Komentář: Skutečná krize Národní galerie Praha asi teprve přijde

Když pověřený ředitel Národní galerie Praha (NGP) Ivan Morávek hovořil minulý týden na své první tiskové konferenci, na níž se vyjadřoval k aktuální situaci v této instituci, volil – jak jsme tu již psali – ekonomizovaný jazyk krizového manažera. Žádal o odpolitizování kauzy a o to, aby současné kroky v galerii byly vnímány coby pokus o konsolidaci v řízení této instituce. Jinými slovy: Morávek tvrdí, že NGP nebyla řádně ekonomicky vedena, vládl v ní finanční chaos. Skutečně? Galerie měla v uplynulých dvou letech kladný hospodářský výsledek a v jejím rezervním fondu se koncem loňského roku nacházelo 42,6 milionu korun. Ale tento příspěvek nechce být přebíjenou s několika konkrétními čísly. Chce upozornit na širší souvislosti.

Když pomineme ideologické a osobně motivované výpady typu urážek z úst Milana Knížáka, příliš kritických materiálů o fungování NGP pod vedením Jiřího Fajta se neobjevovalo. (Některé ale přece: viz TADY nebo ZDE či TENTO). Žurnalistická obec byla Fajtovi v zásadě nakloněna.  Důvodů je několik. Fajt je poměrně zdatný komunikátor, umí s médii zacházet. Ve srovnání s permanentně nabroušeným ředitelem Knížákem a jeho nástupcem, naprosto nevýrazným ekonomem Vladimírem Röselem, byla Fajtova osobnost osvěžením. Galerie se veřejnosti provozně a postupně i výstavním programem více otevřela. Navenek došlo k posunu k lepšímu, ale zásadní otázky nadále stály před vyřešením.

Alberto Giacometti: Black Annette, 1962 (olej na plátně, 55 × 45,8 cm), Fondation Giacometti, Paris. Z chystané Giacomettiho výstavy v Národní galerii Praha; začne 18. července 2019. Repro: © Estate Giacometti (Fondation Giacometti + ADAGP) Paris, 2019

Pro ilustraci a názornost se to dá naformulovat zhruba následovně. Divadelník Ivan Vyskočil, který kdysi měl své Nedivadlo, s mírnou nadsázkou říkával, že Národní divadlo je nejspokojenější o divadelních prázdninách. Tehdy se nehraje a vše konečně klape. Provoz takového molocha se v zásadě nesnáší s nutností produkovat a hrát inscenace, říkal Vyskočil. Aplikováno na Národní galerii: Milan Knížák opakovaně zdůrazňoval sbírkotvornou úlohu NGP a tím odrážel dotazy na aktuální výstavní program a jeho atraktivitu pro širší veřejnost. Zastával filozofii výzkumného pracoviště, které si jede ve svém odborném provozu a veřejnost mu do toho nemá co mluvit. Požadavky na atraktivní výstavní program se podle tohoto přístupu vlastně míjejí s posláním NGP. Tuto filozofii ostatně část pracovníků Národní galerie preferuje dodnes. Je však, zejména v současném mezinárodním kontextu, již stěží udržitelná; prostě se přežila. Instituce typu NGP musí, respektive měly by, fungovat dvojkolejně: tedy vytvářet, ochraňovat, spravovat a prezentovat své sbírky, jež jsou jakýmsi národním pokladem, ale současně přitahovat širokou veřejnost k výtvarnému umění jako takovému právě i prostřednictvím atraktivních výstav nadnárodního významu a dosahu. Jiří Fajt se o tohle očividně snažil, ovšem ne úplně šťastnou kombinací strategicky motivované taktiky a provozní živelnosti.

Jeden příklad. V současnosti ve Veletržním paláci probíhá výstava fotografického spolku 400 ASA (více o ní ZDE). Přehlídka se koná jen díky tomu, že si ji spolek zaplatil celou sám. Fajt sice otevřel Národní galerii i fotografii (o niž Knížák nestál, nepovažoval ji za umění hodné soustředěnější pozornosti ze strany NGP), ale systémové zajištění pro to připraveno neměl.

Jakýkoliv ředitel Národní galerie Praha se ovšem nachází v postavení žongléra, jemuž bylo přiděleno k žonglování víc míčků, než jich reálně může zvládnout. NGP je „přeprovozovaná“ – disponuje správou příliš mnoha nemovitostí, přičemž se jí paradoxně nedostává vyhovujících výstavních prostor. Politicky silný v kramflecích Milan Knížák, který našel společnou řeč s politicky rovněž silným ministrem kultury Pavlem Dostálem, získal roku 2003 pro Národní galerii Salmovský palác na Hradčanech, který byl ovšem otevřen až na konci roku 2012. Nynější, celkem rok trvající výstava Salm Modern #1: Možnosti dialogu názorně dokládá instalační limity Salmovského paláce: jeho sled drobných sálů a sálků je pro galerii koulí na noze, danajským darem, neboť silně omezuje nabídku vhodných děl pro takovou prostorovou dispozici. Kolekci Salm Modern #1, sestávající z exponátů ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden  a z vybraných děl současných českých umělkyň a umělců, to u Salmů „nesluší“, schází zde odstup od exponátů a řazení do ucelenějších linií.

