Tomáš Pospěch: Nelákalo mě být uzávorkován ve světě černobílé momentky

Vloni jste vydal knihu Role fotografie. V ní formou více než dvou desítek rozhovorů, které jste pořizoval vy a Lucie L. Fišerová, ohledáváte, co všechno fotografie je nebo může být. Čím je fotografie pro vás osobně? 

Dobrou záminkou, jak uvažovat o světě. Vhodná alternativa, jak alespoň trochu smysluplně neproflákat život. Ale ve vlastní práci mne poslední léta zajímá, jak fotografii propojovat s dalšími médii. Třeba si rád poskládám model šumperáku, nebo různě ohýbám a stříhám fotografie, napichuju je na špendlíky. Baví mne fyzicky vytvářet činnosti, které bych jinak mohl dělat ve Photoshopu nebo mne více než o samotné fotografii těší uvažovat o jazyku obrazové knihy nebo výstavy. Takže „mým“ médiem je spíš kniha či výstava než fotografie.

V Roli fotografie jsem myslel i na studenty, jako bych na přednášky pozval různé zajímavé hosty. Pro Galerii hlavního města Prahy jsem totiž před časem připravoval cyklus přednášek o modelech fotografie používaných různými umělci. Jenže když jsem pozval Jiřího Davida, dostavili se „davidovci“, na Štreita zase „štreitovci“, nikdy se to publikum neprolínalo. Už tehdy mi připadalo, že knížka bude lepší formát, protože někdo si ji koupí třeba kvůli Josefu Koudelkovi, ale pak si přečte i ostatní rozhovory. Trochu poťouchle mě bavilo spojovat zdánlivě nesourodé světy. Ostatně sama role fotografie se mění. Dříve bylo možné fotografa – příkladem může být zrovna Koudelka – vnímat jako svého druhu kráčivce, který denně od jara do podzimu našlape několik desítek kilometrů se dvěma foťáky na krku a užívá si to vandráctví. Dnešní „prototyp“ fotografa tráví většinu času u počítače, v autě nebo s telefonem, a teprve pak jsou na řadě fotoaparát a vlastní fotografování.

Roli fotografie jste spolunapsal, ale také vydal ve svém nakladatelství PositiF. Jste fotograf, kurátor, nakladatel, pedagog, historik umění, editor. Čím z toho se cítíte být nejvíc?

Historikem umění a fotografem nebo vizuálním umělcem. Osobně mne nejvíc baví vytvářet vlastní věci, někdy trochu i psát nebo uvažovat o výstavě. Všechno ostatní, shánění peněz, psaní grantů, vyúčtování, produkci výstav, to dělám s velkým přemáháním a rád bych to vždy na někoho hodil. Ale takhle to bohužel v realitě nefunguje. Když máte pocit, že by mělo něco zajímavého vzniknout, musíte si odpracovat všechny kroky od začátku do konce a to, že knihu také napíšete, to je spíše za odměnu.

Někdy je ale dobré potlačit i některé role, které by mne lákaly. Třeba u knihy Šumperák jsem si záměrně přizval historičku umění Martinu Mertovou, abych mohl být v roli umělce a s námětem mohl nakládat svobodněji, třeba i s určitou nadsázkou, se záměrným upozaděním nebo zveličením určitého aspektu věci. A Martina mi z materiálů, které jsem jí nosil při prvovýzkumu v terénu, vytvořila skvělé teoretické pozadí. Ale třeba u loňské publikace o architektuře rodných Hranic a Lázní Teplic jsem byl historikem umění a napsal text a věcně nafotografoval stavby.

Jaká je geneze založení nakladatelství PositiF?

