Esej: Jak se zpodobňoval Jan Amos Komenský, od jehož smrti právě uplynulo 350 let

Na rozdíl od Jana Husa nebo Jana Žižky, zosobňující slavné období českých dějin, se Janu Amosu Komenskému (1592–1670), poslednímu českobratrskému biskupu a mezinárodně uznávanému vědci, nepodařilo okamžitě vstoupit do národního povědomí, jakkoli jeho pedagogické koncepce uznávali i náboženští protivníci, jakými byli třeba jezuité a piaristé, kteří ve svých školách používali Komenského učebnice. Bývala odsuzována jeho pověrčivost i zpochybňován mravní kredit. Kupříkladu v Lešnu, kde získal azyl i profesní sebenaplnění, prosadil vahou své autority, aby se město vzdalo švédským vojskům (u nás už od časů dobývání Prahy zřetelně vnímaným jako kořistníci, a nikoli osvoboditelé od rekatolizačního jha), dokonce místní obyvatelstvo vyzýval, aby přestoupilo k protestantské víře vyznávané severskými dobyvateli.

Co s ním?

Zásadní změna Komenského pojímání nastala až v druhé půli 19. století, kdy zásluhou vzmáhajícího se vlasteneckého hnutí byl zařazen mezi pamětihodné osobnosti. Tehdy začaly vznikat první pomníky na jeho počest. Pozvolné prosazování budoucího věhlasu osvětlí jeden detail: když se roku 1870 připomínalo „kulaté“ výročí Komenského úmrtí, ještě neexistovala žádná divadelní hra o něm. Když se o dvacet let později přiblížila oslava jeho narození, k dispozici už byly dva činoherní kusy (Fričovi „kolektivní“ Pobělohorci se zvýrazněným chiliastickým akcentem a Pelíškův „monografický“ Jan Ámos Komenský, v obou případech s neživotně sošnými postavami i promluvami), které kvůli své zmrtvělé proklamativnosti záhy skončily v zapomnění, aniž se dočkaly plnohodnotného jevištního ztvárnění.

Rok 1926, Praha: odhalení sochy Komenský se loučí s vlastí, jejímž autorem je František Bílek. Kromě postavy Komenského je součástí pomníku postava ženy v dobovém kroji a postava starce a chlapce v obleku selských zemanů. Autor chtěl pomník darovat Praze, ale pro nekončící diskuse o umístění skončil na zahradě jeho vily, foto: archiv ČTK

Ostatně Komenský neměl štěstí na své dramatické zobrazení ani po vzniku samostatné republiky – Dvořákovo opět „kolektivní“ drama Bílá hora (1924), odsuzující habsburské násilí jako počátek národní poroby, jej představilo jako osobnost neživotně strnulou a blízkou biblickému proroku bědujícímu nad neblahým údělem svým i vlasti, ale souběžně věštícímu budoucí slávu. Sotva se tudíž podivíme, že tuto hru divácký i odborný ohlas minul. A sotva ji mohl nahradit „třídně uvědomělý“ pokus Joži Mikuly Zrada po Bílé hoře, rovněž inscenovaný jen ojediněle (v mosteckém divadle, 1956), později přepracovaný jako Zrazené naděje (1969).

Po pádu komunistického režimu se vynořila roztodivná uchopení Komenského, například v podobě rockové opery, avšak teprve cimrmanovská mystifikace České nebe (2008) jej zbavila aureoly mudrce, potažmo zrazovaného světce. Ve hře Anny Saavedry Česká měna (2011), inspirované portréty státníků, vědců a umělců zobrazených na tuzemských bankovkách, se všechny tyto postavy včetně Komenského setkávají v jakémsi magickém časoprostoru, aby glosovaly stíny přítomnosti či nedávné minulosti. Obě inscenace mají též televizní záznam, ta druhá je však nejen pro televizní diváky prakticky neznámá.

V labyrintu přisvojování

Záhy po rozpadu monarchie zasadili Komenského do galerie národních věrozvěstů filmaři – a filmovému a posléze i televiznímu zpodobnění učence se tu nyní budeme věnovat především.

Úplně prvním komeniologickým filmovým příspěvkem měl být výpravný snímek Utrpením ke slávě (Richard F. Branald, 1919), který dokončen nejspíš vůbec nikdy nebyl, a ani se nedochoval pořízený materiál. Skládat se měl z řady epizod, které ukazovaly proslulé velikány českých. Komenského tu ztělesnil Čeněk Šlégl, pozdější představitel padouchů, směšných bohatců či zdegenerované šlechty.

