Když začne izraelský spisovatel odpovídat až nebezpečně upřímně

Při kontaktu s médii a se čtenáři jsou spisovatelé a spisovatelky tázáni v podstatě pořád dokola na podobné věci. Čtenáři jsou zase zvyklí, že určité dotazy zodpovídají autoři určitým způsobem. Jedna z častých otázek zní: „Věděl jste odjakživa, že budete spisovatelem?“ Jakou odpověď lze očekávat? Ne, přišlo to náhle. Ano, už od dětství jsem si něco psal. Lze však odpovědět i jinak: „Ne. Někdy během dospívání mi nicméně došlo, že mám výrazně propracovanější masturbační fantazie než moji nejlepší kamarádi. Ty jejich šly rovnou k věci, byly přímočaré jak fotografie z místa činu. V těch mých byly zápletky, konflikty, vykreslené postavy.“ Takto na citovanou otázku odpoví protagonista románu Poslední interview Eškola Neva (*1971).

Otázka – odpověď

Poslední interview zaujme na první pohled především formálně. Dle autorova vyjádření z jednoho interview, které parafrázuje česká nakladatelské anotace, „kniha vznikla z hříčky, která ho napadla, když se mu nedařila práce na jiném textu: co by se stalo, kdyby vzal všechny otázky, které dostává v nejrůznějších rozhovorech a na literárních setkáních, a odpověděl na ně naprosto upřímně, bez zábran, bez politické korektnosti a jakékoli opatrnosti?“ Román tak otevírá výše citovaný dotaz a odpověď, po níž následují otázky, na které čas od času nejspíš odpovídá každý spisovatel. Jak vypadá váš běžný pracovní den? Na čem teď pracujete? Kde píšete?

Z otázek určených spisovatelům tak nějak napříč světem se postupně přechází i k otázkám, jež dostává tvůrce z Izraele. Jste pro dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu? Vaše kniha se dočkala překladu do arabštiny. Jaké ohlasy, jestli vůbec nějaké, na ni z arabského světa máte? Přijal byste pozvánku na vystoupení za zelenou linií? Politická témata knihou prostupují, a nejen ta izraelsko-palestinská. Protagonista románu totiž dlouhodobě pomáhá budovat profil čelního izraelského politika, s jehož postoji nijak nesouzní, avšak nedokáže/nemůže se od něj odstřihnout.

Červené nitě prostupující knihou a svazující změť otázek a odpovědí do soudržného románového celku jsou mnohé: tvůrčí krize, sledování umírajícího kamaráda Ariho, spisovatelovo krachující manželství s ženou jménem Dikla, jeho vztah k dětem, zejména k nejstarší dceři, která od rodičů odešla na internátní školu a na svůj blog si mimo jiné zapsala: „Můj táta vypráví příběhy. Je to jeho povolání. Vypráví druhým lidem. A někdy i sám sobě. Například sám sobě hrozně rád říká, že je dobrý člověk. A dobrý táta. A když se vyskytne něco, co mu do toho nezapadá, tak to ignoruje. Například když bere podrobnosti ze soukromého života svojí dcery a dává je do knížky a ani se jí nezeptá, jestli smí, ale namlouvá si, že to dostatečně zamaskoval, aby to nikdo nepoznal.“

Obálka českého vydání Posledního interview. Grafický úpravce Ota Karlas pro ni použil ilustraci Miry Antonović, repro: Pistorius & Olšanská

Hrátky s fikcí

Jedním z podstatných témat Posledního interview je samotné psaní – zvolená forma napovídá, že budeme nahlížet autorovi takříkajíc do kuchyně. Zároveň sledujeme, jaké dopady má spisovatelovo povolání na jeho nejbližší okolí. Podstatné jsou rovněž spisovatelovy zážitky z besed, z přednášek a ze všelijakých setkání se čtenáři.

Jak totiž vyprávění postupuje, struktura interview se mění a otázky čím dál více fungují spíše coby impulzy k vyprávění často vypointovaných, rozsahem povídkových příběhů z protagonistova života. Ty se k ústřednímu tematickému spletenci pojí někdy více, někdy méně. Každopádně Nevo i přes zvolenou formu drží vyprávění pevně v rukou. Na druhou stranu je třeba podotknout, že spojení i přes zvolenou formu je namístě. S přibývajícími stránkami může čtenáři čas od času přijít na mysl, že zvolená forma poněkud ztrácí na významu. K položené otázce se sice vyprávěné příběhy pokaždé vztahují, ale lze si je dost dobře představit i bez ní. Zatímco zpočátku čteme přímé odpovědi na dotazy, které tak určují směřování knihy, postupem času se může zdát, jako by k vyprávěným příběhům domýšlel autor otázky ex post, aby udržel atraktivní rámec. Je to možná slabina textu, ale nijak výrazná.

V rozhovoru, který pro pražskou Knihovnu Václava Havla vedl s Eškolem Nevem ke konci loňského roku Michael Žantovský, narážejí tazatel s autorem na hranici mezi autobiografií a fikcí. Tázání se po této hranici Poslední interview zákonitě vyvolává. Dá se věřit tomu, co v rozhovoru se Žantovským spisovatel řekl: Výchozí bod byl autobiografický, avšak jak se text vyvíjel, autor si uvědomil, že mu pod rukama může vzniknout román, a započatou hrou otázek a odpovědí začala prostupovat fikce. Hranici fikčnosti navíc Nevo v knize podmanivě nahlodává. Často v románu kupříkladu narážíme na postavu úspěšného skandinávského spisovatele Axela Wolfa. Byť autor na jednom místě popisuje, co se stane, když si tohoto autora vygooglujeme, výsledek takového úkonu napovídá, že Axel Wolf je autorovým (velmi sugestivním) konstruktem. Podobně výše zmíněný politik nese jméno Joram Sirkin. Toto našlapování podél autobiografie, fikce a autofikce může být pro příhodně naladěného čtenáře dobrodružné a podílet se na strhujícím vyznění knihy.

Druhý do češtiny přeložený román Eškola Neva je velmi dobře odvyprávěnou prózou, která citlivě propojuje intimní a veřejné, stejně jako efektivně zasazuje drobné příběhy do většího románového celku. Zvolená forma je sice atraktivní, nakonec však dojdeme k zjištění, že není ústřední předností románu. Vydání autorovy prvotiny Stesk po domově, které nakladatelství Pistorius & Olšanská plánuje v druhé polovině tohoto roku, vyvolává nemalé očekávání.

Autor je literární publicista a kritik

Eškol Nevo: Poslední interview. Přeložila Sára Foitová. Pistorius & Olšanská, Příbram 2020, 344 stran, doporučená cena 379 korun.