Nakladatelství vzniklo v roce 1999, abych vydal svou diplomovou práci. Myslel jsem, že potom také zdárně zanikne. To se nějak zvrtlo… Později bylo občas potřeba vydat katalog nebo knihu, završit některý projekt – můj nebo přátel. Když se pohybujete na pomezí umění a vědy a učíte na vysoké škole, velmi často věnujete tématu stovky hodin, ale nedostanete za to ani korunu. Když vydáváte svou práci v některém z nakladatelství, většinou musíte přinést s knihou i peníze, a odměnou je vám, že kniha vyšla a dostanete několik výtisků. Proto pro mne bylo vhodnější vydat knihu sám, aby se vložené peníze vrátily alespoň z prodeje. Jedním z důvodů existence nakladatelství tedy je, abych byl – ne důstojně, ale alespoň částečně – za vloženou námahu zaplacen. A v neposlední řadě, abych měl pod kontrolou jednotlivé kroky od začátku do konce celého procesu, od volby grafika, spolupráci s ním, výběr překladatele, dohled nad tiskem. Věřím v dobře promyšlené a zpracované knihy a je pro mne důležité spolupracovat s dobrými grafiky, jako jsou Jakub Wdowka, Nikola Klímová, Jiří Šigut a v poslední době Milan Nedvěd. Produkuji věci, které jsou svým charakterem pro mnohé nakladatele marginální. Okruh lidí, které moje publikace osloví, je zpravidla zpočátku velmi malý, naštěstí se pak většinou rozšíří a kniha je často úspěšnější, než se zprvu zdálo. Ale mým hlavním cílem není generovat zisk, nýbrž realizovat projekt, což pro většinu nakladatelů pochopitelně není zajímavé.

Jak vzniká a čím se řídí váš ediční plán?

Ediční plán neexistuje, ovšem vydávání není nahodilé. Soustředíme se především na fotografii v kontextu současného umění. Vydáváme teoretické knihy, co tu dosud v oblasti poznání české fotografie chybí. Tak vyšla antologie textů, kde jsme se snažili sledovat, jak se tu psalo o fotografii, všechny texty originálního českého avantgardního autora Eugena Wiškovského, předloni jsme vydali překlad knihy amerického teoretika George Kublera, jehož myšlenky jsem využíval pro své dvě publikace o šumperáku.

Dlouhodobě mne zajímají autoři osmdesátých let, kteří v té době byli zajímaví, přinášeli něco zásadního, ale neměli možnost to prezentovat a dnes jsou někdy téměř neznámí, případně mne zajímá určitá část jejich tvorby, kterou bych chtěl zpracovat. Rád v součinnosti s nimi pracuji s archivy. Pro některá další nakladatelství jsem se takto věnoval Viktoru Kolářovi, Jiřímu Hankemu, Jindřichu Štreitovi nebo autorům slovenské nové vlny. Letos dokončujeme autorské knihy Jaroslava Pulicara a Gustava Aulehly. Občas vydávám knihy různým zajímavým autorům mladší generace, kteří do té doby žádnou knihu neměli, třeba Imrichu Veberovi, Markétě Magidové, Lucii Sekerkové nebo aktuálně Liboru Fojtíkovi.

Nakladatelství tvoří jeden člověk, tedy vy?

Ano, ale hodně mi pomáhá knižní designer Milan Nedvěd. Už léta hledám někoho, kdo by se o nakladatelství staral, rád bych je předal. Vlastně jsem nikdy nechtěl mít nakladatelství, jenže jsem postupně zjistil, že to jinak nejde, takže proto máme tohle studio a produkujeme čtyři pět knížek ročně. Necítím se být nakladatelem v pravém slova smyslu, raději bych zůstal v roli vizuálního umělce, případně historika umění a kurátora. Není příjemné, když nevíte, zda ten den máte být v montérkách, v obleku nebo si můžete tvořit něco svého. Když vyúčtováváte grant a řešíte detaily s tiskárnou, konzultujete s grafikem, těžko se zároveň soustředí na psaní. Sedím prostě na mnoha židlích a někdy se jednou rolí zdržujete v jiné činnosti. Na jednu stranu je to skvělé, protože bych se asi zbláznil, kdybych měl pouze práci třeba v kanceláři nebo jen fotografování. Je dobré mít život trochu pestrý. Ale jsou role, které v životě děláte raději, a které méně.

Jak se daří nacházet podporu pro tituly, které vydáváte?

