Kolik toho unese klavírista Martín?

Sólista Martín Aníbal Perino kouří cigaretu
Sólista Martín Aníbal Perino, foto: Artcam

Téměř hodinu a půl trvající Sólo už zvítězilo vloni na podzim na jihlavském festivalu dokumentárních filmů v nejsledovanější sekci Česká radost, mezi jedenadvaceti uvedenými tituly. Sekce se minulý rok poprvé otevřela, jak to formulovali organizátoři, „i těm českým filmům, jejichž režisérem není český tvůrce“. Díky tomu se mohl v ČR už zhruba čtvrt století žijící francouzský producent a režisér Artemio Benki České radosti zúčastnit. „Oceňujeme lehkost, nenásilnost a soustředěnost, s jakou autor zobrazil silný lidský příběh trpícího člověka a dostal se do jeho maximální možné blízkosti bez rušivých formálních efektů a patosu,“ zdůvodnila svůj verdikt porota festivalu Ji.hlava.

Trochu striktně vzato: Sólo je výrazně globalizovaný produkt, „českého“ na tom snímku není téměř nic, tedy ještě vyjma podílu peněz z tuzemských podpůrných fondů. Všichni hlavní tvůrci jsou zahraniční: kameraman Argentinec, jedna střihačka je Argentinka, druhá Francouzka. Námět nemá s Českem nic společného, česky v něm nepadne ani slovo a filmařské uchopení námětu je – v kontextu současné tuzemské dokumentární kinematografie – ne zrovna typické. Režisér nevstupuje do obrazu, explicitně neintervenuje do situací, neslyšíme jeho hlas, neproblematizuje vyprávění, neformuluje otázky zobrazování nebo manipulace v dokumentu. Velmi zjednodušeně řečeno: neangažuje se, pozoruje. Sólo je snímkem observačním, přičemž tento postup má, jako každý jiný, svá úskalí a své limity (na některé upozorňuje například tento esej Antonína Tesaře). Má-li k některé metodě, které dominují současnému českému dokumentu, Sólo relativně blízko, pak snad k časosběru. Neboť vidíme protagonistu v odlišných fázích životní dráhy a je patrné, že mezi nimi uběhl určitý nezanedbatelný čas. Divák ale musí, nemá-li o filmu k ruce žádné písemné informace, hádat, kolik toho času asi uběhlo a co všechno se vlastně stalo. Na explicitní sdělení je Sólo skoupé.

Martínovy ruce
Trailer k filmu Sólo.

Artemio Benki nic nevysvětluje, „pouze“ ukazuje. Z úvodních záběrů pochopíme, že jsme kdesi ve španělsky mluvící zemi, ve zdravotnickém zařízení pro duševně nemocné, v němž se odehrává jakási slavnost. Z přítomných se pro kameru po chvíli „vyloupne“ statný (přesněji: obézní) brýlatý muž s hustými tmavými vlasy, který usedne k elektronickým klávesám, aby zahrál. Ženský hlas ohlašuje: „To nejlepší nakonec. Martín Perino, koncertní mistr našeho kulturního centra.“  Tohoto Martína pak po celý film sledujeme: prvních přibližně dvacet minut v léčebně, potom mimo ni. Martín hraje na piano, secvičuje jakousi produkci se spolupacienty, hudbou činí pobyt snesitelnějším pro sebe i pro ně. Kamera nejen tady, ale i během desítek minut, které posléze zabírají Martínovu existenci po propuštění z léčebny, často ve velkém detailu spočívá na jeho tváři, na očích za poměrně silnými skly, na masitých rtech, mezi něž téměř bez ustání vkládá cigaretu. Objektiv se snaží „prodrat“ dovnitř, do duše. Daří se to? Většinou ano, ale… ale o tom o něco později. Na konec úvodní čtvrthodiny režisér vložil archivní videozáběry, na nichž mladý Martín Perino hraje v koncertním sále a děkuje aplaudujícímu publiku; záznam koncertu běží na notebooku, který sleduje pacient Martín se svou kamarádkou tanečnicí. To je jediná přímá informace o Martínově hudební minulosti, o té éře, která předcházela duševní nemoci, jejíž projevy později popisuje přátelům „na svobodě“.

Teprve z písemných materiálů poskytnutých pražskou produkční a distribuční společností Artcam, kterou Benki v roce 2000 založil, pochopíme, kým Martín byl. Stojí to obsáhlejší citaci: „Martín se narodil v Buenos Aires v roce 1984. Na klavír hraje od čtyř let, v devíti letech byl přijat na konzervatoř. Ve studiu hry na klavír ho vedli koncertní mistři z Argentiny – N. Sánchez, V. Magranom, M. I. Siewers, i zahraničí – M. Kellig (Německo), A. Weiss (USA), E. Hubert (Itálie), A. Golovine (Rusko), Akiko Ebi (Japonsko). V roce 2013 získal stipendium Nadace Teatro Colón na mistrovské kurzy na prestižním hudebním festivalu Marthy Argerich. Vyhrál první cenu na mezinárodní klavírní soutěži La Roque de Roffo. Na XLVII. mezinárodním kurzu španělské hudby v Santiagu de Compostela, pod vedením A. Iglesiase a M. Carry, získal cenu Segovia-Ruíz Morales. V Argentině debutoval Koncertem pro klavír a orchestr č. 5 D dur KV 175 W. A. Mozarta se Symfonickým orchestrem Camerata Exaudi. Díky svým mezinárodně uznávaným kvalitám vystupoval s nejvýznamnějšími světovými hudebníky – ve věku 20 let měl za sebou více než 300 koncertních vystoupení. Po kolapsu během práce na své první skladbě La Flor Martín požádal o přijetí do psychiatrické léčebny El Borda v Buenos Aires. Později mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie a v léčebně strávil čtyři roky.“

