Politická pohádka J. K. Rowlingové o tom, že lhát a bát se jiných se nemá

Slovo Ikabog není, jakkoliv by se to mohlo zdát, narážka na obchody IKEA, nýbrž aluze na biblické jméno „Ichabod“, které znamená „žádná sláva“ či „sláva pominula“; stejně tak se jmenuje hrdina filmu a seriálu Ospalá díra bojující s nepolapitelným monstrem, což může i nemusí být náhoda. Ve stejnojmenné knize J. K. Rowlingové se tak totiž jmenuje příšera žijící v mokřadech na severu malého, ale velmi bohatého a šťastného královstvíčka Přehršlánie.

Jedna z dětských ilustrací, které doprovázejí české vydání Ikabogu. Repro: Albatros Media

Většina obyvatel Přehršlánie jím straší své děti, ale hlavně se mu smějí, protože vědí, že se jedná o pouhou báchorku. Jenže pak se láskou a úctou svých podaných posedlý král Norbert Neohrožený vydá do Mokřadu pomstít psa jednoho z ovčáků, kterého Ikabog unesl. Tahle fanfarónská výprava se ošklivě zvrtne. K moci se dostanou zkorumpovaní a zlí lordi Flusbrock a Kydlián, kteří okolo masivně podporovaného strachu z Ikaboga a pod heslem ochrany Přehršlánie vytvoří ukázkovou diktaturu…

Trochu přenošená pohádka

První verze Ikaboga vznikaly v letech 2003 až 2007 pro autorčiny mladší děti (oficiálně je to příběh určený pro čtenáře mezi šesti a devíti lety). V plánu bylo vydání příběhu po dokončení série o Harrym Potterovi, ale nakonec se Rowlingová soustředila na svá „dospělá“ díla. K publikaci nakonec došlo až loni v důsledku lockdownu způsobeného covidovou pandemií. Rowlingová příběh upravila a publikovala online od května do července. Jen během prvních 24 hodin měla stránka přes pět milionů návštěv z padesáti zemí světa. Zdarma byl příběh k dostání až do vydání tištěných verzí, k nimž celosvětově došlo na podzim. Jednotlivé jazykové verze se přitom mírně liší – ilustrace totiž pochází vždy od dětí z dané země.

Dobrou zprávou je, že se rozhodně jedná o nejlepší knihu, jakou Rowlingová napsala od sedmého dílu potterovské ságy. Špatná zpráva zní, že to nebyl zrovna nejnáročnější úkol. Prázdné místo byl sice ambiciózní román o maloměstské politice, ovšem ve stylu ze řetězu utržené Vlasty Javořické zamilované do Charlese Dickense.

Následující série psaná pod pseudonymem Robert Galbraith sice funguje jako klasické detektivky s čím dál výraznější vztahovou linkou (která je možná naivní, přesto nejlépe podanou romantikou v autorčiných knihách), avšak opět trpí nezřízeným počtem stránek a přílišnou vážností. Jako kdyby Rowlingová považovala humor a nadhled za něco, co by se mělo od dospělých držet dál, na řetězu a pro jistotu ještě v klecích. Jako kdyby jí nedocházelo, že i vtipné věci mohou být seriózní. Ovšem Rowlingové obecně nedocházelo věcí víc – jak dosvědčuje i její myšlenka, že ve fantasy, kde se vyskytují jednorožci, nemůžete řešit závažná témata a sex.

Jedna z dětských ilustrací, které doprovázejí české vydání Ikabogu. Repro: Albatros Media

Přitom v Harrym Potterovi dokázala, že právě nadhled a hříčky, naroubované na žánrově prostý, ale funkční syžet, je to, co jí jde nejlépe. A že právě skrze takto podané příběhy se dokáže dostat k oněm chimerickým velkým myšlenkám snáz a přirozeněji.

Ikabog je plný mluvících jmen a drobných vtípků, s nimiž se skvěle vypořádal překladatel Petr Eliáš (přičemž paradoxně asi nejlepší jeho rozhodnutí nejsou vtipná jména, nýbrž civilní počeštění dětských hrdinů na Viléma a Helenku, kterážto jména se k textu perfektně hodí). Výbornou zprávou rovněž je, že Rowlingová tentokrát skutečně měla cosi jako redakci – byť se tedy jedná o připomínky jejích dětí, stále je to hlas, který autorka slyšela.

