Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Eva Dragulová
V těchto „sevřených“ týdnech autorky a autoři natáčejí „jednu báseň“ ze své nové sbírky sami, ve svém prostředí, dle své úvahy, s technickými možnostmi, které prostě mají k dispozici. Home video s poezií.
Eva Dragulová čekala dvanáct let, než se rozhodla vydat svou druhou sbírku. Mezitím se toho v jejím životě soukromém i básnickém, v její poetice, mnoho odehrálo a proměnilo. Sbírka Moment dopadu zachycuje tyto změny – jaksi zpětně i dopředně, právě v okamžiku, kdy k nim mělo dojít, vteřinu před tím, než se měly udát. Kniha je rozdělena do dvou oddílů, Průřezy, reminiscence, sdružující básně z let 2009–2016, a Moment dopadu, s básněmi nedatovanými, zřejmě současnějšími – tento oddíl dal název celé knize.
Soubor je podbarven autorčinou láskou k Itálii, konkrétně k živé, kypící Neapoli, k jejím uličkám, k filmaři a spisovateli Sorrentinovi (je zde báseň Napoli, Óda na Neapol i Paolu Sorrentinovi), k sopečné hrozbě, temné krajině noci, v níž se může odehrát leccos. Ale stejnou měrou je podbarven osobní tragédií, která se propisuje do celkově tíživé atmosféry básní této linie, plné temných náznaků zachycujících události, které předcházely dopadu.
Právě název knihy, Moment dopadu, shrnuje celkový dojem z ní i její záběr – sbírka zachycuje okamžik před tříštěním, z něhož může povstat nový začátek, ale nikdy se nepodaří zapomenout na tvar a vůni předchozích kapitol daného příběhu. Rozbitý předmět se nepodaří sestavit do původní podoby, jeho kusy se však stanou součástí nové story, nové vitríny. A ještě spíš zachycuje sbírka to nezastavitelné: pád, který je předzvěstí rozdrcení, které však už není zajímavé, o tom snad jindy…
Jaký je tedy stav po oné po vynechávce? Každý den je potřeba si nasadit tvář a vykročit. Po obzoru pomalu klouže den, jeden za druhým, ale svět už není takový jako dřív. O jeho původní podobě, i o tom, kým jsi byla. A kým už nebudeš, je potřeba jen tajně vědět:
Vyjdeš ven a zjistíš,
že svět zmizel.
Že už není.
Nacouváš domů
k bezpečí stolu,
který vydrží vše.
Můj křik,
že svět,
jak jsem ho znala,
skončil.
Minulost je těžká bota,/ co leží v botníku, nebo staletá skříň, kterou si nasazuješ na záda cestou z třídního srazu po dvaceti letech. Nasazuje rukavice/ a dá ti pořádný hák na solar. Vzpomínky na to zlé je potřeba v sobě zmrazit (vzpomínka je jako těsto, co liješ do formy; složit hlavu do zrnění fotografie).
Do motivací textů a příběhů, které lze za básněmi tušit, je potřeba se pročíst. Autorčiny básně jsou v tomto poněkud enigmatické a náznaky nemusí padnout na čtenářsky úrodnou půdu – ovšem nestane-li se tak, nevznikne zásadní mrzení, protože básně v Momentu dopadu lze číst nikoli pro příběh, nýbrž pro náladu, atmosféru a vyznění. Tak třeba značnou část dobře srozumitelných textů o Neapoli a Itálii „vyvažuje“ stejně rozsáhlý díl textů vztahujících se k prvnímu plodu v lůně, jemuž nebylo dopřáno stát se milovaným dítětem, místo toho je z něj objekt A, po němž zbyla pouhá slepá mapa těla – bolestná situace, již v různých podobách zažívá řada žen a o níž se nemluví, a pokud, pak velmi těžko (Na zápěstí píšu váhu, výšku/ náhlého poznání,/ že jsem něco cítila). Nepředatelná zkušenost této obrovské ztráty prostupuje celou knihou.
Dojde-li potom čtenář k básni věnované synovi (Ze snu tě posté burcují houkačky aut na pyžamu. / Oči ostře zaklíněné do tvého obličeje. / Je nový den), cítí, že lyrická mluvčí knihy chtěla dát najevo, že rána je nezacelitelná dalším dítětem (každé Můžeš zabít jenom tím,/ že se nedíváš); jedno těhotenství nelze druhým „nahradit“ a vynahradit si je. Mateřství existuje i ve verzi nenaplněné (Můžeš zasadit strom, vyroste však jen další člověk,/ který neví, co s rukama, nohama).
Proto tolik obrazů z nitra břicha, tolik metafor odebrání, vyrvání z těla, velkých bílých rukavic procházejících tělem, čepelí chladu pronikající v narkóze do těla, proto dávný puls. Tolik situací, v nichž načatá cesta byla rázně přeťata (spoj,/ který nikdy nevyrazí z nádraží) a pokus nastoupit na cestu novou je nesen ohlížením se po té staré. To vše v zahalení, v oparu, v němž tone rozbuška či sopka Vesuvu (z té mléčné mlhy vystoupil osvícený Vesuv. A ten obraz mě úplně dostal), bez vypjaté doslovnosti nebo upozorňování na osobní intimno (Přes onu odhalenost/ důvěrně přehodíme/ svaté plátno zavřených víček). Protože takové nepěknosti přece vidět obvykle nechceme, a protože se to nedělá. Eva Dragulová touto ztajeností vystihla principy, jimž se vědomě a v obavách podvolujeme: zneviditelňování bolestí a ztrát, které by hrozily nevkusem a násobeným odsudkem. Ukázala, že to jde, aniž by byl onen princip obejit.
Srozumitelné obrazy intenzivní, barevné, radostné, ukřičené, životaplné, zalidněné a nestoudné Neapole s majestátním, obávaným Vesuvem a filmovou, sorrentinovskou atmosférou, stojí v kontrastu s neprůzračnou linií sbírky, s tou, v níž mají prim běloba, smrt, ticho (jako když zabodneš špendlík/ masařce přímo do srdce), prázdno, stesk a mrtvolný klid. Proti neapolské dovednosti žít tady a teď, jak ostatně blízkost sopky velí, trčí subjekt jako ustrnulý bod mezi přítomností a minulostí, jako moment dopadu sám. Kompozice sbírky je takto zřetelná a účinná – a nezříká se toho, co je pro mluvčí a autorku určující – jsou to zřejmě právě tyto dva póly, mezi nimiž se kyvadlově pohybuje a které také vytvářejí její básnické situace.
Eva Dragulová: Moment dopadu. Dauphin Daniela Podhradského, Praha – Podlesí 2020, 64 stran, náklad 200 kusů, doporučená cena 248 korun.
Eva Dragulová, foto: Alžběta Procházka
Eva Dragulová (*1983), básnířka a překladatelka. Vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK, pracuje v marketingu a ve volném čase studuje portugalštinu a italštinu. V roce 2008 vydala – tehdy pod jménem Eva Košinská – básnickou sbírku Solný sloup, letos pak sbírku básní Moment dopadu. Žije v Praze.
Obálka knihy s fotografií Jana Horáčka, repro: Dauphin
Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.
POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