U nás ne zrovna snadno. Třeba oproti Polsku zde prakticky chybí podpora autorských uměleckých knih. Proto nás také Poláci zcela válcují počtem vydaných publikací, kvalitou současné fotografie i jejich viditelností ve světě. Hodně času věnuji shánění prostředků. Často využívám crowdfunding, řadu knih naštěstí podpořilo ministerstvo kultury nebo Státní fond kultury, někdy i kraje a města, ale tam jsou prostředky většinou velmi omezené.

Vznikla některá z vašich knih na objednávku?

Nikdy. I když jedna vlastně ano, pro město Hranice. Vznikla spíše z nedorozumění, kdy jsem nejprve zakázku odmítl – s tím, že mám moc práce – ale po třech letech se ukázalo, že oni na tu knihu stále trpělivě čekají a mají na ni vyhrazené peníze. Nakonec jsem ji pro rodné město udělal moc rád. Je to hodně osobní, znáte ta zajímavá místa, kde jste to v dětství miloval, teď se tam opakovaně vracíte, abyste je fotografoval, nebo tím získáte záminku dostat se do míst, interiérů a na půdy a věže nebo do jeskyní, kam jste se léta chystal, ale nebyl ten správný důvod. Navíc mám malou dcerku, v poslední době často hledám, jak spojit práci s ní. Trávíme spolu hodně času. Je pak nejlepší, když spolu jdeme někam fotografovat, třeba nějaký rodinný domek nebo hrad. Loňská kniha Šumperák – Ztráta plánu vznikla právě jako projekt svým způsobem pro ni, protože ráda jezdí autem, dobře se i cestou vyspí, kouká na krajinu nebo poslouchá hudbu, takže jsme spolu takhle vyráželi na výlety.

Většinou si úkoly vytvářím sám, ale občas přijde nabídka na zajímavou knihu, která se koncepčně propojuje s tím, co mne dlouhodobě zajímá, třeba teď spolupracuji na knize s Josefem Koudelkou a je to skvělá výzva.

Deset let jste dokumentoval vizuální stránku tuzemské společnosti. Vznikl soubor 100 fotografií nazvaný prostě Češství. Jak jste díky tomu zdejší společnost poznal?

Mám tendenci si ke každému projektu shromažďovat primární literaturu. V té době jsem četl různé sociologické publikace. Vypisoval jsem si témata spojená s češstvím a rozmýšlel, zda se dají vizualizovat. Z toho vznikl seznam jednoho sta motivů. Některé obligátní – jako pivo, knedlíky nebo státní vlajku – jsem si předem zakázal, protože to bylo příliš očekávatelné. V nich podle mě podstata češství netkví, to je mnohem zasutější, komplikovanější. Pak jsem jednotlivé vybrané motivy fotografoval stále dokola, než se profotografovaly k definitivnímu tvaru.

Třeba „český turek”: přijdete do restaurace, ideálně čtyřky, začnete si povídat s číšníkem a přemluvíte ho, aby zkusil uvařit to, o čem si myslí, že je ideální „český turek”. Donese vám ho na bílém talířku, v duralové skleničce, se dvěma kostkami cukru – jedna je položená na hranu a jedna normálně; k tomu donese lžičku s nápisem RaJ a položí to na umělohmotný kytičkovaný ubrus. Takhle mám asi deset turků a z nich jsem vybral relativně ideální variantu. Nebo linkrusta (lakovaný nátěr stěny – pozn. red.) je pro mě spjatá s typickým českým domem. A tak jsem postupoval dál, ale vždy je v těch fotografiích i nějaký úkrok stranou, trochu zlobivý pohled, které ty motivy znejišťuje.

Impulsem, jak Češství uzavřít a prezentovat, pro mě byla volba prezidenta republiky v roce 2013 – hlavně ty podivné věci kolem ní a různé diskuse, co to je češství, což nakonec do jisté míry rozhodovalo o tom, kdo bude a nebude hlavou státu. V té době mě také oslovila slovenská pobočka Člověka v tísni, abych vystavoval na mezinárodní výstavě k desátému výročí vstupu do Evropské unie – námětem snímků měly být národní charakteristiky. Koncept výstavy spočíval v prezentaci tandemu fotografa a hudebního skladatele z každé z pěti zúčastněných zemí, v mém případě to byl Vít Zouhar.

