The Watch jako profesionálně odvedená urážka předlohy, fanoušků a dobrého vkusu
Osmidílná série z produkce BBC America The Watch na motivy vybraných knih sira Terryho Pratchetta měla být jednou z fantastických událostí roku. A skutečně jí je. Bohužel ze zcela špatných důvodů.
Adaptovat globálně milovanou předlohu je vždy obtížné. Jak látku uchopit, aby fungovala v novém provedení, a zároveň si neznepřátelit fanoušky předlohy? Chce to někoho, kdo zná zdrojové i cílové médium a má vizi, v jejímž rámci se nebojí udělat nutné změny (stačí se podívat na seznam dějových změn ve filmovém Pánu prstenů). Seriál The Watch nemůže být považován za úspěšnou adaptaci v žádném ohledu. Způsob, jakým se míjí s elementárními znaky kvality, svým způsobem fascinuje.
Vesmírem pluje želva
Úžasná Zeměplocha je rodinné stříbro britského humoru. Sir Terry Pratchett publikoval její první díl v roce 1983. Barva kouzel byla spíše než románem souborem povídek parodujících především hrdinskou fantasy. Když ovšem posmrtně vyšla v roce 2015 Pastýřská koruna, celkově jednačtyřicátá zeměplošská kniha, byla už série zcela něčím jiným. Pratchett se díky ní stal nejprodávanějším britským autorem devadesátých let a ukázal generacím nastupujících spisovatelek a spisovatelů, že úspěchu a uznání může dosíci i někdo, kdo chce psát fantasy. A sama Zeměplocha, nesená vesmírem na zádech velké želvy A´Tuin, na jejímž krunýři stojí čtvero slonů, dávno doplula daleko mimo hájemství jednoho konkrétního žánru – ať už by jím měla být fantasy nebo humoristická literatura.
Úžasná Zeměplocha se stala platformou, skrze niž se Pratchett mohl vyjadřovat ke světu, který jej obklopoval. Ten Pratchett, který byl podle svého dobrého přítele Neila Gaimana poháněn vztekem, ale jenž měl především sen připsaný v knize Muži ve zbrani desátníkovi Karotkovi: „… že každý tvor je uvnitř slušný a dá se s ním vyjít po dobrém, pokud se obě strany budou opravdu snažit. V tu věc věřil tak silně, že jeho víra hořela plameny … že přetvářela svět kolem něj.“ Pratchett měl prostě lidi rád a neskutečně jej štvalo, když se chovali hnusně. Na Zeměploše se tedy často řeší druhismus (protože proč být rasista, když žijete ve městě, kde běžně narazíte na trpaslíky nebo trolly, o upírech, vlkodlacích a zombiích ani nemluvě?), osobní svoboda, gender a všechny možné předsudky.
Příběhy Městské hlídky Ankh-Morporku – celkem sedm románů, počínaje svazkem Stráže! Stráže! a konče Šňupcem – jsou přitom jednou z nejoblíbenějších částí cyklu. I proto, že Ankh-Morpork je jakýmsi mixem Londýna, New Yorku a obecně esenciální kosmopolitní velkoměsto existující neustále na hraně kolapsu a naprostého chaosu, které vás sice může semlít, ale také vám dává příležitost být sám sebou. Navíc je cyklus o Hlídce vystavěný na půdorysu detektivních příběhů, v nichž se však řeší poněkud odlišné zločiny – ani ne tak záhada zamčeného pokoje, ale třeba to, kdo vyvolává a používá draka coby zbraň hromadného ničení nebo koho obvinit z vyvolání války (protože válka je zločin!). Univerzální příběhy o univerzálně lidských věcech s univerzálně přístupnou strukturou.
Navíc Hlídku tvoří v pozdějších románech doslova desítky úžasných figur a figurek v čele se Samem Elániem – velitelem, který začíná jako ochlasta (Hary Hole by se mohl učit), ale nakonec objeví způsob, jak se držet morálního kodexu a udělat z Hlídky nikoliv nástroj zákonů hrajících na ruku mocným, nýbrž nástroj spravedlnosti. Což je mimochodem další z Pratchettových oblíbených témat. Zákon, morálka, spravedlnost a trest bohužel nejsou přirozené členy stejné rovnice, nýbrž neznámé, které je neustále třeba objevovat a definovat, aby se z lidí nestala monstra.
Vyprdnousenato!!!
O zfilmování Hlídky se začalo mluvit v roce 2011. O rok později o plánovaném projektu mluvil Pratchett jako o zeměplošské obdobě populárních seriálů z franšízy CSI. Postupně byl ovšem Pratchett, jeho dcera Rhianna a jimi vytvořená produkční společnost Narrativia vytlačováni z kreativního procesu. Trpkou tečkou za rozchodem s původními plány bylo „opomenutí“ showrunnera The Watch Simona Allena, který po skončení natáčení v poděkování nezmínil Pratchettovo jméno.
