Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Lenka Kuhar Daňhelová
V těchto „sevřených“ týdnech autorky a autoři natáčejí „jednu báseň“ ze své nové sbírky sami, ve svém prostředí, dle své úvahy, s technickými možnostmi, které prostě mají k dispozici. Home video s poezií.
Pátá básnická sbírka Lenky Kuhar Daňhelové vyšla šest let od té předchozí. A podobně jako tehdy, i nyní se básnířka vyrovnává se smutkem, žalem a vinou. Tentokrát ovšem za nás všechny a zpětně, v průběhu málem sta let.
Procházka historickou pamětí, pamětí horkých dob a jejich míst, nebo míst v jejich nejhorčejších dobách, znamená fixování, připomínání, oživování – imperativ nezapomenout se nese celou knihou, jíž dala autorka titul Jaká nesmrtelnost?
Jakápak nesmrtelnost! Ta přeci závisí na tom, jak moc si své mrtvé vyvoláváme, jedině tak jim můžeme nesmrtelnost vtisknout, znovu a znovu je vracet k životu. Jsou-li svými příběhy zachycenými pomocí jazyka vzpomenuti, je dobré je také jmenovat: skutečným křestním jménem, příjmením, názvem vesnice, z níž pocházejí, jménem rodovým („Kdepak je němá Mina, Katarina, Ana,/ kde jsou Franc, Kristl, Vlado, Miran?“; „Nikdo už o ní víc neví/ než to jméno. Cirila.“). Tak je vzpomenuta i Božena Němcová, její lidská stránka stejně jako autorská (v titulní básni Jaká nesmrtelnost?), musíme ji sami poznat z indicií jiných jmen, z připomínky prince Bajaji nebo pána na koni jakožto atributů. Některé básně díky tomu mají až bájný, mytologický ráz, třeba ta, již vypráví Ferhat, jehož užírá vnitřní had.
Co je pomíjivé, a co trvalé – a jak to poznat? Podle Lenky Kuhar Daňhelové trvají lidé v příbězích a příběhy tím, že jsou znovu vyprávěny – všechny básně její nynější sbírky jsou, řekněme, epické. Obsahují naraci a mají své hrdiny: slovutné umělce stejně jako prosté lidi z obyčejné vesnice o pár staveních, často horské vísky slovinské (báseň Svatý Anton) či konkrétního domu (b. Koglarjeva koča), jejichž životní příběh Daňhelová básnicky převypravuje. Coby překladatelka ze slovinštiny má k této krajině a jejím osudům blízko; a jako by se cítila doma právě a především tam, a v dobách třeba před osmdesáti lety. Možná i proto, že tehdy ještě „Všichni věděli,/ kdo jsou nepřátelé, odkud je čekat“.
Druhou, zpustošenou, krajinou, do níž se autorka vydává, je holocaust: v jedné z básní litanicky jmenuje zemřelé členy bezejmenného vesnického společenství, kteří skončili své životy v koncentračním/ vyhlazovacím táboře (Auschwitz, Treblinka, Buchenwald, ale i Lety). Syrovost výčtů jmen i míst („transporty/z Malines/ z Drancy/ ze Sosnowce/ Terezín/ Westerbork/ Berlín i Małwinia“) je mrazivě účinná, podobně jako když se deklamují jména umučených židovských spoluobyvatel na vybraných místech České republiky během připomínky šoa – a síla tkví v trvání, ve vytrvalosti a v opakování.
V oddílu Návštěvníci galerií! jsou připomenuty příběhy velikánů malířství zejména první poloviny dvacátého století, ale i renesance a abstraktního umění: Rembrandta, H. de Toulouse-Lautreca, Gauguina, van Gogha, Marka Rothka – jejich vášně a touhy, síla, která je popoháněla a rozvíjela jejich tvůrčího ducha, ačkoli nejspíš paralelně ničila jejich životy – jejich lidskost. Závěrečný oddíl, nazvaný Myší dírou, patří intimní lyrice, je připomínkou příběhu smutku a odchodu, kde nikdo není jmenován.
Jaká tedy nesmrtelnost? My a naši předci jsme těmi, co měli to štěstí, že přežili, totiž přežili jiné (Jsme pozůstalí/ po všech, kteří už nejsou./ Živí za mrtvé./ Jsme dějinami mrtvých.“). Dějiny přeživších jsou dějinami násilí na těch druhých a sčítáním ztrát. Paměť komunity, nikoli jednotlivce (a tedy paměť veskrze orální, málokdy zachycená v historických pramenech, kterým často stojí za záznam a heslo jen „velká jména“), je tím, co jakoukoli komunitu udržuje v existenci, co ji podmiňuje, co je záchranou její pospolitosti. I my budeme jednou žít ve slovech, po nás má zůstat smích, a ne smutek, naším úkolem je na pozadí těchto příběhů vytvářet svůj vlastní: „Ach, jaký úkol,/ má neviditelná stěno,/ být!“
Lenka Kuhar Daňhelová: Jaká nesmrtelnost? Ilustrace Inge Kosková. Protimluv, Ostrava 2020, 88 stran, doporučená cena 199 korun.
Lenka Kuhar Daňhelová, foto: Martin Popelář
Lenka Kuhar Daňhelová (*1973), redaktorka, výtvarnice, básnířka, prozaička, překladatelka. Rodačka z Krnova po studiu pracovala na ekologické farmě v Jeseníkách, potom u koní (1993–1996), od roku 1996 do roku 1998 pracovala jako novinářka, mj. spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa. Působila v neziskovém sektoru v oblasti ekologie v Moravskoslezském kraji (2001–2005). Po přestěhování do Berouna u Prahy (2005) začala pracovat jako tlumočnice a překladatelka z polštiny, italštiny a francouzštiny. Od roku 2004 spolupracovala s literárním časopisem Pobocza, v letech 2005 až 2010 vedla jeho českou redakci. Jako redaktorka kulturní rubriky pracovala pro časopis Navýchod. Spolu s manželem Petrem Kuharem už více než deset let organizují festival Stranou – evropští básníci naživo.
Kromě publicistických knih Nové Heřminovy – Neu Ebersdorf (2003), Jak žít s povodněmi (2005) vydala román Cizinci (2004) a pět básnických sbírek. Připravila řadu básnických i prozaických knižních překladů, kupříkladu sbírky poezie v nakladatelství Protimluv – Magnetický bod Ryszarda Krynického (2010), Něžný nůž Genowefy Jakubowské-Fijałkowské (2011), Lublaň Mety Kušarové (2017). Z prozaických titulů vyšly v jejím překladu například román Wiesława Myśliwského Traktát o louskání fazolí (2010), biografie polského režiséra Kieślowski (2013), román Stanky Hrasteljové Čínská zeď (2015) či reportáž Wojciecha Tochmana z poválečné Bosny Jako bys jedla kámen (2017).
Autorkou grafické úpravy sbírky je Jennifer DeFelice, která pro obálku využila ilustrace Inge Koskové, repro: Protimluv
Postprodukce: Ondřej Mazura
POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
