc než normálně v divadle. Je to jako malovat se bez zrcátka. Nejste si jistí, jak to dopadne, jestli to rezonovalo, anebo jsme byli úplně vedle.“

Tímto večerem program NoDFLIXu končí. Inscenace Fantasy završila celkem deset večerů, při nichž se představilo hned několik divadelních souborů. Ptám se tvůrců, co bude dál. Nevědí. Ale usilovně o tom debatují. „Na začátku nás diváci docela podporovali, byli jsme jedni z prvních. Jak však lidé začínají být přesycení, ochota přispět klesá. Možná pokryjeme náklady, ale s normálním provozem se to nedá srovnat,“ odkrývá dramaturgyně Natálie Preslová. A tak doufají, že online streamy přinesou divadlu alespoň propagaci. Do budoucna by rádi vytvořili formát, který bude pro online prostor dělaný a bude umět zachovat „to živé z divadla“. Možnost setkání. Ovšem tak, aby lidé zůstali doma. To je pro tvůrce velká výzva. Stejně jako celá současná situace.