Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Pavel Novotný

V Zápiscích z garsonky, autobiografické poemě v podobě cyklu epických básní, se čtenář ocitá rovnou uprostřed příběhu; udán je čas, prostor, postavy, vypravěč či mluvčí: jsme s chlapcem a jeho matkou v normalizační garsonce se vším všudy, ve Wolkeráku, unikátním obloukovitém paneláku na kraji hor a lesů v Liberci.

Kdo vyrůstal na jakémkoli sídlišti, dobře ví, že soukromí je relativní pojem: jste součásti komunity sousedů vedle, nad a pod, z nichž každý má své poznávací znamení, příznačný atribut jako svatý: paní Zelená hezká prsa, inženýr Brotz plechově dutou ženu, ten nahoře katarový kašel, prokouřený Bejlek šikovné zámečnické ruce, někdo další fízlovskou povahu. Ti všichni tvoří postavy tohoto memoáru ve verších, jehož cílem není zachytit v lineárním záznamu všechny dávné události, na které si lze chronologicky vzpomenout, nýbrž básnicky přednést formativní zážitky, které chlapce provázely dětstvím a dospíváním, s cílem stvořit sugestivní legendu a postavit pomník – v tomto případě matce a jejímu vztahu se synem-mluvčím sbírky.

Mezi dolňákem a horňákem

Čtenář dobře cítí, co bylo zamlčeno, co se Pavel Novotný rozhodl vylíčit komicky a láskyplně růžově, a co zahalit do černě – i proč tohle dělá: sbírka je totiž vystavěna na principu příkrých kontrastů, přičemž ten ústřední, totiž prožívané peklo luxusního domu babičky a dědka (dolňák) stojící proti iluzornímu ráji matčina domova (horňák), rámcuje všechny ostatní. Do infernálního dědkova světa disciplíny a kondice, systematického pořádku, zimy, izolace, parmazánu strouhaného do kýblů a sádlem násilně promašťovaných vlasů chlapec dochází na vynucené nedělní obědové návštěvy, odkud prchá do idylického bezpečí zabordeleného zmatku domova (měkká rozházenost), kde je vlídno, teplo, kde panuje sdílení, hluboká vazba a hromady neuspořádaných knih a gramodesek, ale taky samota v horečce a únik do vizí.

Hry s tekoucím asfaltem, s metáním žehliček a postupné objevování dívčího těla jsou však dospívajícímu a rozpínajícímu se chlapci postupně neodvolatelně malé, z bezvýhradně oddané lásky k matce, která setrvalou bolest kloubů a nevlídnost osmdesátých let řeší stále větším množstvím léků a alkoholu a postupně ubývajícím množstvím rozličných pánských návštěv, se stává pruda obtížné, stále více překážející svérázné staré ženy, kterou syn jednoduše jednoho dne opustí. Útulnost malého prostoru garsoniéry se předvídatelně promění v těsnou klícku, v níž syna vystřídají papoušci. A spolu s matčinými kostmi a klouby se synovi rozpadají také všechny staré jistoty a zůstává zející svět.

Láska k matce a její proměny jsou předmětem této sbírky – snaha zachytit je cituplně, ale ne sentimentálně, s upřímností a současně se smyslem pro ustavení svébytné heroiny.

Plevel z garsonky

Velmi plastické líčení prostředí i postav má rysy prozaické, samozřejmě, nechybí tu ani dialogy nebo popisy prostředí, a sbírku psanou v ich-formě lze číst jako román, jako sochu matky, jako beletristický portrét.

Novotného cit pro zvukové kvality jazyka, dominující předchozím sbírkám, zde ustupuje do pozadí. Zní-li jeden z veršů „dny za dny chrastily jak led“, je to v toku poemy absolutní poetická výjimka. Tady nejde o malebnost zvuku, nýbrž o zachycení podstatných životních okamžiků tak, jak si je dítě sebezáchovně v momentkách vlomených do paměti vymalovalo a dospělý muž svou knihou zafixoval pro zbytek života.

Ze starších básnických sbírek Novotného, jejichž básně jsou neomylně rozpoznatelné mezi ostatními, ale zůstal smysl pro tragikomično a grotesku, které probarvuje zejména charakterotvorné zastávky u důležitých figur v chlapcově životě. Nerudovské obrázky panelákových postaviček zůstávají smutně srandovní, živoucí, jako bychom se všech těch malých lidí skrz tenké stěny jádra mohli sami dotknout. Přesně využitých reálií je tu tolik, že se čtenář, který dětství prožil za normalizace na sídlišti (a že takových čtenářů bude!) vrátí spolu s mluvčím této sbírky do časů, na které chtěl možná zapomenout, ale které má zašité ve škáře. Tolikrát se zopakuje slovo technik (profese, do níž chlapce nutí děd), až čtenáři vytane na mysli Svatopluk Technik, architekt a urbanista, který se zasloužil o libereckou bytovkovou výstavbu.