Máte tedy pocit, že jste „češství“ již uzavřel a jeho vizualitu definoval?

Od roku 2004 jsem vytvořil asi sedm projektů, které se k češství nějakým způsobem vztahovaly, například Bezúčelná procházka, Majitelé hradů, Šumperák nebo Taken Off, což je soubor snímků vesnických fotbalových hřišť, která jsem snímal třeba v noci, v mlze, s krtinci nebo zasněžené, prostě v situacích, kdy byla „mimo hru“ a současně v době, kdy byla ještě ve značně původním stavu, nepřestavěná z dotací EU. Vzhledem k tomu, že nyní pracuju na projektu o slavných českých bojištích, tak „češství“ v sobě uzavřené nejspíš nemám. I projekt o Slušovicích byl do značné míry o češství. Teď připravujeme knížku o kancelářských rostlinách, o tom zeleném dekoru, který najdeme v téměř každé kanceláři, na úřadech, ve školách, dílnách, prostě všude možně, ale většinou mu nevěnujeme pozornost. Bude to takový bizarní atlas i s návodem, jak jej pěstovat.

V souboru Češství dominují výjevy z vesnice či maloměsta. Proč?

Spousta lidí na to reagovala, že je to příliš zahleděné do minulosti nebo do prostředí vesnice. Ale třeba když se podíváme tady po pražské Letné, tak vidíme, že ulice, auta, hřiště, vše je vizuálně zglobalizované evropanství. Mně se to líbí, rád v tom žiji, ale něco autenticky českého se z toho špatně vykřesává. Minimálně v rámci střední Evropy je víceméně jedno, kde žijete. Prostě jsem ve městě nenacházel tolik věcí, které bych v cyklu mohl použít, přestože se ve městech pohybuji nejvíc. Třeba daleko zajímavější byly pro Češství artefakty tradičního českého kutilství. Můj otec mi neustále bral dílky ze stavebnice Merkur, když doma něco spravoval, dokázal z nich vyrobit skoro všechno. Starší generace se vše snažila opravit, nic nevyhazovala, zatímco my jsme se za posledních dvacet, třicet let naučili, že všechno je lepší vyhodit. Náš vztah k věcem se hodně proměnil. Předtím tomu tak nebylo, repertoár předmětů byl silně omezený, například téměř všude byly tytéž skleničky; lidé často pili ze skleniček od hořčice, takže i když si třeba Slušovice nechaly vyrobit svoji propagační sklenku, tak à la hořčičák.

Jak se stane, že začnete fotit kancelářské kytky, fotbalová hřiště, hrady u rodinných domků? Co je impulsem?

Třeba Bezúčelné procházce předcházelo fotografování pro švýcarskou nadaci Pro Helvetia, kdy několik fotografů dokumentovalo transformaci České republiky po listopadovém převratu. Já byl z týmu nejmladší a tím pádem mě častěji než jiné fotografy někam posílali – třeba jsem fotografoval věznice nebo zařízení pro bezdomovce. Šlo o vypjatá témata. Když je vám něco málo přes dvacet, vnímáte to velmi intenzivně. Pak jsem ale začal působit na univerzitách, času na fotografování bylo méně. Tak jsem pak hledal téma, které bych mohl fotit téměř kdekoliv a kdykoliv. Chtěl jsem pracovat s tématem, kterému rozumí všichni – vlastně jako tomu češství – a zároveň bylo mým úmyslem to zaznamenávat s potměšilým úkrokem stranou, jako kdybych dané problematice vůbec nerozuměl.

Například?

Například fotbalu, když jste zmínila fotbalová hřiště… Tím, že učím, vnímám různé stereotypy, které se ve fotografování objevují. Konkrétně fotbal se automaticky zachycuje jako něco akčního, dynamického a většinou se používá teleobjektiv. Takže jsem se rozhodl pro širokoúhlý objektiv a pro momenty, kdy se nic neděje. A protože je fotbal o kopání do míče, tak jsem si míč zakázal. Původně jsem si dokonce zakázal i branku, ale ona v krajině vypadá velmi výtvarně, tudíž jsem si ji občas povolil… Naslouchám fotografickým pravidlům a rozvádím je dál, nebo se je snažím různě upravovat, tím pádem mi soubory naskakují samy. Pořád jich mám v zásobě víc, než stíhám.

