Stručná zpráva o tom, jak a čím teď žijí čeští tanečníci

Tanečnice a pedagožka Andrea Opavská popisuje koronavirový čas jako zkoušku vlastní disciplíny: „Snažím se cvičit každý den, v rozsahu, co mi dovolí velikost pokoje, popřípadě můj stud na zahradě činžovního domu. Chybí mi prostor, kvalitní aparatura a měkká podlaha… i ta další zpocená těla na sále a společné sdílení pohybu, které je v tanci tak bytostně přítomné a je jeho podstatou.“

Někteří to berou sportovněji. Například Marek Svobodník z baletního souboru Národního divadla Brno a souboru Dekkadancers říká, že fyzičku mu dodávají každodenní několikahodinové hry na honěnou s jeho dcerou.

„Utrum” mají rovněž choreografové. Hlavní část tvůrčího procesu totiž probíhá na sálech, v úzké spolupráci se zvolenými tanečníky. Složitost situace v libereckém Divadle F. X. Šaldy popisuje šéfka tamního souboru Marika Mikanová. Čerpá z vlastních zážitků při přípravách Mezinárodního dne tance, který se každoročně slaví 30. dubna a letos se den předtím z libereckého jeviště konal živý přenos vybraných choreografií: „Zkoušet se dá, i nedá. V rouškách se totiž špatně dýchá. Navíc, když už se na sále sejdeme, snažíme se dodržovat doporučený rozestup.“

Vedoucí souboru 420PEOPLE Václav Kuneš připravuje vlastní taneční studio a plánuje rozsáhlý mezinárodní koprodukční projekt, na němž nyní pracuje se svými partnery alespoň teoreticky. I choreografka Lenka Vagnerová potvrzuje, že život v jejím souboru Lenka Vagnerová & Company se nezastavil: „Plánujeme nové termíny představení, zájezdy, zkoušky nové inscenace, řešíme mnoho administrativy… to vše jede dál.“

Zdá se tedy, že nastalá situace nutí koncentrovat se na sebe a přemýšlet za běžný rámec každodennosti. Tanečnice plzeňského Divadla J. K. Tyla Lýdie Švojgerová má konečně čas na věci, na něž se v tancem nabitých dnech nedostává: „Pozitivní dopad pro mě samotnou vidím v tom, že mám čas na činnosti, které mi dříve přišly jako přílišný luxus prokrastinace a nemusím se cítit provinile, že se jim věnuji. Všechen ten čas mě nakopává k tomu, abych se vrhla do něčeho úplně nového! Protože kdy jindy, když ne teď? A hlavně: čas mě neomezuje v tom nejlepším slova smyslu – pokud chci něco dělat hned teď, udělám to. Když mám náladu se nejdřív válet a dělat cokoli až za dvě hodiny, není problém! Nic mě nehoní.“ Stejně tak i sólista baletu Národního divadla Adam Zvonař: „Je tolik možností, že ani nevím, kde začít! Tuto situaci shledávám jako pozitivní zejména v mé osobní realizaci, v uvědomění si sebe samotného, kdo jsem a co chci dělat.“

Pedagožka katedry tance pražské Akademie múzických umění Mahulena Křenková popisuje, jak současná omezení mohou obohatit vzdělávací proces: „Se studenty jsem skoro v denním kontaktu přes e-mail či telefon. Distanční výuka přinesla jiný způsob komunikace, byl čas více hledat a aplikovat ve výuce různé inspirační zdroje ze světa – denně vyhledávám odkazy na YouTube, které se mi zdají zajímavé a inspirativní pro domácí cvičení. Následně je studentům zasílám, oni je poctivě doma cvičí a posílají feedbacky, které s nimi dále konzultuji. Tento druh výuky studenty baví, i pro mě je inspirativní, zejména pohled na různá pojetí cvičení, která prezentují některé osobnosti v rámci techniky klasického tance.“

Velký otazník však visí nad samotným tanečním oborem po odeznění současné krize. Už dnes je jasné, že i po postupném otevírání veřejných institucí budou podmínky provozu značně ztížené. Zřejmě tou největší neznámou je, jak přežijí nezávislé soubory. „Všechno, čemu se věnujete, kvete – a čemu ne, to stagnuje nebo uvadá. Řekl bych, že nynější stav je dočasně udržitelný, ale pochopitelně čím déle potrvá, tím horší budou následky. Tanec a divadlo potřebují diváky, je to živé umění, společenská činnost vyžadující bezprostřední komunikaci. Tenhle stav již nyní má – a ještě bude mít! – ohromný finanční dopad na celou společnost, na kulturu,“ říká Štěpán Pechar, tanečník baletu Národního divadla a zároveň tvůrce Dekkadancers.

Rovněž Václav Kuneš naznačuje, že situace jeho souboru 420PEOPLE je nejistá: „Nevíme. Nejvíce bude záležet na přístupu ministerstva kultury a pražského magistrátu, jak se postaví k nedodržení některých podmínek pro granty, jako jsou třeba počty odehraných představení. Těžko rovněž předvídat, jak to bude s opětovným kompletováním našeho týmu. Umím si představit, že někteří tanečníci budou muset upřednostnit rychlejší možnost výdělku, kterou my nebudeme schopni tak rychle zajistit.“

Na otázku, zda se taneční obor po odeznění pandemie vrátí do téže umělecké a provozní situace, v jaké byl před invazí koronaviru, odpovídá Andrea Opavská: „Doufám, že ne. Doufám, že tato krize odkryla a potvrdila problémy, na které se poukazovalo delší dobu, například na závislost souborů jen na grantech, na neexistující sociální zabezpečení freelancerů a tak dále. Na druhou stranu ta krize ukázala na velkou solidaritu, na schopnost kreativity a ‚naši potřebnost‘ pro tuto společnost.“ Podobně smýšlí Lenka Vagnerová, která problém vztahuje na širší kontext: „Obavy mám z toho, že až vše pomine, lidstvo opět zapomene. Nepoučíme se. Jsou zde tací, kteří z krize profitují, upevňují své pozice, testují fragmenty moci. Bojím se, že kvůli byznysu budeme opět podporovat země, které popírají lidská práva, že nás opět zahalí smog a tak dále, a tak dále,“ podotýká Vagnerová.

Fotograf Martin Divíšek vytvořil pro Balet Národního divadla sérii dokumentárních snímků s názvem Protančíme tím. Na snímku sólistka Monika Hejduková, zdroj: Národní divadlo / Martin Divíšek

Už teď můžeme s téměř stoprocentní jistotou tvrdit, že letošní sezona skončila. Divadelní instituce tak přijdou nejen o příjmy z bezmála poloviny sezony, ale budou muset znovu plánovat, radikálně měnit termíny premiér i zkoušení a „poprat“ se s následky, které koronavirus napáchal a ještě napáchá.

Autor je šéfredaktorem Tanečních aktualit.