Představme si, jak to asi v garsonce vypadalo: básník líčí kouzelný hrneček milovaného mikrobytu, vařícího nekonečné množství kaše smíchané z knih, gramodesek, chlapcových kreslicích potřeb, ovívaných věčným kvílivým průvanem a provázených zvuky za umakartovými a dřevotřískovými dveřmi, ale také z chrchlání na balkonech a z dětského křiku ze dvora. Co všechno se vměstná do oněch pár metrů čtverečních a kolik lásky a matčiných kamarádů z mokré čtvrti tam může přebývat? Jak rychle ten přetékající hrnek zastaví magickým slovem „řád a pořádek“ neohlášená návštěva deratizační a dezinfekční jednotky v podání babičky a dědka z dolňáku? „Nikdy nás nemohli dostat,/ byli jsme jako plevel.“

Čím drží pohromadě matka

Pomník postavený matce se její závislostí na alkoholu a lécích nebortí a pochopitelně na ní ani nestojí: to spíše její svobodomyslnost a nepřizpůsobivost, záliba v umění, nonkonformní životní styl a pohled na svět a vědomí, že právě tyto kvality patřily k matčině nenápadné výchově. Figura matky je portrétována s oddaností, která je cítit z každého verše, a přesto při vědomí jejích slabostí: i ona je kreslena pomocí kontrastů. Její tělo nedrží pohromadě sérií operací a implantačních zákroků, ale zaťatou silou vůle. Všechno je možné nějak zflikovat, když je hlad, tak se něco osmaží, bramboráky nebo lívance.

Křehká intimita symbiotického vztahu všímavého a citlivého dospívajícího syna a nemocné matky-rebelky, která se vší mocí snaží přežít se ctí a v lásce k umění maloměstskou normalizaci, je vylíčena se zcela jedinečnou silou – stejně jako synova láskyplná ochota bezvýhradně akceptovat matčiny flašky a střídající se přespávače, vypadající jednou jako Dustin Hoffman, podruhé jako Gene Hackman, nebo jako šok pusté garsonky zvětšené prázdnotou po matce do absurdních rozměrů (možná i o něco větší je jen o chvíli předtím šok čtenářův, z toho, že se mladík ještě za matčina života nastěhuje dolů, do pekla, a rovnou do pokoje po zemřelém dědovi). Těmto koncům, úmrtím, zlomům ovšem mluvčí věnuje pouze marginální pozornost, což je na Zápiscích z garsonky asi nejsugestivnější.

Titul je samozřejmě matoucí, nejde o žádné zápisky, ty by mohly slibovat cosi jako básnický deník, tady mluvčí a básník v jedné osobě píše básnický memoár. Vzpomíná a rámuje jen jednu část svého života – tu, která vedla od útlého dětství a života po boku obdivované a milované matky, přes osamostatnění se, až k matčině smrti, již nelze přijmout. Matka je tu totiž pozemskou bohyní, která řídí vypravěčovy kroky, to, v jakého člověka dospěl, i to, čím se stal. Zápisky z garsonky patří mezi knihy, jejichž anotace bohužel říká příliš mnoho – úplně vše, nečtěte ji.

Budete-li ovšem číst Zápisky z garsonky s nadšením, pořiďte mámě jen o dva měsíce mladšího Dědka. Tak se jmenuje další kniha Pavla Novotného a k té předchozí rodem patří. Postavu dědka ostatně z „dolňáku“ už trochu znáte a coby úplatkoidní lékař-Lucifer vám není dvakrát sympatický, takže o něm budete chtít vědět víc.

Pavel Novotný: Zápisky z garsonky. Trigon, Praha 2020, 96 stran, doporučená cena 180 korun.

Pavel Novotný na předloňské fotografii, foto: Fra – Jitka Hanušová

Pavel Novotný (*1976), básník, germanista, překladatel, vedoucí Katedry německého jazyka Technické univerzity v Liberci. Píše a interpretuje básnické a písňové texty, v dominantní linii se zásadním důrazem na jejich akustickou složku. Zveřejnil básnické sbírky Sběr (2003), Mraky (2010), Havarijní řád (2013), Zevnitř (2017), Zápisky z garsonky (2020) a Dědek (2020); společně s Helenou Skalickou publikoval prózu A to si pak můžeš řikat, co chceš (2013). Jeho celoživotní tvůrčí projekt Tramvestie (průběžná knižní bilance z toho vyšla v roce 2016) je v principu nekonečný soubor zvukových a textových záznamů, mapujících tramvajovou jízdu mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. S Jaromírem Typltem jevištně zpracovali a opakovaně předvedli dadaistickou skladbu Kurta Schwitterse Ursonate. Pro ČRo3 vytvořil Novotný řadu radiofonických kompozic. V německém nakladatelství Arco vydal dizertační práci o literární koláži a montáži a zabývá se teorií akustické literatury. Překládá především z němčiny (Hans Magnus Enzensberger, Gerhard Rühm, Konrad Bayer, Volker Braun, Anja Utler ad). Jeho nejnověji vydaným knižním překladem je jedna ze stěžejních básnických knih moderního německy psaného písemnictví,  Enzensbergerovo Mauzoleum (dubbuk, 2020, přeložil společně s Nikolou Mizerovou).

Obálka Zápisků z garsonky Pavla Novotného, repro: ČT art

Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.