Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Martin Reiner

Magie deváté básnické sbírky Martina Reinera – nazvané Magické číslo 9 – tkví v kouzlu mládí a nadsázky spojenými se skutečným smutkem z toho, že mládí je fuč. Nezvaný host stáří hlučně otvírá dveře a smrdí, tvář v zrcadle je k nepoznání změněná, stejně jako všechno a všichni okolo.

Sbírkou Magické číslo 9 jako by se Martin Reiner přidával po bok svých básnických kolegů téže či nejbližší generace, jako je Martin Stöhr nebo Milan Děžinský. Jako oni, i Reiner se ohlíží za uplynulým, nostalgicky a s úžasem pozoruje, co všechno se tehdy dalo hodit do ohně mladosti, který plápolal, jak verše dokládají, mocným plamenem, zejména milostně dobrodružným. A jako Stöhr a Děžinský, tak i Reiner se vyznává (ke) svým básnickým láskám. Věnuje jim jednotlivé bloky: guruovi Jiřímu Kuběnovi, ale i Wernischovi, Palivcovi, Divišovi, Hejdovi, Blakeovi, Hraběti, Nezvalovi, a zejména, zejména mladému Reinerovi. Svůj kánon milovaných básníků nepředstavuje ani čistě ve vzpomínkách na jejich osobnosti (jako Martin Stöhr), ani jen oslavnou nápodobou zvuku a struktury jejich veršů (jako Milan Děžinský) – nýbrž obojím, a maso tvoří kus z autorova bia, ať už kus reálný či nikoli (tak třeba v básni Erben 2.0: „Dospělo dítě a na gympl dáno…/ plyšáci po něm zůstali./ A překáželi každičkého rána,/ než sousedům je rozdali.“).

Tuzex, intr, vůně dívčích vlasů, „Večernice“ (nebo taky Děvka Páně), totiž nejjasněji planoucí kámen Jiřího Kuběny, hrad Bítov, všelijaké rouhání na oko i vážně, Jirous bez slipů, Ivan Slavík hádající se s Petrem Králem. Mezi nimi a s nimi ten, který vzpomíná: „okresní Zeus“, tváří tvář stu brunet, zrzek, též žen plavých, povstalých ovšem z jeho hlavy – a jeho dobrodružství na vsi, ve městech, na cestách, za mřížemi, ale zaručeně vždy ve stavu polosnění a s papírem u ruky. Jakkoli teď „matka Poésie“, zironizovaná až běda, a přesto milovaná a uctívaná, „na lavičce za domem už neudrží moč,/ ohavně páchne“.

Trochu dekameronsky rámuje Reinerovy básnické vzpomínky obraz kumpánů – půllitrových vypravěčů od jednoho štamgastského stolu: právě „odtud“ se vzpomíná, od pohledu na prsa nad pípou vedou cesty do vybroušené minulosti. Historie tu zaznamenává zejména příběhy těla, jelikož „dějiny končí,/ tak jako pokaždý,/ u Tonči, Monči…“. Až doma, v samotě, zjeví se skutečná, robotizovaná podoba já, ta s papírovou kůží prokvetlou fialovými žilkami, ta sedící na velké a utírající si řiť v básni s krutým názvem Starý mistr.

Čtenář nemůže pominout Reinerovu schopnost přicházet za všech okolností s invenčními rýmy, s takovými, které propálí stránku, jako třeba „milovali – mélancolique“ (v básni věnované Zbyňku Hejdovi, samozřejmě), ba rýmovat ironicky („prsty vlas – chryzopras“).

Smutek z vybledlých fotografií paměti, které se tu kolorují sytě, nikoli však v pastelových odstínech, má omluvenku vepsanou do žákovské ironií a nostalgickou hyperbolizací. Dá se toho stihnout ještě moc, než „náhle někdo vypne stopky“ – přinejmenším vzpomenout na to, co se stihlo dřív, prověřit znovu svůj básnický um, osvědčit ještě jednou skladovou bravuru a vložit tam všechno, co mám ještě v žilnaté ruce. „Shořely hvězdy, rozpadly se říše,“ zní ke konci básně Poésie jeden z veršů; a na konci té básně stojí: „A přece…“.

Martin Reiner: Magické číslo 9. Aula, Praha 2020, 88 stran, doporučená cena 200 korun.

Martin Reiner, foto: archiv nakl. Větrné mlýny

Martin Reiner (*1964, v letech 1975 až 2006 po adoptivním otci Martin Pluháček), básník, prozaik, nakladatel a organizátor kulturního dění. Studoval vysokou vojenskou školu, ze které byl po třech semestrech vyloučen. V roce 1984 se stal vojákem z povolání, ale odmítl se zúčastnit příprav vojenského cvičení Štít 84, za což vyfasoval osm měsíců ve vězení a bylo po vojenské dráze… Po návratu z vězení pracoval v různých povoláních, po převratu v roce 1989 byl mimo jiné tiskovým mluvčím na MK ČR nebo šéfredaktorem nakladatelství Lidová demokracie-Petrov; v letech 1992 až 2005 byl majitelem nakladatelství Petrov. Pak je zrušil a zakrátko založil dodnes existující nakladatelství Druhé město. Organizoval přednášky, Loď literátů, bítovská setkání básníků, kde také přednášel, psal scénáře a režíroval cyklus inscenované poezie První čtení, na začátku tisíciletí organizoval festival Poezie bez hranic. Na konci 90. let založil a vydával revue Neon. Z jeho dlouhodobého zájmu o život a dílo Ivana Blatného vzešla prozaická kniha Básník (Román o Ivanu Blatném) (2014); kromě toho napsal pět knih próz (povídky, novely, pohádky, fejetony) a devět básnických sbírek. Jeho básně jsou překládány do několika světových jazyků.

Obálka Reinerovy sbírky nemá uvedeného svého autora – prostě dílo nakladatelství Aula, repro: ČT art

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.