Základní přístup přitom nebyl vyloženě katastrofální. Narrativia i další zdroje referovaly o The Watch jako punkrockovém thrilleru a první fotky z natáčení slibovaly výraznou punkovou, slumovou stylizaci plnou neonů, graffiti, kůže a cvočků a výrazného líčení. Pravda, pro spoustu fanoušků bylo už toto rozhodnutí něčím, čemu by se mělo věnovat Svaté oficium, nicméně dávalo smysl – Zeměplocha je několik desítek let bytostně spjatá s vizuální podobou obálek Joshe Kirbyho (a posléze Paula Kidbyho), která je do hraného filmu/seriálu nepřevoditelná. Proč tedy klasickou, ale nepoužitelnou výraznou stylizaci nenahradit vlastní?
Ve výsledném seriálu však daná stylizace nehraje nijak výraznou roli. V podstatě se vypotřebuje ve dvou třech nápadech a seriálový Ankh-Morpork ve výsledku postrádá osobitou tvář. Doslova bizarně působí rozhodnutí zasadit jej kamsi doprostřed pouště. Konzistence fikčního světa je vůbec jedním z hlavních zklamání The Watch a přímo souvisí se selháním ve stavbě postav a jejich charakterů. Nejde jen o to, že hrdiny seriálu jsou členové Hlídky napříč různými romány, ale rovněž o to, jak k nim tvůrci přistupují.
Pleskot Řiťka je například v knihách první trpaslicí, která se odhodlá oholit si vousy a žít skutečně jako žena. V seriálu vousy nemá, dokonce si lakuje nehty, zato má dva metry, což se odbude tím, že „trpaslíci se v dolech vyskytují ve všech velikostech“. Revoluční myšlenka… až na to, že kromě jiného zcela ničí postavu Karotky. Protože to je dvoumetrový člověk vychovaný trpaslíky – a jeho zmatek při dospívání nebo rozpaky jeho adoptivních rodičů, stejně jako trpasličí komunity, která ani zdaleka nedodržuje tradice tolik jako on, jsou v knihách k nezaplacení. V seriálu se ho však rodiče zbaví, neboť se bojí jeho velikosti. O zmíněném věčném boji Elánia za spravedlnost ani nemluvě: zbylo piškvoření se, rádoby napínavé akční scény a příběh, který nedává smysl – a pokud ano, tak jen proto, aby se ukázalo, že jej divák paradoxně nepochopil.
Občas se přitom v seriálu přímo cituje z Pratchettových knih – například botová teorie sociálně-ekonomické nespravedlnosti Sama Elánia. Vždy běží o citace vytržené z kontextu, případně obrácené naruby. V podstatě každý díl působí jako precizně vystavěný seznam urážek, nepochopení nebo zprznění předlohy (obzvláště bolestivé je zobrazení Cechu vrahů nebo populárního Knihovníka) a teoreticky komediálnímu seriálu zabere čtyři epizody, než se přes generické zápletky a zvraty – na míle vzdálené Pratchettovým příběhům! – prodere k prvnímu skutečně podařenému vtipu. Je jím pointa toho, že zmatení obyvatelé domova důchodců oslovují všechny cizince Michelle – včetně Smrtě.
Seriál The Watch tudíž důsledně dekonstruoval předlohu, která funguje ve výstavbě světa, humoru i emocí, a zhmotnil představu tvůrců o Zeměploše do čehosi, co nefunguje v ničem z výše uvedeného. A navrch je ukázkou špatného načasování vtipů, nelogického střihu a frenetického přehrávání, které nevyvolává smích, nýbrž pocit studu. Zdaleka nejlepší anekdotou tak zůstává oznámení BBC z roku 2018, že jde o projekt, u něhož se počítá i s dalšími sezónami. Nezbývá než doufat, že na něj naopak všichni co nejdříve zapomeneme, k čemuž snad nepatrně poslouží i tento varující text.
The Watch (Velká Británie, 2021, 8 epizod, celková stopáž 5 hodin 39 minut)
Tvůrce: Simon Allen, scénář: Simon Allen, Joy Wilkinson, Catherine Tregenna, režie, režie: Craig Viveiros, Brian Kelly, Emma Sullivan, kamera: John Pardue, Giulio Biccari, hudba: Russ Davies, střih: Benjamin Gerstein, Josh Mallalieu, Meredith Leece. Hrají: Samuel Adewunmi, Marama Corlett, Richard Dormer, Jo Eaton-Kent, Lara Rossi, Anna Chancellor, James Fleet, Hakeem Kae-Kazim, Ruth Madeley a další.