Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Tereza Riedlbauchová

Tereza Riedlbauchová se dlouhodobě zajímá o nejsymboličtějšího z českých symbolistů – Julia Zeyera. A její záliba v těžkotonážních symbolech a hutné extaticko-erotické metaforice se přelévá do všech jejích sbírek, včetně té nejnovější. Jenže tímto konstatováním poetiku Terezy Riedlbauchové nelze odbýt ani postihnout.

Především jsou to, mluvíme-li o aktuální sbírce Inkoustová skvrna Karibiku, obsahující texty z let 2013–2020, básně vysoce senzuální, přičemž prim má hmat a chuť, jež dohromady tvoří slastný elixír, z nějž se při obcování se světem hltá mocnými doušky. Pakliže by bylo možno tuto sbírku shrnout jedním slovem, muselo by to být slovo rozkoš. I tělo je totiž k jídlu a všelijak chutná, na něm především lze požitkářsky hodovat, na svém a na jeho těle. On je tu přítomen zejména pohlavím, to jej definuje.

Kromě důrazu na smysly a smyslno je tu druhá výrazná linka, a to linka pohádková, odvěká, tradovaná dozajista ústy, sahající ne-li až ke starověku (jsouc mramorově bílá a obalená těžkými, plnými hrozny), pak tedy někam k idylické, ale přesto provokativní pastorele sesouvající se směrem k bakchanáliím. Přinášena je básnířce přímo do sklenice s vínem nebo do zmrzliny s ořechy. Vše má svou velmi konkrétní barvu, nejen barvu, dokonce udaný odstín; je důležité představit si každou drobnost se všemi jejími smyslově zachytitelnými charakteristikami.

Třetí linka je cestovatelská a silně přímořská, neznamená to ale, že se cizí kraje popisují a přibližují se jejich kontury (odtud se mimochodem píšou dopisy, nikoli esemesky nebo maily), ale mnohem spíš to, co tu básnířce vytanulo na mysl, co na ni na daném místě působilo. Co a kdo jí působil požitek, jak jej vychutnala.

Žádný kvalt, žádné horečnatosti

Nesnažím se tu najít tři prvky náhodou nebo násilím – právě trojice fenoménů vyvolává totiž Tereza Riedlbauchová v rámci své mytické linie nejčastěji. Magická trojka se může týkat čehokoli: první, druhé, třetí moře; tři lahve; první, druhý, třetí den, trojí rododendron. Pohádkový je i motiv proměny – člověka ve zvíře, ovoce, rostlinu. A mytické jsou bez pochyby i prvky odkazující na jednotlivé živly, zejména na vodu a zemi, na báje rovněž odkazují překročené řeky, lesy, a údolí, jako by královna, jež hovoří, obouvala sedmimílové boty. Moře, hory a kameny mluví – jako v dávných pohanských příbězích nebo venkovských písních, obr buduje ostrovy, on je její princ a král slova. A nechybí ani zaklínadla, třeba rovnou Odmykám klín/ že na mě čekáš, to vím. Tento nadčasově konzervující klasický prvek na autorčina Zeyera přeci jen odkazuje.

Zvířata tu připomínají pohlaví a pohlaví připomínají v přímočarém gardu zvířata, ořech kešu, medúzu, mango, stříbrného hada nebo stalagmit – celou sbírkou protéká hustá, zvláštně pomalá šťáva – jako by čas a jeho plynutí nic neznamenaly, jako by se tu hodiny počítaly jinak, žádný kvalt, žádné horečnatosti.  To velmi dobře konvenuje zemitému, horkému folkloru, který jako by byl touto sbírkou vzýván, jako by se s ním poměřovaly síly.

