Lidi jsou zlí a člověk s tím nic neudělá. Soběstačný je knihou k pláči

Dva roky poté, co publikovala román Hodinky od Ašera, vydala Zuzana Dostálová (*1976) knihu Soběstačný. Podle čtenářských ohlasů (viz například nadšené reakce na čtenářském serveru databazeknih.cz) se zdá, že se Soběstačným zařadila mezi autorky současné české prózy, jejichž další tituly budou široce čteny. Není divu, Dostálová si zvolila téma, které poslední dobou v tuzemské próze velmi rezonuje.

Od prvních stran je zřejmé, že půjde o text jitřící emoce. Hlavním vypravěčem je jedenáctiletý Štěpán, který dostává od života jednu ránu za druhou. Od rodiny odejde otec, který se sestěhuje s novou partnerkou Janou. Ta se ke Štěpánovi chová zvláštně, nadto vaří bezmasá jídla, nad nimiž se Štěpán ošívá. Vše se dále vystupňuje, když Jana porodí dceru Karličku a dbá o ni tak úzkostlivě, že se člověk s nudlí u nosu nemůže k dítěti přiblížit, aby Karlička náhodou něco nechytla. Submisivní otec Hugo se neustále podřizuje macešiným vrtochům; pro Štěpána je však nepříjemnější, že když má s otcem strávit nějaký čas, jediné rozptýlení, které pan Hugo vymyslí, je návštěva Národního technického muzea nebo výlet do Ikey.

Nelze se divit, že Štěpán je raději s matkou. Ta však dluží, kam se podívá, a to není to nejhorší. Z bolavého zubu, který ji sužuje, se vyklube rakovina. Matka musí chodit na chemoterapie. Otec si Štěpána vzít nemůže/nechce. Chlapec tak bydlí nějaký čas s dědou, přeživším z koncentračního tábora; ani dědův zdravotní stav není nejlepší. Do toho lapálie ve škole, s dívkami či palčivá touha mít nový „ajfon“, který je „úplně nejvíc nejlepší telefon na světě“. A to se ještě čas od času ze záhybů paměti vynoří vzpomínka na utonulou sestru Elišku…

První část knihy vypráví Štěpán; ve druhé se stává vypravěčkou Štěpánova matka, ve třetí části znovu chlapec, kterého v knize sledujeme od jedenácti let až do chvíle nástupu na střední školu. Zuzana Dostálová se rozhodla přiblížit vyjadřování dnešních -náctiletých, a tak Štěpán v první části používá výrazy jako „omg“, „happy“ či opakující se „prostě na pána“. Jistě, na někoho to může působit otravně, ale dá se to pochopit. Autorka se k takovému výrazivu uchyluje, aby próza působila pokud možno autenticky. Jenomže jak si pak vysvětlit, že Štěpán zároveň mluví o tom, že máma „hubuje“, že táta „píval“ z plecháčku; když chce jít mladík na počítač a má se zeptat, tak se osmělí, a když se poprvé líbá s dívkou, mluví o strašně jemných vlahých pohybech? V knize se vyskytuje množství obratů, jež jsou jak vystřižené z červené knihovny. Nepochopitelné je příležitostné užívání historického prézentu. A obraty typu „chytil jsem dva góly“ jsou podobně smysluplné, jako když se premiér během karantény holedbá, že vláda zachránila tisíce mrtvých.

Neobratné zacházení s jazykem je pouze jedním ze slabin této prózy, navíc tou méně podstatnou. Horší je úmorná doslovnost. Když je Štěpánova máma v nepohodě a Štěpán ji vidí, jak „zapila nějaký prášek“, hned o několik odstavců později konstatuje, že máma do kabelky schovává krabičku s nápisem NEUROL. Když Štěpán popisuje, jak máma pije čaj, „co voní po rumových pralinkách“, o pár stran později už vidí, jak si máma do čaje nalila rum. Své vlastní repliky vypravěči často doprovázejí „vysvětlivkami“, aby čtenář nebyl na pochybách ani jen vteřinu.

I v emocích je čtenář – pro jistotu? – „atakován“ z více stran. Nejenže se postavám děje, co se jim děje, ale těžko hledat knihu, kde by se tak často brečelo jako v této. Dokonce i Štěpánův děda, který „nikdy nebrečí, jenom semkne rty a polyká“, má ke konci knihy opakovaně v očích slzy. Jako by bez líčených potoků slz nešlo pochopit, jakým peklem si postavy procházejí.

Pro charakterizaci většiny postav a prostředí si autorka zvolila několik signifikantních rysů, které pouze opakuje a zdůrazňuje. Tak třeba Štěpánův otec Hugo, z nějž se po odchodu od rodiny stane prvotřídní hipster. Aby bylo nepochybné, jak moc je to s Hugovým hipsterstvím vážné, dokola čteme o tom, že nosí boty bez ponožek. A taky se nechává tetovat. Jednou mu nové tetování „vykukovalo“ za uchem, později mu nové tetování „vykukovalo“ u kotníku. Povolání prodavačky je dozajista náročné a často nevděčné. Když však Štěpánova matka popisuje svůj pracovní den v Bille, čtenář by se rád zeptal, zda se do její pobočky skutečně sjeli všichni otravní, nechápaví a arogantní zákazníci z celé republiky. Když se Štěpán připravuje na přijímací zkoušky na gymnázium, musí se učit s podobným nasazením, jako by se hlásil na Sorbonnu – protože dostat se dnes v Česku na gymnázium je nejspíš mimořádně náročná záležitost…

Celkově je Soběstačný knihou, u které lze konstatovat totéž, co například u Vran Petry Dvořákové. Je čtivá, a když se jí čtenář nekriticky oddá, může se u ní hezky dojímat a spolu se Štěpánovou matkou si třeba naříkat, „jak jsou lidi zlí a člověk s tím nic nenadělá“. Když se však aspoň trochu zamyslí nad výstavbou té prózy, nad její vnitřní logikou a nad tím, jak je napsaná, Soběstačný se rázem řadí mezi knihy velmi podprůměrné.

Autor je literární kritik.

Obálka a grafická úprava knihy je dílem Tomáše Cikána, foto: Nakladatelství Paseka

Zuzana Dostálová: Soběstačný. Paseka, Praha 2020, 272 stran, doporučená cena 299 korun.