S povídkovou sbírkou Dlouhá trať vystupuje Viktorie Hanišová z prozaické šedi

Viktorie Hanišová (* 1980) se řadí mezi nejoblíbenější české spisovatelky současnosti. Tematizuje povětšinou rodinné vztahy, její knihy jsou čtivé, stylisticky vcelku prosté, nekladou při četbě překážky. Své poslední tři knihy zvládla vydat v rozmezí tří let. Nejprve uzavřela tituly Houbařka (2018) a Rekonstrukce (2019) volnou trilogii románů tematizujících mateřství a rodinná traumata (patří sem ještě debut Anežka z roku 2015), letos na podzim publikovala svazek povídek Dlouhá trať.

Jmenované tři romány dokazovaly, že autorka dovede stvořit silný příběh, její knihy však byly stylisticky nezajímavé na to, aby například mohly mít šanci v literárních cenách, přitom loňský román Rekonstrukce ztrácel v jazykové rovině (a nejen v ní) asi nejvíc. Sbírka povídek tak může naznačit, zda Hanišová víceméně natrvalo vplyne do mdlého pramene středního proudu současné české literatury a bude svou početnou čtenářskou základnu pravidelně zásobovat knihami, jež jsou tak trochu na jedno brdo, anebo zda se pokusí vystoupit ze své komfortní zóny a stvořit ambicióznější prózu.

Sbírka obsahuje sedm povídek. Šest z nich je střední délky, jednu lze označit za dlouhou. Právě tato povídka, Zbytečný člověk, patří k nejzdařilejším. Jejím protagonistou – či spíš takřka antagonistou – je Honza, jehož tělo je od jeho narození v péči lékařů, jen díky jejich zásahům je pořád ještě naživu: „Když mě [matka] rodila, číhal u jejího lehátka tým specialistů, aby na mně mohli zúročit léta náročného studia a nasbíraných zkušeností. Matčinu náruč nahradilo operační lůžko, na kterém se lékaři snažili zalátat všechny mé defekty tak, aby mě přestaly ohrožovat na životě.“ Honza se opakovaně pokusil spáchat sebevraždu, ale ta se mu ne a ne podařit. Důvod je prostý – své tělo může zničit pouze svým tělem, které je mu od narození spíše přítěží než nástrojem. Ve Zbytečném člověku se Hanišové podařilo vystavět čtivý, vtipný text s přesahem, jenž může posloužit jako stimul i pro hloubavější čtenáře.

Ve většině povídek se nějak projeví ústřední téma sbírky, a tím je – jak naznačuje motto z Mýtu o Sisyfovi od Alberta Camuse – sebevražda. Toto téma Hanišová zpracovává různě. Jednou směřuje k sebevraždě protagonistka povídky, jindy sledujeme, jak se něčí sebevražda podepsala na životech jeho blízkých. Téma sebevraždy sbírkou prostupuje, a tak pro spisovatelku není jednoduché čtenáře překvapit. Nicméně povídku s poměrně neočekávanou pointou v knize najdeme – v textu Pozůstalost autorka rafinovaně pracuje s postupně budovaným napětím. Naproti tomu povídka Vrátíš se?, příběh o strádání dvou chudých, zanedbávaných sester, které žijí v bezútěšném prostředí Jáchymova, je nenápaditý. Vrší se na sebe více a více utrpení a přímočaře – a poněkud lacině – se zde útočí na čtenářovy emoce.

V zásadě ale platí, že s přihlédnutím k autorčině bibliografii je její čtvrtá kniha krok správným směrem. Nedá se přitom myslím říct, že by Viktorii Hanišové více vyhovovala povídka než román. Svědčí o tom ostatně zmiňovaný fakt, že mezi nejlepší kusy její sbírky se řadí ten nejdelší. Spíše jsou texty ze sbírky Dlouhá trať stylisticky přesvědčivější a o poznání více promyšlené. Zatímco v Rekonstrukci Hanišová vyšla ze zajímavého nápadu, v němž se vyprávění poté rozpilo, v Dlouhé trati se jí s výjimkami daří vyhnout přešlapování na místě a vršení nezajímavých vět. Bude proto zajímavé sledovat, s čím přijde Viktorie Hanišová příště.

Pro obálku využila grafička Veronika Kopečková ilustraci Jana Klimeše, repro: Host

Viktorie Hanišová: Dlouhá trať. Brno: Host 2020, 192 stran, doporučená cena 329 korun.