Noví BalletBoyz čeří hladiny tance za časů koronaviru
Na první pohled by se mohlo zdát, že přenosy živého umění, které se nyní vyrojily, jsou nouzovým řešením. Této představě však velmi slušně konkuruje záznam inscenace Deluxe britského souboru BalletBoyz.
Premiéra Deluxe se uskutečnila pár dní před uzavřením bran světové taneční mekky – londýnské Sadler’s Wells. Online ho zájemci mohou zhlédnout na facebookových stránkách divadla do tohoto pátku. Nejde však o pouhé zacílení kamer na jeviště. Program začíná průvodním slovem Alistaira Spaldinga, uměleckého ředitele Sadler’s Wells. Následuje krátké video dance Intro vytvořené Sarah Golding speciálně pro kamery. Hlavní část tohoto programu pak tvoří premiérové kusy od britské choreografky Maxine Doyle a šanghajské choreografky Xie Xin – vždy s úvodním slovem tvůrkyň.
Digitalizace jako šance
Živý taneční zážitek pochopitelně nelze jen tak nahradit. Když sedíte v hledišti, jste součástí sdíleného prostoru, v němž nutně dochází k dynamickému proudění energií. Ale do tohoto prostoru zavítá jen nepatrný zlomek světové populace – ačkoliv je umění důležitým a nepřehlédnutelným aspektem kultury, zejména v dnešní zrychlené době nepatří mezi nejčastější volnočasové aktivity. Důvody pro to mohou být různé: nedostupnost divadel, finanční náročnost, elitářství uměleckých produkcí a další.
Pokud se však divadelní umění stává dostupným pomocí sociálních sítí a webových platforem, vstupují tyto produkce do našich osobních prostorů. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že „ne-divadelní“ člověk zhlédne záznam (nebo aspoň jeho část), než že si zakoupí vstupenku, patřičně se oblékne a vyrazí do divadla. Nastalá technologická situace nutí umělecký sektor k promýšlení tématu, které právě živé umění obchází jako postrach – je jím digitalizace světa, revoluce 4.0, na niž budou muset reagovat všechny sféry života.
Právě přenosy tipu Deluxe mají pro toto nevyhraněné publikum značný potenciál. Ne/náhodný pozorovatel má možnost zachytit nejen samotnou tvorbu, ale může získat i představu o myšlenkových pochodech – v tomto případě – samotných choreografek, pozorovat záběry ze zkoušek, sledovat je při práci a nahlédnout jim takzvaně pod pokličku. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že pozorovatel umělecké dílo pochopí, nebo se to alespoň domnívá. Opak totiž zpravidla vede k tomu, že se znovu do divadla nevrátí.
Uprostřed noci se probouzí naše temné stránky
Zakladatelé BalletBoyz, bývalí první sólisté Královského londýnského baletu Michael Nunn a William Trevitt, pracují s filmem už od počátku dosavadní dvacetileté existence tohoto souboru. Právě dvacetileté jubileum oslavovalo nedávné turné, které pandemie utnula. Ještě před jejím vypuknutím BalletBoyz stihli naživo představit choreografie Bradley 4.18 od Maxine Doyle a Ripple od Xie Xin.
První kus má svou předlohu v básni Breaks anglické spisovatelky Kate Temptest. Doyle pracuje se šesticí tanečníků znázorňující jedinou postavu – Bradleyho, který se probudí časně nad ránem, v titulní čas 4.18. Jeho postavu bych přirovnal k osobě s disociativní poruchou identity, známou také jako vícečetná porucha osobnosti. Tyto identity se bez vyzvání derou ke slovu, překlápějí se jedna v druhou, někdy spolu interagují a tvoří tak občas funkční, občas nesourodý mechanismus pohybu. Takové pojetí skýtá značný potenciál pro taneční ztvárnění, čehož choreografka hojně využívá. Ačkoliv používá teatrální gesta, situace i líčení (například monokl na levém oku nebo rtěnku), vždy hledá pohybová řešení, jimiž se snaží odhalit esenci dané polohy a promítnout ji do těla tanečníka.