Martín u kláves a na židli jeho kamarádka tanečniceMartín a jeho kamarádka tanečnice, s níž spolupracuje, foto: Artcam

Když tedy shrneme tato fakta, může říci, že Martín Perino byl co do rychlosti a intenzity kariéry klavírního virtuóza plus minus takový argentinský Lukáš Vondráček. Mimochodem, Perino v jednom z dialogů říká: „Může za to máma. Myslela si, že jsem génius. Všichni si to mysleli. Cvičil jsem a máma mi říkala: ‚Chopina si odfláknul. Musíš ho zahrát líp.‘ Přišla učitelka a říká: ‚ Chopina si odfláknul.‘ Pak jsem hrál Chopina na veřejnosti a všichni říkali, že to bylo bravurní. Cože? Vždyť mi říkali, že Chopina flákám. Přijde okamžik, kdy nevíš, co je skutečnost. Chtěl jsem být dokonalý. To je ten problém. Vnímal jsem paralelní realitu.“ Perinův vrstevník Lukáš Vondráček v rozhovoru pro časopis Respekt z tohoto týdne mimo jiné říká: „Není jednoduché vyrůstat jako ono ‚zázračné dítě‘. Očekávají od vás rychlé výsledky, musíte být prvoplánově zajímavý… Byl jsem docela hodné dítě a opravdu jsem se jim (rodičům) snažil zavděčit. Jejich praktiky byly nesmírně drsné, leckdy až za čárou… (…) Jestli to za to stálo? Nevím. Myslím, že jsem měl takový talent, že bych to zvládl i za jiných okolností a způsobů, ale to je pláč nad rozlitým mlékem. Už se přes to musím přenést, ale někdy to není jednoduché… (…)  Jak říkám pravidelně v rozhovorech: Budu tento týden hrát pro Chopina a pro sebe. To je tak krásná muzika a člověk neví, kolikrát si ji ještě bude moci zahrát.“

Artemio Benki se zkrátka střeží toho, aby cokoliv z výše citovaných faktů v dokumentu zaznělo, takže divák může toliko tušit, jakou dobu Martín v léčebně pobyl. V jednom z rozhovorů s přáteli, kteří mu v nich ovšem několikrát kladou i poněkud návodné otázky, prozrazující, že se hovoří „pro kameru“, aby Martín náležitě vyslovil cosi k tématu, klavírista pouze konstatuje, že v léčebně byl dlouho. Po propuštění z El Borda se protagonista shání po nástroji, na nějž by mohl cvičit (sám totiž nyní žádný nevlastní), usiluje o příležitostná hraní, což se mu jakž takž daří, přerývaně komponuje svoji novu skladbu Enfermarie a velmi pozvolnými kroky se staví na vlastní nohy. Děje se to vše bez záruky. Sólo negraduje, nýbrž plyne a končí otevřeně, s otázkami. Není ani zřejmé, jak dlouho úsek, v němž se Martín, užívající hromady léků, takto aklimatizuje; netušíme, z čeho má na živobytí, zda třeba z nějakých dávek.

Artemio Benki právě převzal cenu na loňském jihlavském filmovém festivalu dokumentárního filmu Artemio Benki právě převzal cenu na loňském jihlavském filmovém festivalu dokumentárního filmu, foto: Jan Hromádko, MFDF Ji.hlava

Režisér předkládá lyrický portrét, zbavený sociálních kontextů: jsou tu výlučně Martín, hudba, klavír, cigarety. A když není k dispozici klavír, muzikant si preluduje svými zavalitými prsty kupříkladu po ploše stolu. Jeho svět je takto koncentrovaný, takto zúžený, tedy alespoň v Sólu. Z pohybů a pohledů lze vysledovat křehkost jeho stávající životní situace. Jako kdyby stačilo málo, a on se opět osobnostně rozpadne. V tomto aspektu se dá Sólo považovat za dílo citlivé, avšak nemělo by se pomíjet, že určité záběry lze mít za zbytné či „podezřelé“. Hlavně některé z těch, v nichž kamera sleduje protagonistovu ruku s kouřící cigaretou. Sice se tím podporuje dojem z pomalosti Martínovy existence, ovšem neděje se to za účasti obrazového klišé a vůbec filmařsky okázalé obyčejnosti?

Plakát k filmu Sólo Plakát k filmu Sólo, repro: Artcam

Sólo (ČR, Francie, Argentina, Rakousko, 2019, stopáž 84 minut).
Scénář
a režie: Artemio Benki, kamera: Diego Mendizabal, střih: Valeria Racciopi, Jeanne Oberson.
Film lze shlédnout na platformách Aerovod a DAFilms CZ.

Související