Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Stanislav Kolář

Titulní báseň jeho druhé sbírky Pitný režim vystihuje úsilí po naplnění, které je vyžadováno tvarem nádoby, samou její existencí. Sklenici definuje její obsah. A pak to slovo „režim“ – forma řádu, vtištěná všemu konání jako nejvhodnější, protože pravidelná, hlídající a systematická. Lze ji vztáhnout i na uspokojování žízně.

Člověk se snaží naplnit svou definici vyžadovaným obsahem. Je naléván. Motiv zlomení dětského odporu vůči zahlazení jinakosti, která není tolerována, lze číst například v básni o chlapci, který sveřepě označuje oblohu za zelenou. Extrapolováno: vidění, jež musí být totožné s většinovým, aby bylo akceptovatelné, těžko chtít po básníkovi, aniž by za své přizpůsobení a sebepopření cítil hanbu. Zůstane věčná, neukojitelná žízeň po původních obsazích, po náplni, která je nepolapitelná do jakékoli nádoby:

A v průběhu celého dne
doplňovat tekutiny v těle
Jsem moře
plnými doušky polykám řeky
Jsem řeka
prahnoucí po potocích
Je ve mně žízeň
po něčem podivném
co se nevejde do pet láhve

Kontrast tohoto prožívání s všedností je – jak jinak – existenciálně bolestný: diářové položky proti křídlům kormoránů, šedivé záznamy proti poslednímu majáku, pouta proti sněžnému levhartovi. Nařízený pitný režim nevyhovuje a nepřiléhá, jelikož nehasí. Je třeba hledat jinde, například na cestách – je možné pokoušet se žízni uniknout do jiných krajin. To se potom sešněrovaným dnům na čas rozváže tkanička a „kroutí se jak žížaly/ ráno po dešti“.

Utíkáš někam
nebo před něčím?
Spodním proudům se nevyhneš

Tádž Mahal, Machu Picchu, Island, Gobi, Vietnam, Vigo… Značná část sbírky evokuje místa, která básník zřejmě navštívil, a jsou to krajiny celého světa. Setkával se v nich nejen s přírodou, ale především s lidmi a s podnebím a unikal – především sobě. Básně této části sbírky působí jako poetické cestopisy, ale přispívají také k jiné vrstvě sbírky: vzpomínkové. Jak píše nakladatel a editor sbírky Jiří Macháček v doslovu, „sbírka ve čtyřech oddílech ukazuje vlastní životní pouť člověka, k níž patří zrození, citové vzplanutí, láska, ubíhající čas, ale i samota, strach či obava z konce, přicházející stáří nebo vzpomínky na dětství a mládí“. Pouť po zemích světa je především poutí člověka, jenž cestami usiloval naplnit netradiční tvar své nádoby.

Mluví-li poezie o prostorech, je v ní přirozeně také prostor pro čas – čas jako téma. Cesta se jeví jako zářný příklad jeho lineárního toku, básník ovšem usiluje ve výsledku ukázat, že čas se nakonec do člověka propíše spíše svou cykličností, svou kruhovou podstatou a svou dovedností poukázat na sebe nejlépe tehdy, když se nečekaně „zastaví“. V takových vzácných, ale vypjatých chvílích lze teprve v hladině cizokrajné řeky spatřit „vše jinak“. A rozeběhne se tryskem při setkání s láskou stejně jako i při jejím hledání, když se změní v lásku ztracenou, na niž se vzpomíná – tak jako na ono hledání, které nelze úspěšně završit nálezem ani po deseti letech.

„A tak si už umím modrý měsíc/ p ř e d s t a v i t“ zdůrazní se proloženě, aby bylo jasné, že z nynějšího bodu už jej není možné skutečně spatřit. V poslední třetině sbírky se tím znovu připomene chlapec se zelenou oblohou spatřenou roku 1969. „Tam kde je oko/hluché/ tam ve vlastní němotě/ chytáme do děravých sítí/ leklé příběhy“. Je-li příběh vhozen do řeky poezie, znovu se může nadechnout, oko uslyší, ústa promluví. Jako maminka v básni Neměla jsi to snadné nebo vnučky v básních Dvojčata a Mýtina.

Ve sbírce plné působivých metafor („Šel jsem bezhvězdnou nocí/ za hladového mňoukání/ kočičích hlav“; „Wolframové vlákno v žárovce/ chvěje se/ jako baletka“) plodí zralost mluvčího přímočarost, která už nemusí hledět vpravo či vlevo, už se konečně nemusí nechat usměrňovat pitnými režimy, může znovu „blahořečit projektantům/ že zapomněli/ na nouzový východ“ – stejně jako tehdy, když šlo o lásku. Nemusí sama sebe svazovat, ani když jde o poezii. Může hrdě žíznit nebo přetékat, když se jí zachce.

Stanislav Kolář: Pitný režim. Ilustrovala Andrea Štosková. Knihu redakčně přehlédl a doslov napsal Jiří Macháček. Protimluv, Ostrava 2020, 88 stran, doporučená cena 199 korun.

Stanislav Kolář, foto: Tereza Šišmišová

Stanislav Kolář (*1953), básník, pedagog. Přednáší americkou literaturu na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity; je zde docentem. Publikoval monografii Evropské kořeny americké židovské literatury (1998) a v angličtině Seven Responses to the Holocaust in American Fiction (2004) a Reflections of Trauma in Selected Works of Postwar American and British Literature (se spoluautorkami Zuzanou Burákovou a Katarínou Šandorovou, 2010). Básnicky debutoval sbírkou Tenisový sen (1988), po více než třiceti letech k ní přibyla sbírka Pitný režim (2020). Píše hry a pásma pro amatérský divadelní soubor Propadlo ve Václavovicích u Ostravy, kde také žije. Pokud byste se o autorovi a jeho životní pouti chtěli dozvědět více, nabízí se možnost poslechnout si s ním profilový rozhovor na rozhlasové stanici Vltava.

Grafický úpravce knihy Petr Pavlán využil pro obálku ilustrace Andrey Štoskové, repro: Protimluv

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.