Je-li základním znakem orální lidovosti prostota, najdeme ji i u Terezy Riedlbauchové; stojí však v expresivním kontrastu s cestovatelstvím, které je velice nelidové – a má provokativně tělesný ráz. A v tu chvíli přichází ke slovu Riedlbauchové smysl pro estetizování, přikrášlování, nadnášení, opentlování jevů a událostí ve verších, jimiž z nich lze vybudovat mýtus, pověst, legendu. Intimita této sbírky – stejně jako těch předchozích – je přímě erotická, ale ještě spíš erotizovaná, vnikání pronikne všude, ke zmocnění se je ovšem zmocněn kdosi neznámý, nic se o něm nedozvíme – jen teple měkké se snoubí s ledově ostrým. Ženě jednoduše stačí, že ví ona, čtenáře stačí polechtat.

Jako med se roztéká na další, nové stránky…

Mluvčí této poezie je na svých cestách oslněna cizokrajností, ale také vykořeněna, v okamžiku slasti prožívá bolestná muka drcení a půlení… Zatímco píše dopis, neuspokojivě čeká, kdy se sama stane adresátem. Modlí-li se rituálně, potom proto, aby sestře dopřála dítě. Erotika jako by byla za sklem, jakkoli je živočišná, jako by při jejím zachycování byla mluvčí stále velmi sama, snící, toužící, pozorující se zvenku – a do svého světa mu dovolí jen nahlédnout z hraniční čáry (do jeskyní/ na pomezí tohoto a mého světa).

Subjekt této poezie je bezpochyby žena té nejženštější představitelné podoby, současně je to ovšem nezkrocená divo-ženka, bohyně, schopná pro lásku – a dodejme fyzickou – srovnat se zemí všechny hory a spálit všechny oceány.  A je to současně metaforou světla (louč, pochodeň, lucerna, lampa) i snem o ženě, jejíž muž věčně absentuje, aby ona po něm mohla toužit a očekávat jej. Plodné dny se u moře této sbírky slastně táhnou, jako med ze lžičky, všechno je v této knize plnobarevné, plnokvěté, březí, obtěžkané, těžce nalité, nalité k prasknutí.

Nad Inkoustovou skvrnou Karibiku si nelze neuvědomit, že Tereza Riedlbauchová od svých třiadvaceti let, kdy jí vyšla první básnická sbírka Modrá jablka, píše tutéž knihu, která se rozvíjí a jako slast roztéká na další, nové stránky.

Tereza Riedlbauchová, foto: Jakub Přecechtěl

Tereza Riedlbauchová (*1977) je básnířka, nakladatelka, literární historička a překladatelka. V roce 2002 absolvovala obor český jazyk a literatura a o rok později obor francouzština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2007 v Ústavu české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dokončila doktorské studium (tituly PhDr. a Ph.D.) se specializací na českou literární historii 19. století s přesahem k francouzské literatuře. Studovala rovněž v Paříži, kde v roce 2009 ukončila Master 2 na Katedře slavistiky na fakultě Paříž 4 na univerzitě Sorbonna. Vyučovala na středních i vysokých školách v ČR i na fakultě Paříž 4 na Sorbonně. Do února 2017 pracovala jako vědecká tajemnice a zástupkyně ředitele Památníku národního písemnictví. Je rovněž redaktorkou a editorkou řady básnických a vědeckých publikací. Překládá současnou poezii, zejména z francouzštiny. V roce 2007 založila nakladatelství Literární salon se zaměřením na současnou poezii a v roce 2012 vědeckou edici Depozitář v Památníku národního písemnictví. V roce 2007 a 2008 spolupořádala festival Poezie mezi Prahou a Paříží / Poésies de Paris à Prague. Vydala básnické sbírky Modrá jablka (2000), poému Podoba panny pláč (2002), Velká biskupovská noc (2005); Don Vítor si hraje a jiné básně (2009); Pařížský deník (2013), Inkoustová skvrna Karibiku (2020). Její básně byly otištěny v mnoha časopisech a antologiích v překladech do jedenácti jazyků.

Obálku graficky upravil Ján Petrovič, využil malbu Pavla Petra, repro: Literární salon

Tereza Riedlbauchová: Inkoustová skvrna Karibiku. Doslov Alena Meas. Ilustrace Pavel Petr, reprodukce obrazů Libor Stavjaník. Literární salon, Praha 2020, 84 stran, doporučená cena 180 korun.

Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.