Komenský lidský. Zdeněk Svěrák (vlevo) a Bořivoj Penc v inscenaci Divadla Járy Cimrmana České nebe; záběr z představení provedeného 28. října 2008, foto: ČTK – Tomáš Zezulka

Komenského jméno vstoupilo i do dokumentární tvorby. Roku 1928 – během oslav desetileté existence samostatné republiky – vznikla nejen pětiminutová životopisná črta Jan Ámos Komenský, ale také celovečerní propagační výpověď o dalekosáhlých proměnách školství Z dílny lidskosti národa Komenského (režie Leo Marten a Svatopluk Innemann), jakkoli v konkrétní praxi byl pedagogický odkaz Učitele národů – najmě idea škola hrou i zásada názornosti – naplňován více než liknavě. Snímek, který obsahuje též kraťoučký inscenovaný výjev s odchodem Komenského z vlasti, byl původně určen pro brněnskou výstavu soudobé kultury, kde návštěvníci mohli zavítat rovněž do expozice věnované vývoji tuzemského filmu.

Zájem o Komenského začal projevovat i čerstvě zrozený rozhlas. K desátému výročí republiky přichystal kupříkladu pořad Duch dějin, který pojednával o nucených odchodech zdejších velikánů do zahraničí, což se mimo jiné týkalo i Komenského. Roku 1930 odvysílal další „výroční“ pásmo, tentokrát soustředěné přímo na Komenského a poskládané z několika příspěvků, vedle životopisné úvahy zazněla i hudba a úryvek z Dvořákovy hry Bílá hora. O dva roky pozdější přednášku Rudolfa Jordána Vonky o dávných předzvěstích moderních vynálezů, kde padla i zmínka o tom, že právě Komenský „předpovídal službu rozhlasovou“, bychom si již dokonce mohli poslechnout, protože se dochovala. Komenský proniká i do reportáží, například v roce 1937 mohli být posluchači jakoby přítomni slavnostní události, kdy v Naardenu byla otevřena kaple s Komenského hrobem. A z úsvitu televizního vysílání je v ČT dochován neozvučený šot s odhalením pomníku Komenskému rovněž v Naardenu (1956).

Zejména z početných rozhlasových, televizních i filmových pojetí Komenského lze usuzovat, jak se během 20. století měnil náhled – od Komenského coby odpůrce dědičnými hříchy zatížené habsburské dynastie přes polohu věštce a proroka, vetknutého do základů právě se zrodivšího československého státu, přes komunistický obraz oběti rekatolizace a sobeckých hrátek mocných tohoto světa až ke „všenápravnému“ humanistickému mysliteli, postupně zbavovanému pomníkovité monumentalizace.

Odpovídá na bolesti přítomnosti?

Novou energii nabírá zájem o odkaz Komenského od druhé půle padesátých let minulého století. Tehdy vznikají jak Količův Jan Amos Komenský (1957), tak Zacharův J. A. Komenský v dokumentech (1958), shodně vyzdvihující zejména jeho pedagogickou práci. Nejvíce převážně televizních dokumentů, publicistických děl, besed i vzdělávacích pořadů však napočítáme kolem dvou velkých výročí – první se vztahovalo k roku 1970, kdy se vzpomínalo na Komenského narození, ale současně ještě dozníval šok z nedávného vpádu „spřátelených“ vojsk, druhé se týkalo Komenského narození a bylo spojeno s velkými společenskými proměnami počátkem devadesátých let, které přehodnotily dosavadní koncepce. A pokaždé se tvůrci pokoušeli nalézt spojnice mezi Komenského osudem a aktuálním děním.

Miroslav Donutil (v roli Všudybuda) a Petr Oslzlý (coby Poutník) v inscenaci Labyrint světa a Lusthauz srdce režírované Peterem Scherhauferem; premiéru měla 7. června 1983 v Procházkově síni brněnského Domu umění, foto: archiv Divadla Husa na provázku

Kolem roku 1970 napočítáme řadu „výročních“ titulů, ať již se jednalo o vzdělávací pořady (Učitel národů, Světlo v temnotách), besedy zkoumající, má-li co Komenský sdělit dnešku (O nápravě věcí lidských) či obvyklé, ničím nevybočující životopisné počiny s důrazem na osvětu (Labyrint světa, Poutník J. A. Komenský, dokonce z Maďarska dorazil Komenského odkaz). Za nejdůležitější považuji středometrážní hrané snímky, které skrze Komenského postihovaly tíživou deziluzi své doby – je to jednak Truchlivý mír (Bedřich Jansa, 1970), jednak Řvaní hrdličky aneb Dialog mezi Rozumem a Truchlivým (Jaroslav Boček, 1969).

