Usíná se vám těžko? Možná by mohla pomoci jistá hudba…

Streamovací služba Spotify přidala vloni do možností přehrávání playlistů novou funkci – sleep timer. Díky ní si uživatel může nastavit, za jak dlouhou dobu se má přehrávání playlistu zastavit. Název funkce napovídá, že slouží především těm, kteří si pouští hudbu při usínání a nechtějí, aby jim hrála až do rána. Nenápadná vymoženost je přiznáním streamovací služby, že lidé ji používají k lepšímu usínání. Potvrzují to i statistiky z poslední doby: ukazují, že z oficiálních playlistů hlásí nejrychlejší nárůst popularity playlisty určené k usínání. Ve složité době potřebujeme k usnutí pomoc. Hudba ji nabízí.

Kategorie hudby na spaní se nutně nemusí překrývat s pochybnými žánry relaxační či newageové produkce. Publicisté se dávno seriózně věnují hudbě určené k tanci, tak proč by se mělo na spánek pohlížet jinak? S hudbou, jež má dostat posluchače do transu či halucinace experimentoval už na konci předminulého století francouzský skladatel Erik Satie, jehož kompozice Vexations přikazuje hudebníkům opakovat osmdesátivteřinový motiv osm set čtyřicetkrát. Když komponista a experimentátor John Cage v roce 1963 let inscenoval Vexation v New Yorku, všichni posluchači údajně usnuli dávno předtím, než se osmnáctihodinový koncert dostal alespoň do poloviny. O osm let později v eseji Dream Music načrtl americký skladatel a mystik La Monte Young teorii dronové hudby, která změní naše zavedené způsoby poslouchání.

„Opravdové“ experimenty se spacími koncerty sahají do sedmdesátých let minulého století. Původně vycházely z vědeckých studií s možnostmi ovlivnění mozku ve fázi REM spánku. Od následující dekády se začínají šířit i coby „zážitkový“ formát – na vysokoškolských kolejích či v bytech avantgardních umělců se tehdy usíná u Bachových Goldbergových variací či u minimalistických kompozic modernisty Terryho Rileyho. Jedním z účastníků takových akcí byl skladatel Robert Rich, který od osmdesátých let vydává experimentální kompozice s dronovou hudbou. Jeho nejslavnější nahrávkou je nicméně Somnium z roku 2001 – sedmihodinové konceptuální album inspirované spacími akcemi a využívající aktuální objevy o mozkových vlnách a jejich změnách ve spánku a ve stavu vědomí. Nahrávka se má „aplikovat“ v noci: posluchače provede od ztišené usínací fáze až po pozvolné ranní probouzení, kdy nechybí ani zvuky zpívajících ptáků. Na Somnium Rich navázal o dvanáct let později osmihodinovou kompozicí Perpetual.

V Kalifornii narozený Robert Rich rovněž stojí za renesancí spacích koncertů, které se v minulé dekádě staly populární na festivalech experimentální elektronické hudby. Roku 2013 Rich zorganizoval takovou akci na festivalu Unsound v polském Krakově. Nápad měl ohlas a inspiroval aktivity mimo jiné v Česku: akce nazvané Silent_Night probíhaly v letech 2015–2019 pod taktovkou zakladatelů pražského vydavatelství Genot Centre Ondřeje Lasáka a Wima Dehaena. „Prvotním impulzem byla nespokojenost s tím, jak je v českém prostoru prezentována ambientní či abstraktní hudba,“ vysvětluje Lasák a dodává: „Většina pořadatelů nad ní přemýšlí jako nad backgroundem a příjemnou kulisou. Nám šlo o vytvoření prostoru, kde se člověk může uvolnit a zaměřit se primárně na zvuk. To jde u repetitivní hudby velmi těžko, pokud sedíte na vyrovnaných nepohodlných židlích a koukáte na nějaký generativní přírodní vizuál, který má obhájit to, že se na podiu neděje nic akčního. Možnost pohodlně si lehnout a v tlumeném světle nebo přímo ve tmě zavřít oči, poskytuje možnost soustředit se na ty nejjemnější změny a vývoj v dané hudbě.“

Lasák přiznává, že první praktické rady čerpali nejprve od Dehaenových kolegů z belgického labelu Slaapwel, který se zaměřuje hudbu a koncerty určené k usínání. Když pak Stijn Hüwels ze Slaapwel dorazil na čtvrtou Silent_Night, pořadatelé zjistili, že koncept spacích koncertů posunuli tak trochu omylem mnohem dále a přidali do něj spoustu prvků: svébytnou scénografii, snídaně či množství živých setů, díky nimž Silent_Night byla unikátní i v globálním měřítku. Zájem o akce byl enormní. „Od druhé edice se nikdy nestalo, že by se lístky nevyprodaly během prvního dne, spíše šlo o desítky minut,“ říká Lasák.

Silent_Night#13 v pražském Divadle Ponec, foto: Radio Wave – Jiří Šeda

Silent_Night se uskutečnilo v celkem dvaceti edicích, které hostilo pražské Divadlo Ponec (Poznámka redakce: některé záznamy z Ponce si lze pustit online). Kromě návštěvníků na matracích si neobvyklý koncept užívali i pozvaní hudebníci. „Pro ty je výzvou mít možnost hrát i několik hodin pro opravdu soustředěné (případně pro tiché spící) publikum. O tom opravdu mluvil skoro každý/každá. Je to ale také obrovský zápřah na udržení pozornosti a zároveň i napětí v kompozicích, aby to nesklouzlo jen k příjemné výplni,“ konstatuje Lasák.

Značka Genot Centre nyní publikovala sedmihodinovou kompilaci Silent Night XVII. Částečně je složená z nahrávek živých vystoupení na loňské 17. edici, která hostila hudebníky spojené s decentralizovaným online kolektivem Quantum Natives, jako byli například Nick Zhu čili bod [包家巷] nebo John Low Hearhat. „Jde o představení toho, jak odlišně mohou hudbu určenou k nočnímu poslechu vnímat lidé z aktuální progresivní online scény. Ten sedmihodinový stream je poskládán tak, aby od chaotičtějších částí dospěl k minimalismu,“ dodává zakladatel labelu Genot Centre, který k nahrávce vydal i sérii spacích masek od umělkyně Hany Kubešové a také sedmihodinové „slow TV video“, kde zmíněné nahrávky slouží jako soundtrack.

Obal elektronicky na Bandcampu stáhnutelné kompilace Silent Night XVII., repro: Genot Centre

Jak takovou opulentní nahrávku správně poslouchat? Usnout u ní, nebo se naopak zkusit soustředit. Jak komu libo. Ondřej Lasák radí: „Já osobně třeba u hudby neusínám, ale dlouhodobě se snažím na poslech soustředit a hudbu vnímat opravdu pozorně. A k tomu je tohle album naprosto ideální.“