Veletržní palác je kapitola sama pro sebe. Dávno a vytrvale se projevuje problematičnost jeho prostorových dispozic. Navíc budova technologicky rychle zastarává. Galerie nemá prostředky – myšleno v nejobecnějším slova smyslu, tedy peníze, lidi, společenskou pozici – aby stávající prostory paláci permanentně „krmila“ expozicemi tak, aby budova tepala a tu více tu méně nevytvářela dojem částečně paralyzovaného organismu. Jiří Fajt tohle věděl a v dlouhodobé perspektivě usiloval změnu. Představoval si, že „Veletržák“ projde velkou rekonstrukcí v řádu miliard korun. Možná pro to postupně nacházel společnou řeč s premiérem Babišem, ale současně je Fajt již roky nežádoucí osobou pro prezidenta republiky Miloše Zemana. Fajt se pohyboval na tenkém ledě politických zájmů a osobních animozit, přičemž nebyl pro Babiše tak zajímavým a užitečným hráčem, aby ten ho podržel, když se ministr kultury Antonín Staněk jal plnit přání Hradu. Babiš s odvoláním na koaliční spolupráci řekl sociální demokracii, že je to její věc – a sociální demokrat Staněk odstranil Fajta (a sám ministrem zatím zůstal). Ale i kdyby ministr kultury Fajta neodvolal, vůbec není jisté, že ten by peníze na rekonstrukci Veletržního paláci vydyndal. Jeví se být pouze otázkou času, kdy se rozpočtové možnosti vlády silně dostanou do úzkých, kdy peníze prostě nebudou.

Mandatorních, tedy ze zákona vyplývajících plateb státu přibývá. Zbylé peníze se pak dělí podle priorit. Kultura není prioritou této vlády. Nebyla prioritou pro žádný český polistopadový kabinet, přestože výzkumy postupně dokládaly, že jedna koruna investovaná do kultury se společnosti ekonomicky vyplatí. Jenže pro zdejší politiky jsou to příliš dlouhé a málo viditelné peníze. Muselo by se změnit chápání kultury v životě společnosti – u politiků, ale i u nemalé části  voličů. Nezdá se, že by něco takového bylo na pořadu dne. Bez této změny se ovšem zásadně nezmění podmínky pro fungování Národní galerie a jiných „národních“ kulturních institucí. Vždycky to bude jen vytloukání klínu klínem, hašení požárů, spoléhání na provizoria, na to, že se to nějak zpytlíkuje. Pro časy, které jsou ekonomicky na obzoru, se pak politikům jeví typ ředitele, jakým je pověřený šéf NGP Ivan Morávek, který primárně hovoří o úsporách a optimalizaci, jako mnohem přijatelnější než vizionářsky naladěný Fajt, který by pořád něco chtěl. Ostatně už Milan Knížák, který se s mocí jinak naučil vycházet velmi dobře, marně volal po navýšení rozpočtu NGP tak, aby návštěvníci nemuseli platit vstupné, jak je tomu v některých zemích. Tím by se galerie otevřela i občanům, pro něž vytáhnout z peněženky třeba dvě stě korun za lístek na výstavu je docela finanční problém.

Před několika málo dny běžel v Českém rozhlasu Plus pořad o tom, co se dělo a o čem se mluvilo v Československu před padesáti lety. Pořad čerpá z rozhlasových archivů. Nějaký činovník tam v onom roce šedesát devět hovořil o tom, že by se konečně měla postavit nová budova pro Národní galerii, že se o tom vedou řeči už půlstoletí. Dokonce za tím účelem byla na konci oněch šedesátých let organizována veřejná sbírka. Uplynulo další půlstoletí a věc se kupředu nepohnula. Jiří Fajt se k myšlence nové budovy sice vrátil, měl i představu, že taková stavba by mohla vzniknout nedaleko Veletržního paláce, ale reálně se pak nestalo nic. (Jako se v Praze už desítky let nestalo nic s novým stánkem pro vážnou hudbu.)

Národní galerie by potřebovala mocnou finanční investici, která by umožnila nejen rekonstrukci Veletržního paláce, nýbrž i renesanci celé té instituce včetně nového definování a prezentování jednotlivých sbírek a objektů. To se téměř jistě nestane. To je řekněme maximalistický program.

Minimalistickým programem by mělo být zřízení správních rad takových institucí, jakou jsou Národní galerie či Národní divadlo, aby ministr kultury neměl dané ředitele zcela nekontrolovaně ve své moci, aby je nemohl odvolat jen tak, s vágním argumentem „ztráty důvěry“. I tento minimalistický program ovšem vyžaduje politickou vůli. U ministra kultury předpokládá uvědomělé zbavení se části moci a delegování ji na správní rady. Bohužel v současně době, v nynější politické konstelaci, se i nastíněný minimalistický požadavek jeví jako téměř maximalistický. Národní galerii skutečná krize – nikoliv ta papírová, kterou vypracoval ministr Antonín Staněk – nejspíš teprve čeká.