Glosa: Jak se pozná (dobrá) online výstava?
Dva měsíce karantény přinesly záplavu online výstav. Zavřená muzea a galerie chtěly zůstat v kontaktu s veřejností. Muzea jsou ovšem bytostně spojena s trojrozměrnými předměty, s dotekem jejich autenticity a s prožitkem výstavního prostoru. Dává online chození do muzea smysl? A jak se pozná dobrá virtuální výstava?
Muzea byla online dávno před koronavirem. Momentálně jsou však na web plně odkázána, takže chrlí jednu výstavu za druhou. Některé online prezentace jsou digitálními otisky reálně existujících expozic. Jiné vznikají čistě pro internet. Takovou je třeba výstava pražského Národního muzea k aktuálnímu výročí: České národní povstání. Na obrazovce se střídají fotografie z května 1945 a snímky muzejních předmětů, k tomu běží jako voiceover kurátorský text. Ale je komentované promítání fotek skutečně výstavou?
Úvodní stránka online výstavy Národního muzea. Kde leží hranice mezi videem, prezentací a výstavou?, zdroj: Národní muzeum
Když muzejní teorii hodně zjednodušíme, tak lze výstavu chápat jako výběr muzejních předmětů, které jsou uspořádány do vztahů a interpretovány s cílem sdělit něco podstatného o světě. Tím se liší od prosté procházky depozitářem, anebo od online digitalizovaných sbírek. Počin Národního muzea onu základní definici splňuje: kurátor vybral fotky, napsal texty a povstání interpretoval (třeba už jen tím, jak výstavu nazval).
Ovšem výstava je ještě něčím víc. Je také pohybem návštěvníka v prostoru i v obsahu. Pohybem jeho těla i mysli. Je událostí, kterou má návštěvník šanci ovlivnit, a proto je vždy individuálním a originálním aktem. Muzeologové jako Helen Lees Reahy nebo Tony Bennett by asi nesouhlasili, podle nich je návštěva muzea hlavně disciplinací: musíme chodit tiše, od předmětu k předmětu a kontemplovat o jejich významu, anebo to aspoň předstírat. Optimističtější teoretička Nina Simon naopak návštěvníky až zbožšťuje: v jejích očích jsou spolutvůrci výstav. Právě v tomto bodě expozice České národní povstání nedostačuje. Fotky vidíme pouze v tom pořadí, v jakém je kurátor seřadil a voiceover nejde posunout, pokud nás nebaví. Kurátor je režisér a my televizními diváky.
K pohybu (myší a na klávesnici) naopak nutí výstava Muzeum města Prahy na Těšnově?. Jde o virtuální prohlídku „analogové“ výstavy, kterou Muzeum hlavního města Prahy nasnímalo. Nevýhodou je, že na některé exponáty a drobnější texty nejde vidět. Navíc co je to vlastně za pohyb – není to spíš jeho simulace, jako bychom se belhali o virtuálních berlích? A nemělo smysl převést výstavu spíš do virtuální knihy, kterou lze lépe, přívětivěji prohlížet a listovat jí?
K pohybu kurzorem vyzývá také výstava Museum of The World / Muzeum světa z dílny londýnského Britského muzea. Zde už je pohyb svobodnější a přirozenější. Můžeme letět nazpět časem a napříč kontinenty od současnosti do doby dvou milionů let před Kristem. A vybírat z desítek exponátů – od pěstního klínu po současnou africkou módu. Ke každému předmětu je k dispozici podcast. Prohlídka takové výstavy je velmi individuální. Na druhou stranu: jak dlouho může návštěvníka surfování v historii – aniž by byl veden kurátory – doopravdy bavit?
Britské muzeum se opírá o bohatství koloniálních sbírek. Online výstava Muzeum světa navazuje na dřívější projekt Historie světa ve 100 předmětech, zdroj: British Museum Ještě jinou cestu ukazuje Museum of New Zealand – Te Papa Tongarewa. Kromě standardní nabídky online vyhledávání v osmi stech tisících sbírkových předmětů se tato instituce, sídlící ve Wellingtonu, snaží přenést muzeum k Novozélanďanům domů. Mají si hlavně hrát: třeba nakreslit svého oblíbeného opeřence a poslat ho do muzea, anebo převést umělecké dílo ze sbírky do trojrozměrné podoby. Kdo by chtěl něco méně náročného, může online skládat puzzle.
Ale také to se asi brzy přejí. Výstavy jsou především místem setkávání. S lidmi, předměty, prostory. Tak brzy na viděnou v muzeu!
Autor je historik.
