Když je co číst: Pandemický román, české povídky, Wolkerovy dopisy a mýty, které jsou živé
Nabízíme další kvarteto knižních tipů sestavené z titulů, které se objevily v tomto vychýleném roce. Třeba vás něco z toho inspiruje k četbě nebo k zakoupení dané publikace k Vánocům. Následující řádky můžete brát i jako jistou náhražku listování na pultech…
Dvě knihy překladové, dvě z domácích zdrojů. Jeden román, jeden svazek povídek, výběr z korespondence, reedice klasické práce moderního myšlení. To je následující nabídka.
Autor, který se potkal s dobou
Americký spisovatel, scenárista a redaktor Lawrence Wright (*1947), který roku 2006 získal Pulitzerovu cenu za non-fiction knihu o al-Káidě The Looming Tower, se natolik trefil do atmosféry letošního roku, že by se klidně mohl stát objektem konspirační teorie, že o koronavirové pandemii věděl předem, a tudíž její vznik nebyla žádná náhoda, že jde o připravenou akci. Wrightovi totiž letos vyšel ve známém newyorském nakladatelství Alfred A. Knopf poměrně rozsáhlý román Na konci října, v němž se v Asii objeví virus, šíří se po světě a zabíjí, devastuje civilizační struktury a v tom všem se pohybuje hlavní postava prózy, epidemiolog Henry Parsons. Kritika hovoří o románu crichtonovské ražby. Na konci románu, v poděkování, autor praví, že „námět na tuto knihu původně pochází od filmaře Ridleyho Scotta“; proslulý režisér se údajně Wrighta zeptal, co by mohlo zdevastovat současný svět, pomineme-li otevřený válečný konflikt.
Jedna pasáž z prózy Na konci října: „V průběhu dějin kolem nemocí často vznikaly konspirační teorie. Židům se kladla za vinu černá smrt ve čtrnáctém století a ve stovkách evropských měst se na ně pořádaly pogromy. Ve francouzském Štrasburku byly na svatého Valentýna roku 1349 upáleny tisíce Židů zaživa. Když se poprvé objevila nemoc SARS, člen Ruské akademie lékařských věd Sergej Kolesnikov prohlásil, že nová nemoc byla uměle vytvořena lidmi a virus je kombinací spalniček a příušnic – ačkoliv to jsou paramyxoviry, které nemůžou být základem koronaviru. Taková chybná teorie se uchytila v Číně, která se snažila zbavit nálepky země, z níž se nemoc původně rozšířila. Stejně jako nákaza se šířily i zvěsti, že jedině Spojené státy jsou schopné geneticky vyrobit něco takového a že nemoc úmyslně rozšířily v Číně, aby zpomalily její růst a zpochybnily její postavení nové supervelmoci.“
Pro obálku použil grafický úpravce Aleš Lederer ilustraci z archivu Adobe Stock, repro: ČT art
Lawrence Wright: Na konci října. Přeložila Jana Jašová. Prostor, Praha 2020, 400 stran, doporučená cena 397 korun.
Zbyla aspoň kniha…
Podzimní knižní veletrh vytrvale organizuje v Havlíčkově Brodě, kde také žije, spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová. Letos to měl být ročník třicátý. Byl i ohlášen konkrétní den a čas křtu svazku Země skrytých úsměvů, který Hejkalová k jubilejnímu ročníku připravila, ale na akci nedošlo – pandemie znovu udeřila. Veletrh se tedy nekonal, kniha však existuje. Obsahuje třicet povídek současných českých autorů a autorek nějak spjatých s Podzimním knižním veletrhem, nejčastěji účastí na této sympatické akci v některém z jejích uplynulých ročníků. Bonusem pak jsou čtyři texty autorů již nežijících: dva fejetony Ludvíka Vaculíka, úryvek z románu Zdivočelá země Jiřího Stránského a ukázka z románu Prostopášný modlitební mlýnek finského autora Arta Paasilinny, jehož Hejkalová soustavně překládá a vydává (Paasalinna kdysi v Havlíčkově Brodě slíbil o veletrhu napsat – a slovo dodržel). Plejáda zastoupených spisovatelů a spisovatelek je vcelku reprezentativní: od Biancy Bellové přes Jiřího Dědečka, Miloše Doležela, Viktorii Hanišovou, Jiřího Kratochvila až třeba po Alenu Mornštajnovou, Jiřího Padevěta, Martina Reinera či Kateřinu Tučkovou. Sympatické je, že většina textů je tu publikována poprvé.
Obálku s použitím ilustrace a nadpisu Jiřího Slívy navrhla Magda Fišerová, repro: ČT art
Země skrytých úsměvů. 30 + 3 povídky napsané a vydané k 30. Podzimnímu knižnímu veletrhu. Sestavila, redigovala a text Arta Paasilinny přeložila Markéta Hejkalová. Ilustrace Jiří Slíva. Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2020, 272 stran, doporučená cena 349 korun.
