Kniha o fotografii bez jediné fotografie. A přece to nevadí. Díky čemu?

Stopadesátistránková brožura Role fotografie má velmi pracovní charakter. Každé interview je hustě vysázeno ve dvou sloupcích na příslušný počet tiskových stran (rozsah jde od tří do osmi stránek). Za rozhovorem následuje biografické heslo představující v datech tázaného člověka. Z dvaadvaceti dialogů jich devatenáct vedl editor knihy Tomáš Pospěch, třemi přispěla teoretička fotografie a kurátorka Lucia L. Fišerová. „Publikování fotografií by si vyžádalo velkorysejší formát i technické zpracování. Také jsme se obávali, že malá ukázka tvorby každého autora by stejně neposkytla dostatečně plastický obraz o jeho práci,“ píše autorská dvojice v úvodní ediční poznámce. Četba následujících interview toto řešení ospravedlňuje. Otištěné dialogy totiž nejsou profilovými rozhovory, nýbrž cíleně směřují k tomu, aby dotyčná osobnost vysvětlila své profesní nakládání s fotografií.

V knize jsou takto dotazováni například kurátoři dvou různých generací (Antonín Dufek, Jiří Ptáček), galerista sběratel Pavel Lagner, který v angažmá PPF buduje její fotografickou sbírku, printerka (tedy osoba, která fotografie dokáže zvětšovat na vysoce profesionální úrovni) Tereza Kabůrková, restaurátor fotografií František Sysel, knižní designér Robert V. Novák, forenzní fotograf Jaroslav Tichý, přírodovědný fotograf Petr Jan Juračka, fotograf jídla Marek Bartoš, fotografka architektury Ester Havlová, dokumentární fotograf Josef Koudelka, umělecký fotograf Ivan Pinkava. Aniž tu chci s kritickým bičem vytahovat dnes tak akcentovaný požadavek na rovnoměrné zastoupení žen a mužů, faktem prostě je, že v Roli fotografie přítomný poměr devatenácti mužů a tří žen neodpovídá rozdělení sil v současné české fotografii, nebo přinejmenším v umělecké a užité fotografii, neboť právě ve fotografii se nastupující generace žen uplatňují zejména po roce 2000 velmi zdatně. V knize zastoupený poměr tak více odráží historický vývoj této disciplíny ve dvacátém století.

V Roli fotografie najdeme pozoruhodnou škálu postřehů a poznatků. Dané je to do značné míry právě „multioborovostí“ zpovídané sestavy v rámci jednoho oboru. Ryze publicisticky jsou jednotlivá interview řekněme standardem (ovšem s někdy klopotně formulovanými otázkami), ale hodnota té dvaadvacítky dialogů leží právě v celku. Vyjevují se v ní rozličné přístupy: od zcela technicistních (forenzní fotograf) přes vzpomínkové (fotograf v někdejším komunálu Milan Mráz) až po filozofující (Ivan Pinkava) a artistní (Lucia Sceranková). Explicitně i implicitně přítomným leitmotivem je proměna fotografie v digitální éře a v propojeném světě. Interview jsou vedena zvídavě a nekonfliktně, ale to neznamená, že by se v nich vůbec nevyskytovaly pasáže kriticky (sebe)reflexivní. Nejpatrnější je to u fotografa a fotoeditora Jana Zatorského a válečného fotografa Stanislava Krupaře, přičemž skeptický pohled u nich určuje praxe v tuzemských médiích s jejich nedostatkem vůle a prostředků k seriózní a soustavnější fotožurnalistické tvorbě.

Z četby starého šťourala

Něco málo vět k redakční podobě knihy. Zřídkakdy se vidí, aby v tiráži nebyl uveden název publikace, jako je tomu v tomto případě. Ale nejen to: na obálce se nenachází jméno autorské dvojice, nýbrž na ní stojí: Tomáš Pospěch (ed.), tedy editor; kdežto v tiráži — na rozdíl od názvu — autoři uvedeni jsou. To je dost zvláštní redakčně-informativní voluntarismus. Občas by také neuškodila lepší jazyková kultura, třeba za použití slovníku synonym, viz kupříkladu věty: „Tehdy jsem dlouho tehdejšího správce upozorňoval, že je s tím potřeba něco udělat. Nevím, jak to vypadá s tímto souborem dnes, ale tehdy na to nebyly peníze.“ (Kurzívou zvýraznil autor recenze.) Stylisticky i věcně zoufalá je věta: „Pohybuji se na území současného umění, kde se fotografie stala velmi běžným ‚užitečným médiem‘.“ Rovněž tak by Pospěchovi coby editorovi a nakladateli s fotografickou specializací nemusela utéct nepřesnost, jíž se dopustil komunální fotograf Milan Mráz v místě, kde tvrdí, že z fotografických papírů „hodně dobré byly Forte, pak Neobrom, Foma byla trochu slabší, neměla tak dobrou rozlišovací schopnost a pružnost“. Jenže papíry s označením Neobrom vyráběla právě Foma z Hradce Králové, byly to její nejkvalitnější produkty (základ byl Brom, střední kvalita nesla nálepku Brom Extra, nejvyšší Neobrom).

No nic, chvilka šťouralství je za námi a nastal čas závěrečné tečky. Svazek Role fotografie je originální svým konceptem. Nic takového tady dosud nevyšlo. Cenný je červeně zbarvený paperback Role fotografie tehdy, když dává hlas lidem, kteří s fotografickým médiem pracují velmi účelově nebo jsou vnímáni jen velice úzce zacíleným publikem. Samozřejmě, že každého druhého čtenáře, který se ve fotce alespoň základně orientuje, napadne, že tam schází ten či ta, a nemusel tam být tamten či onen. Ale to je u „mnohohlasých“ publikací normální. Plodnější než tyhle nářky je respekt k počinu Pospěcha & Fišerové.

Obálka knihy, autorem grafické úpravy je Milan Nedvěd, repro: ČT art

Tomáš Pospěch, Lucie L. Fišerová: Role fotografie. Rozhovory o různé fotografii. Positif, Praha 2019, 152 stran, doporučená cena 290 korun.