Orhan Pamuk zkoumá „divnosti v hlavě“, kterým můžeme dobře rozumět
V roce 2006 obdržel Orhan Pamuk Nobelovu cenu za literaturu. Od následujícího roku zásluhou nakladatelství Argo a překladatele Petra Kučery je dílo tohoto tureckého tvůrce zprostředkováváno českému publiku. Nejnovějším přírůstkem je román Cosi divného v mé hlavě.
Titul Cosi divného v mé hlavě (v originále vyšel roku 2014) je příběhem chudého Mevluta, který z rodné Anatolie přichází na konci šedesátých let minulého století do Istanbulu a hledá si svou cestu ke štěstí. Věrně prodává v ulicích města na Bosporu jogurt a bozu, tradiční nízkoalkoholický nápoj, a střídá další zaměstnání.
Základním zvratem Mevlutova života, který přibližuje už poutavá první kapitola, je únos milované ženy. Mevlut spatřil dívku na svatbě příbuzných, zamiloval se do jejích očí a tři roky jí s pomocí prostředníka psal básnivé dopisy. Až při únosu zjistil, že žena, s níž pod rouškou noci utíká, není ta, kterou si pamatoval, nýbrž – její sestra.
Příběhy hledání štěstí
Orhan Pamuk (*1952) prostřednictvím Mevlutova života sleduje jak historii dvou rodin, tak proměny Istanbulu, což je základní téma jeho tvorby. Dialog turecké rodiny a společnosti žijící v přímořském městečku, které dorůstá istanbulské velkoměsto, je například námětem skvělé rané knihy Tichý dům, vyprávěné pěti vypravěči. S tou Pamuk prorazil v zahraničí. Do města ležícího na Bosporu přesně mezi Západem a Východem, do města, v němž sídlí hüzün, tedy turecká melancholie, autor zasadil Muzeum nevinnosti nebo své vrcholné dílo Jmenuji se červená (česky 2008), odehrávající se v Istanbulu na konci 16. století v prostředí osmanských dvorních iluminátorů – dobrodružný, originálně vícehlasý historický román o tradici a inovaci a o vztahu umění, víry, moci a paměti. Román Sníh (česky 2009) se odehrává v Karsu na východě Turecka během vojenského převratu, kde hlavní hrdina hledá lásku a štěstí. Na Cosi divného v mé hlavě navázal Pamuk svazkem Rusovláska (v originále 2016), odvíjejícím se až esejisticky od vztahu syna a otcovské autority, knihou, kterou v češtině máme k dispozici od loňského roku.
Pamuk a dějiny. Spisovatel odchází od istanbulského soudu, který 16. prosince 2005 přerušil projednávání jeho případu. Žaloba Pamuka vinila z urážky národní identity kvůli výrokům v tisku, kdy poukázal na přetrvávající zamlžování kolem osudu tisíců Arménů a Kurdů, kteří přišli v minulosti v Tureckou násilně o život, foto: ČTK/AP
Románové vyprávění Cosi divného v mé hlavě rovněž střídá vypravěče, důležitější postavy vstupují do hlavního proudu textu a doplňují ho o další informace a úhly pohledu. Pamuk má sice zálibu v průzkumu blízkovýchodních spirituálních i profánních tradic a jejích proměn, ale náturou je to románový modernista. Rád poukazuje na existenci vypravěče a jeho preference, na to, jak text formuje a ovládá.
Cosi divného v mé hlavě vypráví na přeskáčku mezi lety 1969 a 2012 a hlavní text doprovází rodokmen, rejstřík osob i chronologie vyprávěných událostí, kde se potkávají intimní drobnosti a vojenské převraty a politické milníky. Jeho román je istanbulskou historií všedního dne i dílem, do jehož rozsáhlé architektonické stavby s vedlejšími liniemi ukryl Pamuk i své pocity, své snění coby způsob myšlení. Radost z četby bezmála pětisetstránkového románu na některých místech u české edice mírně kalí snad jen překlepy a gramatické chyby, například i ve shodě podmětu s přísudkem.
Úmysly srdce a jazyka
Jádrem Cosi divného v mé hlavě, textu s historickými, melodramatickými i společenskými motivy, je meditace nad vztahem záměru a osudu, nad rozdílem mezi „úmyslem srdce a úmyslem jazyka“ a také mezi „soukromým a oficiálním názorem“, jak některé z postav říkají tomu, co prezentují navenek a co si doopravdy myslí. Podle čeho bude posuzovat bohabojné lidi Bůh? Podle činů, anebo záměrů, jež k nim (ne)vedly? Mevlutův osud utváří právě rozdíly mezi tím, co si myslí, a co může dělat. Je to poddajný hrdina, schopný se spokojit s tím, co mu život nabízí. „Všechno je to o tom vyhrát, když prohráváš,“ říká mu na začátku románu jedna z vedlejších postav. Mevlut se v průběhu svého života připojuje k levicovým alevitským a kurdským bojůvkám, k náboženské lóži i k životu nové buržoazie. Ta za jeho života vyrůstá a bohatne ve čtvrtích bývalých gecekondu, tedy slumových barabizen ze škvárobetonu na periferiích Istanbulu, který se za Mevlutova života zněkolikanásobil do současné podoby megapole.
Turkolog Petr Kučera, stabilní překladatel děl Orhana Pamuka, foto: Wikipedia.org – Jakub Goldmann
Se svou ženou Rayihou prožije hlavní hrdina šťastný život, na nějž by zřejmě nedosáhl s její sestrou Samihou, tedy tou, kterou si původně opravdu vyvolil. Znamená to, že Mevlut vítězí nad osudem, když je schopen nalézt štěstí v tom co má, nebo že je příliš měkký, liknavý, ovlivnitelný a přizpůsobivý? Je láska slepá? A jakou máme my, čtenáři, představu o svém osudu, abychom s ním byli opravdu spokojeni?
Všechny úmysly a události se stávají součástí Mevlutovy duše, hrdina přemílá úvahy a označuje je za onen titulní pocit čehosi divného v jeho hlavě. Se životem a městem se srovnává po nocích během svých obchůzek, kdy prodává bozu, nápoj, do kterého si každý z kupujících promítá něco úplně jiného. Někdo zpolitizovanou tradici, někdo skrývanou přítomnost alkoholu z časů, kdy rakije byla striktně zakázaná, možnost bujarého večírku, nebo zašlé časy. Čtenář má v Pamukově díle srovnatelně velký prostor pro své vlastní projekce.
Autor je (především) filmový publicista a kritik.
Obal českého vydání románu Cosi divného v mé hlavě, repro: Argo
Orhan Pamuk: Cosi divného v mé hlavě aneb život, dobrodružství a sny prodavače bozy Mevluta Karataşe a jeho přátel, jakož i obrázek života v Istanbulu mezi lety 1969 a 2012, zachycený očima řady lidí. Přeložil Petr Kučera. Argo, Praha 2020, 488 stran, doporučená cena 498 korun.