Abychom úplně nezapomněli na Wolkera
Letos uplynulo 120 let od narození spisovatele Jiřího Wolkera (1900–1924). Vzpomněla si při té příležitosti na něho organizace Cesta domů, která má za své hlavní poslání domácí hospic a poradnu pro nevyléčitelně nemocné a jejich rodiny. Cesta domů má však i svou knižní řadu, v níž se snaží „vydávat takové publikace, které pomohou, poradí, nasměrují“. Redaktorka této ediční činnosti Štěpánka Ryšavá sestavila z dopisů a básní Jiřího Wolkera výbor pod názvem Slyším v noci tikat hodinky. Výbor editorka koncipovala jako vyloženě čtenářský, přičemž v dopisových partiích se z autorovy rozsáhlé korespondence zaměřila, jak píše, „nikoliv na obecná témata jeho básnického díla a tehdejšího kulturního dění, ale na často nenápadná, ale důležitá témata Wolkerova pozemského života: na rodinný život, na zdraví a stonání, na vztah tělesného a duševního při pobývání ve světě, ale i při odcházení z něj.“ Nakladatelství lze vytknout, že Wolkerovo jméno se na obálce svazku objevuje pouze v podtitulu, a to ještě malým písmem a v nevýrazné typografii – a nemůže pro to být argument, že kniha obsahuje nejen dopisy, které Wolker psal, ale i dostával. Nicméně účel – totiž otevřít tímto svazkem možná až nečekanou cestu k Wolkerovi těm, kteří o něm vědí pouze to, že zemřel mlád, na tuberkulózu – třísetstránkový paperback splnit může.
Zacitujme zde z Wolkerova dopisu matce, který v Tatranské Poljance mladý nemocný muž sepsal 25. srpna 1923: „Milá maminko, jsem úplně zoufalý, neboť potkala mě zase tak zlá nehoda, že už mi nezbývá, než věřit ve zlý osud. Ukradli mi tu krásnou žlutou deku! Věř mi prosím, že sám na tom nemám nejmenší viny. Byl jsem a jsem na své věci opatrnější než všichni ostatní a jediný dávám si přes poledne (ležím na pasece 150 kroků od Tivoli ještě asi se 3 lidmi) odnášet věci. A včera, zatímco jsem došel do Tivoli a řekl Margit, aby mi pro věci došla – v těchto nejvýše 5 minutách – deka zmizela. A to, prosím, jedině moje deka, ač vedle na lehátku ležela krásná plyšová deka pana Kotase, která má třikrát větší cenu a kterou on klidně tam (i s hodinkami a vším) přes poledne vždy nechává. Ani ostatním neztratilo se nic. Je to prokletá wolkerovská smůla.“
Autorkou grafické úpravy svazku včetně obálky je Eliška Kudrnová ze studia Designiq, repro: ČT art
Slyším v noci tikat hodiny. Z dopisů a básní Jiří Wolkera sestavila Štěpánka Ryšavá. Inspirace a odborné provázení publikace MUDr. Zdeněk Kalvach. Cesta domů, Praha 2020, 312 stran, doporučená cena 350 korun.
Myslíte si, že se vás mýty netýkají?
A jedna reedice. Dílo Mircey Eliadeho (1907–1986), religionisty, historika, spisovatele, filozofa rumunského původu, muže obrovského záběru, se do českého prostředí začalo dostávat v reprezentativním zastoupení až po roce 1989. Jednou z jeho prací je relativně útlý svazek Mýtus a skutečnost, který Eliade dokončil na jaře 1962 pro newyorské nakladatelství Harper, konkrétně pro jeho edici World Perspective a označil ji za knihu určenou „především širší vzdělané veřejnosti“. Česky kniha vyšla poprvé v roce 2011, reedici nedávno zařadilo Argo (ve spolupráci s Alpha Book) do své edice Capricorn, v níž vycházejí tituly „věnované nejrůznějším kulturám“, řekněme práce antropologické, etnografické, kulturně-civilizační. V Capricornu například vyšla celá série titulů od proslulého francouzského antropologa a filozofa Clauda Leviho-Strausse. Mýtus a skutečnost je čtvrtým Eliadeho titulem zařazeným do edice Capricorn (předtím: Kováři a alchymisté, Šamanismus a archaické techniky extáze, Pojednání o dějinách náboženství). Eliade v přítomné knize stručně objasňuje strukturu, význam a přitažlivost mýtů, a to od raných civilizačních etap až do dvacátého století.
Jedna pasáž z Mýtu a skutečnosti: „Je nápadné, že destrukce uměleckých jazyků proběhla současně s rozvojem psychoanalýzy. Hlubinná psychologie ocenila zájem o počátky, který je tak typický pro člověka archaických společností. Bylo by vzrušující zblízka studovat proces nového zhodnocování mýtu o konci světa v současném umění. Došli bychom k závěru, že umělci zdaleka nejsou takoví neurotici, jak se o nich často říká. Naopak, že jsou psychicky zdravější než mnoho moderních lidí – pochopili, že opravdový začátek může přijít jen po opravdovém konci. A umělci jako první z moderních lidí se dali do skutečného ničení svého světa, aby mohli znovu vytvořit umělecký vesmír, v němž by člověk mohl být, přemýšlet, snít.“
Přebal je dílem Martina Radimeckého, repro: ČT art
Mircea Eliade: Mýtus a skutečnost. Přeložil Milan Lyčka. Alpha Book a Argo, Praha 2020, 152 stran, doporučená cena 248 korun.