Jak hodnotíte současnou českou dokumentární fotografii?

To je problém, který si pro sebe hodně řeším jako teoretik i pedagog. Vedu řadu souborů, pomáhám studentům nebo zajímavým autorům sestavovat knížky a výstavy. Kurátoroval jsem několik přehlídek, které reflektovaly českou fotografii. Potíž asi trochu tkví v tom, že máme skvělou tradici dokumentární fotografie, máme zásadní tvůrčí osobnosti, což nám třeba Poláci či Slováci záviděli a učili se od nás, ale dneska je stav takový, že polská i slovenská dokumentární fotografie mají ve světě zvuk, kdežto o nás se moc neví. Jakoby starší generace nedala vyrůst té mladší. A pak také vidím, že škola studenty naučí vytvořit sérii pěti, deseti snímků, ale už ne kontinuálně rozvíjet projekt a svou tvorbu. Studentů fotografie je hodně, ale těch, kteří dělají autorskou tvorbu a jsou schopni ji dál posunout, je minimum.

Ale především nám chybí institucionální podpora. Léta se tu objevují snahy založit instituci, třeba muzeum, které by fotografii vystavovalo, propagovalo české autory, vydávalo knihy, pořádalo přednášky. Zatím marně. Léta fotografujete a nikdo se o vás nezajímá, takže praktický život vás pak logicky semele. Když už se nějaká podpora vyskytne, jde té starší, etablované generaci. Což je samozřejmě fajn, já jim taky dělám knížky a výstavy, ale nějak jsme si nevšimli, že ačkoliv mladší generaci učíme a vychováváme, necháváme ji potom bez jakékoliv možnosti uplatnění. Proto se snažím aspoň občas některému absolventu pomoci s knihou.

Chybí v Česku silná témata pro dokument?

Ale vůbec! Svět je velice pestrý a i v současnosti řešíme řadu výzev. Zdejší klasici dokumentu se soustředili jen na několik málo témat. Co se ale nestalo: oni jimi vyplnili místní mentální prostor natolik, že – vidím to na studentech – většinu z nich ani nenapadne, že by se dalo fotografovat nebo uvažovat jinak.

Proto tu v devadesátých letech byla inspirující Düsseldorfská škola nebo kniha Rokytník v Německu žijící Češky Jitky Hanzlové, nebo mimo jiné tvorba Lukáše Jasanského a Martina Poláka, kteří konečně začínají být doceňovaní, ale podle mě pořád nedostatečně vzhledem k tomu, co udělali pro české prostředí, jak osobití jsou.

Jenže vy jste pomáhal připravovat knihy Viktoru Kolářovi, Jiřímu Hankemu, Jindřichu Štreitovi, Janu Jindrovi, Josefu Koudelkovi…, tedy právě a především představitelům klasického dokumentu.

To ano, jejich tvorby si vážím, ale nikdy mě nebavilo být uzávorkován v tomto černobílém světě momentky, lákalo mě o dokumentu uvažovat zeširoka, třeba už na konci devadesátých let využívat archivní fotografie, nebo pracovat podobně jako Rafal Milach nebo Martin Kollár, což jsou podle mne pro tento přístup k fotografii pro české prostředí zásadní inspirující autoři.

Jakým tématům by se měla česká dokumentární fotografie věnovat?

Jakýmkoliv, která běžně řešíme. Když to zobecním: české fotografické prostředí umí téměř výhradně pracovat pouze s momentkou a s tradicí humanistického fotožurnalismu. Třeba teď mě studenti zásobují portréty lidí v rouškách. Ale zatím jsem kupříkladu neviděl dobrý soubor o suchu. Tradiční konvencí dokumentu je takové téma obtížné uchopit. Téma koronaviru je jistě úžasné, ale nepokryjete ho tím, že vyfotografujete někoho v roušce. Rouška se v Česku ujala coby vizuální symbol, ale ona problém spíš zakrývá a umlčuje, než aby jej otevírala a vedla k zamyšlení.