Prvnímu titulu, který zpodobňuje ztrátu nadějí po skončení třicetileté války, vévodí Jaroslav Švehlík v roli Komenského (bohužel se dochoval jen neozvučený záznam obrazu) a podle dobových ohlasů měl zaujmout tklivou velebností. Druhý snímek, který byl kvůli dvojsečnému vyznění okamžitě zakázán a na obrazovku se dostal až po pádu bývalého režimu, vychází přímo z Komenského textu, aniž by jej jakkoli měnil. Režisér zvolil experimentálně pojednanou výpověď, do níž začleňuje masopustní maškary potácející se zimní krajinou i „skřípavý“ hudební doprovod Jana Klusáka – to se stává pozadím pro dialog dvou alegorických postav, rozmlouvajících o marnosti světa a jeho směřování ku zmaru. Českou zemi sužují válečné bědy a beznaděj, říká Truchlivý, ale Rozum ví, že je třeba věřit ve šťastný obrat, aby trápení pominulo.

… chopil se ho Vávra

Za normalizace vznikala další hraná díla o osudech Komenského, určená jak pro televizi, tak kina. Nejvýpravnější fresku vyprodukoval Otakar Vávra: jeho Putování Jana Amose (1983) navazovalo na pompézní, ideologickým potřebám podřízený styl někdejší „husitské trilogie“, neboť se snažilo vymazat, že Komenský byl především kněz a mystik. Naopak zdůrazněna byla násilnická úloha katolické církve, před níž věčný štvanec, jehož s trpitelskou aureolou ztělesnil Ladislav Chudík, musel prchat. V celkovém pojetí se u Komenského upřednostnila „světská“ poloha politika, mírotvorce a vědce, pronásledovaného zklamáním, nepochopením i zradou.

Ladislav Chudík coby Komenský ve filmu Otakara Vávry Putování Jana Amose, foto: archiv ČT

Další normalizační snímky byly naopak komorní, skromné ve výpravě, omezené zpravidla na několik interiérových prostředí a zbavené davových výjevů. To platí jak pro u nás nikdy neuvedené rakousko-západoněmecké televizní drama Comenius (Stanislav Barabáš, 1975), které má ambici pokrýt nejdůležitější okamžiky Komenského života, tak pro tuzemskou dvojdílnou inscenaci Světlo z temnot (Jiří Bělka, 1979), zasazenou do švédského exilu na sklonku třicetileté války. Ústředního protagonistu, jenž se obtížně vyrovnává s poznáním, že pobělohorské změny budou trvalé, se ne zcela věrohodně zhostil Zdeněk Řehoř. Dlužno doplnit, že oba tituly se kloní k tezovité proklamativnosti stejně jako Putování Jana Amose. Zbývá ještě zmínit, že svou verzi Komenského chystal rovněž slavný italský tvůrce Roberto Rossellini, jenž dokonce přijel do Československa studovat podklady, avšak náhlá smrt mu v realizaci zabránila.

Nadále bez protikladnosti, natož běsů

Ani další televizní inscenace Bude-li mi jíti přes údolí stínu smrti… (Michal Tarant, 1991), se plně nevyvedla, ačkoli již spadá do polistopadového období. Komenského, tentokrát ztělesněného Miroslavem Etzlerem, zastihujeme jako správce bratrského sboru a školy ve Fulneku. Ve škole uplatňuje metodu škola hrou, ale naráží na nepochopení a odmítání, ocitá se v konfliktu s řádem kapucínů, který brzy dosáhne uzavření školy. Zvěsti o tragických dopadech bělohorské porážky Komenského neprodleně přimějí – bez těhotné ženy i malého synka – odejít. Výrazný je tu důraz na vzdělávací, osvětové poslání.

Připojit lze ještě triptych Vladimíra Suchánka Via Lucis (1991), přemýšlivé, jako hudební skladba koncipované přiblížení Komenského duchovních cest i křižovatek. Každý díl je meditací nad smyslem jeho života a jeho směřováním. Suchánkovo dílo, v němž úlohy Komenského se ujal Ladislav Kolář, není vystavěno v chronologické posloupnosti, nýbrž jako mozaika vzpomínek, vizí, snů a reálných příběhů, které jsou za sebe řazeny asociačně, jako volná meditace.