Pro takový postup je třeba mít vynikající interprety. A BalletBoyz jimi disponují: jejich uchopení choreografie plné dynamických skoků a obratů, působivého floorworku a podivuhodných krutů těla je jednoduše úctyhodné. Výkon může znalé diváky upomenout na legendární „pubovou“ scénu z Enter Achilles britské skupiny DV8. Velkou roli v tom hraje ryze pánské obsazení, které v obou případech pracuje s mužnou energií podobným způsobem. Choreografii a provedení Bradley 4.18 navíc umocňuje skvělý hudební doprovod, ale i obrazové pojetí záznamu – po celou dobu produkci snímá jediná kamera, jejíž pohyb a výsek zorného pole připomíná ono blouznivé, ospalostí opilé probuzení nad ránem. Bradleyho narušené osoby vpadnou na monitory či displeje našich zařízení náhle, „bez vyzvání“ – a obdobným způsobem z nich i zmizí; světla najednou jednoduše zhasnou. Nepochybně jde o záměr, z mého pohledu však ne zcela propracovaný a v tanečním divadle také zdaleka ne originální.
Mužská energie zápolící s vlnami
U choreografie Ripple jako kdybychom sledovali protipól pomyslného tělesně-energického spektra. Pokud bychom šli po významu samotného názvu (přeložit jej lze jako zčeření vody), vystihuje tuto novinku poměrně přesně. Představa vodní plochy, temnoty vln oceánu při západu slunce, nepochybně inspirovala i jednoduchý kostýmní design (Katherine Watt), v němž dominují volné a splývavé látky v ponurých odstínech modré, zelené, světlé hnědočervené či šedé.
Ripple působí jako impresionistický obraz, jako snová krajina bičovaná občasnými přílivovými vlnami. Tahy štětcem představují bezešvé, ustavičně proudící pohyby interpretů. Taneční materiál je viditelně inspirovaný tekoucí vodou a pocity z ní, kupříkladu oním povznášejícím pocitem, kdy se zády položíte na hladinu moře a stanete se na moment jeho součástí. A právě zde má úvodní slovo choreografky značnou informační hodnotu: zmiňuje se v něm mimo jiné o tom, že není zvyklá pracovat s čistě pánským obsazením; mužskou energii obvykle vyvažuje křehkostí ženského pohybu. V případě Ripple se onu křehkost i něhu snaží vtělit do tanečníků.
Ne vždy – a zejména v první polovině – se to daří. Patrné je to především v dynamičtějších částech, v nichž tanečníci nemají dostatek času na zpracování pohybových nuancí; jako kdyby neustále spěchali. Zde se vytrácejí měkké dopady i plastičnost chodidel, které dále neprostupují do celého těla. Tento problematický aspekt se rozplývá ve chvíli, kdy interpreti mají za sebou již padesát minut z celého večera. Dochází jim totiž energie, a v tomto případě ku prospěchu věci. Najednou totiž svaly částečně vypínají a těla získávají onu plovoucí kvalitu. Vynikající je kvartet na začátku poslední třetiny této choreografie, kdy interpreti rezignují na nastrojenou jemnost a jednoduše ji vpustí do svých těl. Dynamicky se tu střídá pohybové vlnění s impulzivitou a náhlými zastaveními. Avšak zřejmě nejviditelnější změna se odehraje v samotném konci, jenž se cyklicky navrací na začátek – jemnost, s níž oba tanečníci vykonávají tytéž pohyby, se jim tady stala opravdu vlastní.
Ripple představuje spíše taneční etudu střídající sóla, duety i sborové scény. Je náročná na pozornost, avšak když to tanečníkům „sedne“, mohou diváci odcházet se skutečně silným zážitkem, aniž by se pídili po hlubším významu choreografie. Bohužel tomuto kusu online prostředí nesluší – naladění obou stran (publika i tanečníků) je pro Ripple zásadní, čemuž sdílení společného prostoru a času samozřejmě značně napomáhá.
Autor je šéfredaktorem serveru Taneční aktuality.
BalletBoyz, Londýn: Deluxe
Bradley 4.18. Choreografie: Maxine Doyle, hudba: Cassie Kinoshi, kostýmy: Katherine Watt, světelný design: Andrew Ellis.
Ripple. Choreografie: Xie Xin, hudba: Jiang Shaofeng, kostýmy: Katherine Watt, světelný design: Andrew Eliss.
