Neonomicon ukazuje sexuální rozměr Lovecraftových nepopsatelných rituálů

Malé varování na začátek – Vnitroblok a Neonomicon nyní tvoří s Providence jeden celek, jakousi Moorovu lovecraftovskou trilogii, a z dnešního pohledu vypráví jeden obsáhlý příběh. Ovšem prvně jmenované projekty vznikaly zcela samostatně a v případě Neonomiconu dokonce přiznaně jako rychlovka, aby měl Moore na „zaplacení složenek“. A byť Moorovy rychlovky pořád hrají jinou ligu než většina ostatních komiksů, některá autorova díla jsou prostě a jednoduše jiný sport.

Stránka ze svazku Neonomicon, repro: Argo

Providence tak stojí po boku Ztracených dívek, Watchmenů nebo Z pekla, v nichž se prolíná vypravěčství se zkoumáním hranic média a žánrů, s eseji na témata jako dějiny hororu či zrození dvacátého století, stejně jako se svéráznou vědeckou studií a Moorovou exhibicí, kolik má k tématu načteno. (Zjednodušeně) Neonomicon naopak stojí po boku zábavných hříček a jednohubek, jako byly Liga výjimečných, Top 10 nebo Swamp Thing.

Nesvaté přijímání v Redhookské čtvrti

V brooklynském Rudém Háku žije ve zchátralém činžáku Aldo Sax, agent FBI pracující inkognito na zdánlivě nesouvisejících případech brutálních vražd. Vyznačují se obdobným způsobem provedení, ovšem jejich pachatele zdánlivě nic nespojuje. Právě proto je na ně nasazen Sax, autor podivuhodné teorie anomálií. Stopa jej přivedla až do Klubu Zothique, „zvláštního neonového nádoru vyrůstajícího z rozdroleného kostela na nábřeží“. Tady narazí na Johnnyho Carcosu, dealera neznámé drogy aklo, která se Aldovi stane osudnou.

Stránka ze svazku Neonomicon, repro: Argo

V Neonomiconu je však Aldo Sax již odsouzencem kroutícím si trest v psychiatrické léčebně se zvláštní ostrahou. Svému nadřízenému usekl ruku a ze dvou náhodných obětí se pokusil vyřezat „tulipány“. A hovoří neznámým jazykem. Přichází za ním dvojice agentů Brearsová a Lamper, kteří mají jeho starý případ dotáhnout do konce. I oni se později střetnou s Carcosou, ovšem zničujícím pro ně bude až účast na orgiích provozovaných malou sektou dagonitů v přímořském městečku Salem…

Oba příběhy vyrůstají z původních Lovecraftových textů – primárně z Děsu v redhookské čtvrti a ze Stínu nad Innsmouthem, ovšem narážek na další povídky je zde řada. Asi ta nejzábavnější se v Neonomiconu vyskytuje při dialogu mezi agenty FBI a dagonity na téma podzemí „jako ve Slavnosti“, nejpůsobivější pak ve Vnitrobloku ve scéně koncertu v Klubu Zothique, kde vystupují kapely skřehotající napůl jazykem Cthulhu a napůl se textově odkazující na konkrétní zápletky Lovecraftových děl. Především „Zannovy variace“ v podání Ultharskejch koček by si jistě každý Lovecraftův fanoušek poslechl rád: „Kde se řeka plná černýho kouře z továren plíží pod kamennými mosty, starý housle zněj / a chromí psi ze sna vyjou po celé Rue d´Auseil.“

Stránka ze svazku Neonomicon, repro: Argo

Je to příjemné pomrkávání směrem k obeznámeným čtenářům a samotný příběh Vnitrobloku je pěkně sevřený. Nesympatický hrdina perfektně zapadá do pochmurného, rozpadajícího se dekadentního prostředí, v něm přebývají výhradně ztroskotanci a vyděděnci. Nic zde nepřebývá, nic nechybí. Ukázková hororová povídka na téma otevření dveří, které měly zůstat zavřené. Především okamžik, kdy si Aldo „šlehne“ trojitou dávku akla, je výjimečně vykreslen. Mimochodem: Vnitroblok Moore napsal původně jako povídku, do komiksu ji adaptoval Antony Johnston.