Prozatímně poslední položkou komeniologických filmových či televizních obrazů je dosud neuvedený snímek Jako letní sníh (Luboš Hlavsa, 2020). Opět přibližuje svého protagonistu v průběhu mnoha desetiletí, v různém věku jej ztělesňují hned dva herci, otec a syn Švehlíkovi, Alois a David. Není dosud znám tvar připravovaného díla, avšak lze usuzovat, že se podobně jako režisérova předchozí pojednání o Janu Husovi a Jeronýmu Pražském nejspíš přikloní k poloze dokudramatu. Takže není vyloučeno, že rovněž tohoto projektu se budou týkat často se opakující výtky, že audiovizuální zpracování Komenského osudů sice zdůrazňují beznaděj a tragiku, avšak plynou rozvlekle, unyle, popisnost v nich nahrazuje dramatický spár. Navíc se vyhýbají stinným rysům jeho povahy i sporným skutkům, jichž se s vírou v dějinnou oprávněnost dopouštěl. Komenský je nejčastěji líčen jako usedlý, rozvážný, bohabojný muž, sedící za stolem a spisující své knihy (někdy z nich navíc předčítá!), jakkoli jej děsí ničivé běsy hrozící uchvátit i jeho.

Dávka pro tyto dny

ČT přichystala zhruba desítku vesměs dokumentárních pořadů k uctění Komenského památky. Uvádějí se všechny v termínech kolem 15. listopadu, kdy uplyne 350 let od jeho skonu. Některé pocházejí z počátku devadesátých let, například Angelus Pacis, vydávající se v Komenského stopách po místech jeho pobytů. Staršího data je též biografický přehled základních dat Jan Amos Komenský (2005) od Josefa Císařovského – původně se odvysílal během soutěže o Největšího Čecha. Uveden bude i Komenskému zasvěcený díl z dalšího rozsáhlejšího cyklu Nepohodlní (2008). Dočkáme se rovněž záznamu divadelního představení, inspirovaného Komenského předlohou – po letech tak můžeme pohlédnout, jak se brněnská Husa na provázku vyrovnala s náročným Komenského textem, když nastudovala Labyrint světa a lusthauz srdce (2002). Ostatně právě toto náboženské podobenství bývalo nejčastěji upravováno pro uvedení na jevišti, nikoli Komenského divadelní hry. Jediným hraným příspěvkem nyní vysílaným je výše zmíněný televizní film Bude-li mi jíti přes údolí stínu smrti…

Většinou však ČT nabídne nově vytvořené tituly. V rámci Cest víry spatříme díl nazvaný Vivat Comenius, literárně hudební pásmo opírající se o Komenského texty (kupodivu stejně nazvaný i zacílený pořad pochází i z roku 1992!). Křesťanský magazín nabídne zamyšlení nad různorodým zneužíváním odkazu Jana Amose Komenského, neboť si jej v uplynulých staletích přisvojoval kdekdo, ať ji jím chtěl zaštítit nebo naopak jej zavrhnout. A v neposlední řadě začne vysílání čtyřiadvacetidílného animovaného zpracování Labyrintu světa a ráje srdce, jehož zhruba pětiminutové epizody se snaží polidštit Komenského myšlenkově náročnou předlohu jak zjednodušenou kresbou, tak komediální nadsázkou i ironizující hlasovou složkou. Tvůrci ostatně mohli navázat na přístup uplatněný v rovněž animovaném seriálu Dějiny udatného českého národa (2011), který Komenskému poskytl jednu z epizod, případně na demytizační cyklus DějePIC (2017), vystavěný podle vzoru anglických Děsivých dějin (2009–2020), též u nás známých z televizního uvádění.

Pořady ČT k 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského:

Labyrint světa a lusthauz srdce (čtvrtek 12. 11., ČT art, 22:05)

Angelus Pacis (sobota 14. 11., ČT2, 11:50)

Sváteční slovo kněze dr. Josefa Hromádky (sobota 14. 11., ČT2, 12:20)

Říkají si Moravané (sobota 14. 11., ČT2, 12:25)

Potomek J. A. Komenského (sobota 14. 11., ČT2, 14:10)

Nepohodlní (sobota 14. 11., ČT2, 19:30)

Historie.cs (sobota 14. 11., ČT24, 21:05)

Sváteční slovo Petra Jana Vinše (neděle 15. 11., ČT2, 12:40)

Křesťanský magazín (neděle 15. 11., ČT2, 12:45)

Cesty víry (neděle 15. 11., ČT2, 13:15)

DějePic (neděle 15. 11., ČT:D, 13:20)

Bude-li mi jíti přes údolí stínu smrti… (neděle 15. 11., ČT3, 15:45)

Vzkaz Ludvíka Kundery (neděle 15.11., ČT2, 17:40)

Jan Amos Komenský (neděle 15. 11., ČT2, 18:00)

Dějiny udatného českého národa (neděle,15. 11., ČT:D, 18:10)

Labyrint světa a ráj srdce (od neděle 15. 11., ČT2, 18:35)