Nová kniha Petry Dvořákové rozšiřuje propast mezi mainstreamem a kvalitou

Petra Dvořáková (*1977) má na to tvořit kvalitní mainstream. Její knihy jsou čtivé, často si vybírá témata a prostředí, s nimiž má osobní zkušenosti, jsou atraktivní a přitom ne úplně obecně známá. Navíc autorka prostředí zalidňuje postavami prožívajícími běžné či alespoň představitelné problémy, s nimiž se čtenář bez potíží identifikuje. Dvořákové Dědina (2018) byla dobrým příkladem titulu, který oslovil značný počet čtenářů a právem se mu dostalo i vcelku vřelého kritického přijetí. Kvalitativním krokem vzad byl loňský Chirurg – kniha opět čtivá, ale postavená na vytěžených schématech a stereotypech, navíc ne zcela stylisticky zvládnutá. Když nakladatelství Host koncem minulého roku zveřejnilo ediční plán, v němž lákalo na další autorčin titul, vycházející zhruba čtyři měsíce po vcelku rozsáhlém Chirurgovi, byl čas zpozornět. Co může přinést takové chrlení?

Protagonistkou Vran je dvanáctiletá Bára. Ta sice – na rozdíl od mnoha jiných dětských literárních hrdinů posledních let – žije v úplné rodině, domov jí však pocit bezpečí a jistoty nedává. I proto, že Bára je živelná a sem tam (omylem či nešťastnou náhodou) něco vyvede, matka úporně upřednostňuje její starší sestru Katušku. Otec je povětšinou netečný, sem tam ji na popud matky zmlátí, až je Bára modrá, navíc se brzy vyjeví, že jeho postoj k této dceři je problematický ještě z jiného důvodu, který se případným čtenářům nepřísluší prozrazovat. Lze však podotknout, že tento rozměr otcova charakteru je v knize – tak jako mnoho dalšího – pohříchu pouze načrtnut.

Obálka nové knihy Petry Dvořákové; autorkou grafické úpravy je Lucie Kaňová, repro: Host

Zatímco doma si Bára zažívá své, ve škole nastoupí do její třídy nový učitel angličtiny a výtvarné výchovy, jemuž pro podobnost se slavným hobitem z Pána prstenů začnou žáci říkat Frodo. Školačky se do pohledného učitele samozřejmě zamilují a Báře se mezi obdivovatelkami dostane privilegovaného postavení. Je totiž výtvarně talentovaná, přesněji: Frodo v ní tento talent objeví a spolu se svou matkou, jež učí v zušce, také rozvíjí. Bářina matka to nese na jednu stranu nelibě – proč si učitel nevšiml, že i její starší a oblíbenější dcera je talentovaná? Na druhou stranu se s Bářinými úspěchy může pochlubit Ireně, s níž svoje děti – a nejen ty – v myšlenkách často poměřuje. Jinou funkci Irena v knize nemá, a pokud se někdy bude sestavovat žebříček nejzbytečnějších literárních postav české literatury posledních let, měla by Ireně být vyhrazena jedna z čelných pozic.

Bára je sice vcelku přesvědčivá, o ostatních (anti)hrdinech Vran se to říct nedá. Většinu z nich lze binárně onálepkovat dobrý/špatný. Jednorozměrnost překvapí především u Bářiny matky, která se se svou dcerou střídá v roli vypravěčky (byť má oproti Báře mnohem méně prostoru). Bářina matka je zkrátka a jednoduše špatná, a aby nevypadla ze své „role“, je často nevěrohodná – třeba tím, jak svou starší dceru protežuje, ať se děje co se děje. Netvrdím přitom, že není možné, aby se člověk choval jako Bářina matka. Problém je „pouze“ v tom, že autorka ji nevykreslila tak, aby se jejímu jednání dalo bez ošívání věřit. A není nutné, aby se do textu, který má umělecké ambice, dostávaly tak prostoduché pasáže, jako je například tato: „Samozřejmě přehoz na gauči i deka jsou celý propo­cený, obojí strčím v koupelně do pračky. Uvažuju, že bych to ještě i zapnula, ale pak si řeknu, že na noc by to v baráku zbytečně hučelo a ráno k tomu ještě něco přihodím. Za celej den toho mám dost. Všechno to uklízení, zdobení.“ Je nutné evokovat všednodennost právě takto?

Dvořákové nelze upřít, že dovede vyprávět poutavě. Čtenář má chuť obracet stranu za stranou, až je najednou na konci. Což je v případě Vran dost brzy: kniha nemá ani dvě stovky stran, přičemž text je přifouknutý sazbou, ilustracemi na začátku a (rádoby) poetickými předěly mezi kapitolami. Ty se týkají vran: „Mláďata poletují kolem stromu. Krá krá, nese se vzduchem. Krá krá, odpovídá vrána. Dívka je slyší. Krá krá krása…“ Když jsme u titulního motivu: Bára sice ráda pozoruje tyto ptáky z okna pokoje, vrány často kreslí a jsou to obrázky vran, co jí přináší největší úspěchy, přesto motiv do vypravování nějak rafinovaně zapracován není. Motiv vran získá skutečně na váze ke konci prózy, jenže finále je ukvapené i naivní. Vyvolává dojem, že autorka nevěděla kudy kam, tak to zkrátka utnula takříkajíc na sílu.

Pokud by podobný text poslala do známého brněnského nakladatelství pisatelka bez renomé, hádám, že by se tam Vrány stěží dočkaly publikace. Hostu, kde autorka pravidelně vydává, se nelze divit – Petra Dvořáková je spisovatelkou, jejíž knihy se neprodávají po stovkách ani po jednotkách tisíců, jako je tomu u většiny současných tuzemských spisovatelů, nýbrž po desetitisících. A takovým autorům se dneska zkrátka neříká ne. Bohužel, propast mezi tím, co přece jen ještě obnáší povědomí o umělecky kvalitní literatuře a mainstreamem, se s vydáním každého podobného titulu vždy o trochu rozšíří. Mainstream míří ke čtivu a střed se tím vyprazdňuje.

Autor je literární recenzent.

Petra Dvořáková: Vrány. Host, Brno 2020, 184 stran, doporučená cena 299 korun.