Co je trendem mezi studenty?

Fotografují to, co je běžně k vidění na internetu. Informovanost u nich je poměrně velká, ale spíše zkouší také dokázat to, co udělal někdo předtím. Občas vznikne něco osobitého, ale vzhledem k tomu velkému množství studentů, které českými fotografickými školami prochází, je to hodně nahodilé. Spíše se spoléhá na opakování a jízdu ve vyzkoušených kolejích.

Žijete střídavě v Hranicích a v Praze. Co vám ta dvojdomost přináší?

Archiv mám v Hranicích, bydlení a ateliér v Praze, kancelář v Opavě, někdy přespávám v Brně nebo ve Zlíně. Nějak to tak vzniklo, že nejvíc času trávím v Praze, ale vlastně až během pandemie jsem byl doma poprvé dva měsíce v kuse. Do té doby jsem každý týden nebo dva na nějakou dobu odjel. Až nyní, vlastně díky pandemii, jsem se po dvaceti letech bydlení v Praze, stal Pražákem.

Ale vždy jsem byl hranický patriot. O Hranicích jsem vydal deset knížek – fotografických nebo o architektuře, je to místo, o kterém toho vím nejvíce. V devadesátých letech tu probíhal nebývalý kvas. V Hranicích tehdy existovalo asi dvacet rockových kapel, několik divadelních souborů, žili tam režiséři, kteří točili filmy, lidé, kteří skládali hudbu – nejznámější z mé generace jsou asi Petr Marek, Saša Langošová a Roman Helcl nebo Boris Carloff, kteří v tom vydrželi pokračovat. Záviděli jsme okolním městům, třeba Valašskému Meziříčí nebo Rožnovu pod Radhoštěm, že mají spoustu kultury, u nás nebylo nic, takže jsme si kulturu začali dělat. Spoluzakládal jsem tu noviny. I pro tohle všechno mám k Hranicím silný vztah.

Proč tam tedy nežijete?

Nějakou dobu po škole jsem to zkoušel. Učil jsem na univerzitách ve Zlíně a v Opavě, což bylo padesát kilometrů na sever a padesát kilometrů na jih, a bydlel jsem uprostřed, v Hranicích. Koncept to byl pěkný, ale beztak jsem byl neustále v Praze nebo jinde, kde bylo potřeba fotografovat, vidět něco zajímavého nebo jsem měl možnost připravit výstavu. V prostoru střední Evropy, kde mám svá témata, kde je vztah ke kávě, pivu, sdílí se některé společné hodnoty a všude je to kousek, mne baví bydlet kdekoliv.

„Fotografie je vhodná alternativa, jak alespoň trochu smysluplně neproflákat život,“ říká Tomáš Pospěch, foto: Martina Houdek

doc. Mgr. Tomáš Pospěch, Ph.D.

Tomáš Pospěch se narodil roku 1974 v Hranicích na Moravě. Vystudoval dějiny umění v Praze a v Olomouci a také fotografii na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde je zároveň dodnes pedagogem. Je také kurátorem, připravil retrospektivní výstavy Jindřicha Štreita, Viktora Koláře, Andrease Feiningera, z mnoha dalších výstav jmenujme loňskou 1989, která shrnovala fotografické reflexe událostí roku 1989.

Ve svých fotografických projektech se zabývá zejména tématem češství, které se snažil vizuálně definovat v souboru 100 snímků nazvaném Češství (2004–2014). Mezi jeho další fotografické soubory patří například Hrady a zámky České republiky (2002-2006), Majitelé hradů (2004-2005), Bezúčelná procházka (2004-2008), Taken Off (2005-2010), Slušovice. Tady by chtěl žít každý (2009-2012) a další.

V roce 1999 založil malé výběrové nakladatelství PositiF, které se orientuje zejména na produkci autorských a fotografických publikací.