Drahokam zpochybňuje hlavní důvod, proč se díváme na filmy
Nový film bratrů Safdieových, nazvaný Drahokam a uváděný Netflixem, je stejně intenzivním a dravým zážitkem jako jejich předešlý snímek Dobrý časy. Poetika zůstává nervní a nepříjemná, i podmanivá a zábavná. Proč se vyplatí nechat se Drahokamem přes dvě hodiny stresovat?
Drahokam připravovalo americké režisérské duo bratrů Joshe a Bennyho Safdieových přes deset let: od prvotního námětu přes nekonečné přepisování scénáře až po finální natáčení. Od počátku měli na hlavní roli vyhlédnutou hvězdu převážně bláznivých komedií, Adama Sandlera. Pro tak svérázný film, jakým Drahokam (Uncut Gems) je, se to může jevit jako volba poněkud zvláštní, avšak třeba vzhledem k hercovu výkonu v podobně atypickém snímku Opilí láskou (Punch-Drunk-Love, 2002) pochopitelná. O Sandlerovi se ví, že umí hrát dramatické role, jen je prostě tak často nepřijímá. Poprvé vyhlédnutý herec nabídku k Drahokamu odmítl, ale protože mezitím vzniklo přes sto dalších verzí scénáře a bratři Safdieovi si jako tvůrci vydobyli jistou reputaci, nakonec ke spolupráci došlo. Výsledkem je Sandlerův vynikající herecký výkon, a především dvouhodinové dílo, které se ani na chvíli nezastaví a nejde v ničem divákovi na ruku.
Příběh pojednává o židovském obchodníkovi s diamanty a šperky, Howardu Ratnerovi, který se díky své závislosti na sportovním sázení dostal do obrovských dluhů. Nejenže nemá peníze na to, aby je splatil, ale pokaždé, když se k nějaké větší částce dostane, opět ji vsadí na další zápas s nadějí, že se mu to několikanásobně vrátí. Hlavní zápletka se točí kolem obrovského opálu, který má mít cenu až jednoho milionu dolarů. Ratner se s tím kamenem hodlá vymotat ze své zoufalé situace; nejprve jej hodlá prodat na aukci, pak basketbalové hvězdě Kevinu Garnettovi. Jenže nic mu nevychází podle plánu. Ratner se ocitá v kolotoči násilí a nikdy nekončícího nebezpečí. Žije v permanentním stresu z následující hodiny, často i minuty, která může přivést vymahače dluhů.
Trailer k filmu Drahokam, foto: A24/Netflix Ratner není tvůrci pojímán coby chudák a oběť: jeho rozhodnutí jsou sebedestruktivní a často nepochopitelná. Po většinu času se chová na hranici únosnosti. I k lidem sobě blízkým se staví majetnicky a pragmaticky. Navíc mu osud bez ustání hází klacky pod nohy, je vystaven fyzické i psychické potupě. Podobně nesympatický byl v Dobrejch časech (2017) hlavní hrdina Connie (hraný Robertem Pattisonem). A přece tam i tady si divák jakoby nemůže pomoci a problémovému hrdinovi fandí, neboť v něčem přece jen má dobré úmysly (Ratner je laskavým otcem). Ale palce mu nejde nedržet především kvůli jeho tvrdohlavosti a odvaze v každé situaci udělat tu nejhorší možnou věc, na niž by si většina z nás ani nedovolila pomyslet, a udělá ji prostě proto, že by z toho mohl mít vysněný výdělek (byť i Ratner sám většinu času musí vědět, že mu to neprojde).
Drahokam je tak víc než cokoli jiného cvičením v divácké trpělivosti a psychické odolnosti, protože spolu s hlavní postavou si prožijeme stresové situace a těžký nátlak okolí. Howard Ratner je v podstatě dokonalou antitezí kapitalistického snu o riskujícím podnikateli, který vsadí na divokou kartu a – vyjde mu to! Ve světě Drahokamu neexistuje nic jako neohrožený podnikatel zbohatnuvší díky vlastní vůli. A pokud náhodou přece ano, nikdo mu úspěch nebude přát. Každá postava tady běží za svým cílem bez ohledu na okolí. A každý dobrý skutek zde dojde odezvy ve formě bolesti. Téměř žádný dialog tu neprobíhá v klidu. Nikdo nečeká, až druhý domluví. Vystihuje to nervní charakter hlavní postavy. V tom Drahokam poněkud připomíná předchozí „vážný“ film s Adamem Sandlerem, The Meyerowitz Stories (New and Selected) – v tomhle snímku z roku 2017 se postavy vzájemně neposlouchají a mluví přes sebe.
Drahokam je ovšem také audio-vizuálním zážitkem sám o sobě, sytícím divákovy smysly. Ve zvuku běží vynikající syntetizátorový soundtrack tvořený Danielem Lopatinem (známým především pod pseudonymem Oneohtrix Point Never), který připomíná podkres spíš ke sci-fi typu Blade Runner než ke kriminálnímu thrilleru, nicméně dokonale zapadá do pulzující a adrenalinové nálady vyprávění. Jeho beaty a až abstraktní nálada doplňují neúnavné hledání hlavní postavy, jak se z maléru dostat. Kamera se zásadně drží blízko hlavních postav, jako by se nás snažila vtáhnout do jejich hlav a perspektivy. Střihy jsou rychlé a pohyby postav agresivní. Občas se objevují delší a zdánlivě klidnější záběry, ovšem cirkulující kolem ohniska dění, kde se záhy stane něco násilného a nepříjemného. Napětí se neustále připomíná nenápadnými detaily a překřičenými slovy. Kdykoli se může stát něco bolestivého a radikálního, divák je neustále nucen být v pozoru. Platí to i o scéně, kdy Ratner své ženě říká, že ji pořád miluje: sledujeme, jak se při tom tváří zcela nezaujatě – tak dlouho, dokud se nakonec nezačne smát. Je to subtilní a nepříjemné.
Drahokam kulhá snad jen zhruba ve své polovině, kdy se autorská dvojice snaží vybudovat hlubší psychologii a motivaci postav. Zbytečně: ten film nestojí na tom, koho sledujeme a proč, nýbrž na hektické optice a hraničních situacích. Více než o cokoli jiného jde o dílo založené na extrémech. Vystavit se jim znamená otevřít se snaze o vymanění se z vlastních pekelných kruhů a uvědomění si, že v určitých případech se prostě vymanit nejde. Howard Ratner je svého druhu Sisyfos tahající svůj balvan vzhůru, přičemž my nevyhnutelně víme, že zase spadne. Drahokam zpochybňuje hlavní důvod, proč se díváme na filmy – abychom unikli před realitou. Tenhle snímek je způsob, jak se jí nechat neustále stíhat.
Plakát k filmu Drahokam, repro: Netflix
Drahokam (USA, 2019, stopáž 135 minut)
Režie: Benny Safdie, Josh Safdie, scénář: Benny Safdie, Josh Safdie, Ronald Bronstein, kamera: Darius Khondji, hudba: Daniel Lopatin, střih: Ronald Bronstein, Benny Safdie. Hrají: Adam Sandler, Lakeith Stanfield, Idina Menzel, Julia Fox, Kevin Garnett, Keith Williams Richards, Eric Bogosian, Judd Hirsch, Tommy Kominik, Pom Klementieff, Wayne Diamond, The Weeknd, Blaise Corrigan, Larry Sloman a další.