Kouzelné království

I proto je obecně v Ikabogovi spousta atrakcí, které malí čtenáři ocení. Přehršlánie je například přehledně rozdělena do regionů a každý se specializuje na něco jiného, ale vždy pekelně dobrého. V hlavním městě Kruasanech žijí slavní pekaři a cukráři. Ve Vurstporku uzenáři, v Tvarošicích sýraři a v Maceravě budou chtít žít všichni rodiče, protože tam jedou ve vinařství. Král je správně namyšlený, ale také velkolepý včetně kníru. Jeho „přátelé“ ukázkově prohnilí a zlodušští, sem tam se mihne pohledná, nešťastnou láskou trpící lady. Dětští hrdinové Vilém a Helenka překonají vzájemné rozpory, překážky a nebezpečí, aby zachránili situaci. A pochopitelně je zde příšerka, která má enormní merch potenciál.

Jedna z dětských ilustrací, které doprovázejí české vydání Ikabogu. Repro: Albatros Media

Problémem je, že Rowlingová pojala Ikaboga coby „politickou pohádku“. Tedy on popis toho, jak lord Flusbrock manipuluje králem a tím nejhorším v člověku, aby utahoval šrouby a nechal postupně mizet a zabíjet víc a víc lidí, rozhodně nenudí. A pokud se v jedné jediné dětské hlavičce rozsvítí, kam mohou vést lži a zbabělost a upřednostnění vlastního zisku, pak třikrát hurá. Co vadí, je skutečnost, že velkou část knihy se zdá, že jejím ústředním hrdinou je právě Flusbrock. Vilém i Helenka se tak občas pouze mihnou, sem tam jim umře maminka/tatínek (nehodící se škrtněte), skončí v sirotčinci nebo najednou zjistí, že kluk, který je několik let šikanoval, je vlastně kámoš… A pak se jim v podstatě bez komplikací povede vyvolat revoluci a Flusbrock, který do té doby měl na všechno plán a odpověď, hodí flintu do žita. 

… a kočky zase nic!

Vlastně je to pohádková verze příběhů téhož typu, jako byl nedávno kupříkladu snímek Drahokam – tedy takových, kde se nesympatičtí, ale fascinujíci v podstatě šmejdi nebo až dojemní smolaři snaží udělat „velkou ránu“ a všechno se jim komplikuje a odnáší to čím dál víc lidí. Bohužel je tahle linie nezamýšlená a odsunutá na vedlejší kolej, protože Rowlingová evidentně věří tomu, že vypráví příběh Helenky a Viléma.

J. K. Rowlingová. Foto: Debra Hurford Brown – © J.K. Rowling 2018/Archiv

Jenže jejich příběh je bohužel nudný, a nakonec i bez emocí. Což je další problém. Jak se autorka snažila, aby postavy a postavičky byly náležitě hravé, zábavné a typizované, takže nikoho ani nedojme, že jich několik stovek odpraví – snad jen v případě paní s rybičkami se Rowlingové povedl malý, pěkně promyšlený dramatický oblouk.

Běží o starou bolest ještě z doby Harryho Pottera – prvoplánová zábavnost vráží Rowlingové dýku do zad v dlouhodobějším plánu. Naštěstí se aspoň tentokrát nekonají žádné „voldemortí“ přešlapy typu programového masakru živoucích mandragor (Harry Potter a Tajemná komnata) a kniha si udrží uvěřitelnou humanistickou notu (a o něco méně uvěřitelnou notu demokratickou, když na závěr vznikne republika). Ikabog je tak jen příjemnou, místy zábavnou, místy zbytečně překotnou hříčkou, na niž budou však budou moci děti v řadě zemí vzpomínat – když ne s naprostou láskou, tak třeba s hrdostí díky svému zapojení do procesu ilustrací.

Ale na autorku, která opět nedokázala projevit ani ždibíček empatie ke kočkám (v celém Ikabogovi se objeví jediná zmínka v souvislosti s typizovanou „šílenou kočičí lady“, oproti důležité a emočně bohaté roli psů), to není zas tak špatné, ne?

Obálka Ikabogu. Repro: Albatros Media

J. K. Rowlingová: Ikabog. Přeložil Petr Eliáš, ilustrace různí autoři. Albatros, Praha 2020, 312 stran, doporučená cena 349 korun.