Mladší Neonomicon je již zcela v Moorově režii, a paradoxně tahá vedle svého nevlastního staršího bratříčka za kratší konec.

Aklo a sex

Zatímco Vnitroblok si pohrával s propojenými motivy hudby, pastiše, rauše, drog a jazyka coby klíče k jiným světům a stavům vědomí, Neonomicon je přízemnější. Alan Moore se při jeho psaní zaměřil na otázku sexu v Lovecraftových textech – respektive na absenci sexu v nich. Jak připomíná, řada povídek podivného pána z Providence obsahuje potomky vzešlé ze svazků lidí a… čehosi jiného. Takže ano, k sexu v jejich světě někde a nějak docházelo. V Neonomiconu však jde o poměrně přímočaré, a nakonec vlastně docela „cudné“ znásilnění rybím mužem.

Jakkoliv se zde projevuje – díky přepnutí do úhlu pohledu zmíněné agentky Brearsové, která zrovna nemá kontaktní čočky a vidí tedy rozmazaně – Moorův smysl pro černý humor, je scéna, která by měla šokovat a být znechucující i fascinující zároveň, vlastně dost tuctová. Rozhodně nemůže konkurovat znepokojivé a záměrně odpudivé sexuální scéně z Providence. Zároveň se ukazuje, že mainstreamová kresba Jacena Burrowse není z těch, jež by povznesly průměrný scénář kamsi výš. Je zcela ve službách Moorových nápadů a nemá další ambice. V Providence, kde byl Moore ve formě, to v nejmenším nevadilo; naopak jsme si mohli vychutnávat velkolepě pojaté detaily a scenérie inspirované mýtem Cthulhu. V případě Neonomiconu se nedá ubránit pocitu jisté fádnosti.

Stránka ze svazku Neonomicon, repro: Argo

Nadto v propojení Lovecrafta s erotikou není Neonomicon ani na českém trhu průkopníkem. Jednak je zde metatextový postmoderní román Noční oceán Paula La Farge (česky 2018), který nabízí několik teorií k Lovecraftovi a sexu, i zkoumá vztah fanouška a jeho idolu. A jednak vyšel předloni v nakladatelství příkladně nesoucím jméno Carcosa zábavný lovecraftovský pastiš Tramvaj 1852 (na kterou jsme mohli narazit i v Providence) od amerického specialisty na extrémní podoby hororu Edwarda Leeho. Mimochodem, Tramvaj 1852 vznikla rok před Neonomiconem, tedy v roce 2009, a popisuje (fiktivní) Lovecraftovu zakázku na pornografickou povídku – a je zábavnější, inovativnější a rozhodně blasfemičtější, a nakonec i děsivější než Moorův pokus vrátit Lovecraftovi sexuální živočišnost.

Ovšem pořád zde mluvíme o Moorovi, a tak i když v hlavním cíli svého komiksu tentokrát tento Brit scenáristicky tak, jak jsme u něj zvyklí, stále dokáže překvapit a přijít s geniálním nápadem jaksi mimoděk. V tomto případě se jedná o autorovo vysvětlení, co je to slavný R´lyeh. Mantra Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn, známá ze slavné povídky Volání Cthulhu, se překládá „Ve svém domě v R´lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní“, přičemž R´lyeh má být podmořským městem Prastarých bohů. Moore se v Neonomiconu chytře vrací ke svému pojetí akla z Vnitrobloku a Brearsová ke své smůle na vlastním těle pocítí, jak se bortí rozměr času a – komiks se stává nesvatým příspěvkem k prožitku mateřství… Konečně, kde jinde spát a snít mimo běžnou existenci, než v lůně? Ale to už vlastně čtenáři Providence vytušili, že tentokrát Cthulhu nevzejde z hlubin mořských…

Obálka české edice Neonomiconu, repro: Argo

Alan Moore, Jacen Burrows: Neonomicon. Přeložil Marko Hauliš. Argo, Praha 2021, 176 stran, doporučená cena 598 korun.