Ztracené iluze Miřenky Čechové o životě na špičkách
Ve svém novém divadelním titulu, který vychází z její předloňské úspěšné knihy Baletky, se Miřenka Čechová staví do pozice lůzra. Trochu zvláštní poloha od tak úspěšné osobnosti nejen české taneční scény.
Už když nakladatelství Paseka vloni prezentovalo Baletky těsně před tím, než se ta kniha dostala na pulty knihkupectví, zčeřila hladinu českého tanečního rybníka. Miřenka Čechová uvedla své literární dílo jako „román o tanci, divokých devadesátkách a hledání sebe sama“. Tato bývalá posluchačka Taneční konzervatoře hl. m. Prahy v něm vzpomíná na studia více jak před dvaceti lety očima rebelujícího adolescenta, jemuž není nic svaté. Vše si musí vyzkoušet, všemu vzdorovat, bez bázně, hany a skrupulí. Pohled je to nelichotivý, provokující, ironický, nesmlouvavý. Říznému sarkasmu Čechové neuniklo nic, ani ona sama.
Miřenka Čechová v inscenaci metaBaletky, foto: Ondřej Košík
V Baletkách odkryla svou třináctou komnatu, když zveřejnila deníkové záznamy, zážitky, emoce a pocity, které si během studia zapisovala a prožívala. Jestliže mezi literáty a čtenáři kniha sklidila příznivé ohlasy, v taneční komunitě se dočkala rozporuplných komentářů. Následovaly reakce ztotožňující se s obsahem, smířlivé, odmítavé, pobouřené, odborné, laické, diskutovalo se i u kulatého stolu. Kontroverzní názory autorku sice i zaskočily, ale zároveň z nich něco vytěžila pro novou inscenaci metaBaletky.
Ale daleko dříve než na poli literárním, se Miřenka Čechová etablovala divadelně. Už roku 2012 zaujal její projekt S/He is Nancy Joy přímočarostí a způsobem zpracování transgenderové tematiky. Od počátku se profilovala nejen jako tanečnice, ale především jako velmi schopná autorka a režisérka s jasnou vizí a schopností oslovit diváky. Náměty jejích scénických prací se odvíjejí od zkušeností, jimiž prošla a jež intenzívně vnímala. Záležitosti, které ji zaujaly či trápily, se rozhodla výmluvně, syrově a s pečlivou dramaturgickou výstavbou převést do slov, do vrstevnatých scénických obrazů a tělesného projevu. Ovšem tanci se s každým dalším projektem pomalu vzdalovala: začala zpívat, deklamovat své texty a soustředila se na autenticitu pohybového vyjadřování, na výraz a herectví.
V metaBaletkách využívá svých fyzických dispozic a převážně mimických schopností, opětovně pracuje s filmovou projekcí, s výraznou grafikou a jasným obsahovým zarámováním jednotlivých jevištních scén. Po čtyři večery bylo možné sledovat nový projekt v online streamu, během něhož Miřenka odpovídala i na dotazy zaslané na chat.
Když tančit, tak jen klasiku?
První polovina vychází z knihy Baletky, jejíž některé kapitoly se staly základem metaBaletek. Sepsané deníkové záznamy jsou zataveny do vizuálně proměnlivé podoby, kdy živou jevištní akci střídá projekce, zachycující protagonistku, jak se hýbe v plenéru, cvičí na sále či si „láme kosti“ a přejídá se v posteli, aby posléze stravu vyzvrátila.
Pokud nezaznívají úryvky z její knihy nebo melancholické beaty živě hrané hudby od Mary C., výjevy doprovází hudba z baletů, například z Labutího jezera, La Sylphide, Giselle, Romea a Julie. Na ně v prvních minutách Čechová tančí před paneláky, na schodech, v zelené teplákové soupravě, teniskách a imituje s parodickým nádechem smrt hlavních ženských postav. Nakonec dodává: „Kvůli umírání jsem chtěla být baletkou“.
Na taneční škole však vzápětí zjistila, že cesta je to trnitá. To ji přivedlo k napsání výše uvedené knihy a nyní k vytvoření inscenace, v níž, jak sama uvádí, vypráví příběh těch ostatních, příběh lůzrů, mezi něž se sama řadí. Ukazuje na telefonní číslo v pravém rohu obrazovky, kam je možné směřovat případné dotazy, které vás napadnou během přenosu. Nevelké jeviště pražského Paláce Akropolis je kolbištěm, na němž se performerka a autorka konceptu v jedné osobě rozhodla čelit strachům, které poznala během studia a nedařilo se jí zbavit se jich. Jsou to obavy oprávněné? A z čeho pramení? To se snaží Čechová objasnit, přičemž se mi zdá, že se své osobní žité realitě vzdaluje.
Když se totiž podíváme na její profesní kariéru, o žádnou ztracenou duši se nejedná, naopak, na co sáhne, to se jí daří. Pak mi není jasné, proč se za vyděděnce označuje a mate ty, jež její background a portfolio neznají. Vždyť je uznávanou a úspěšnou osobností: konzervatoř dokončila, pokračovala ve studiu na DAMU a souběžně AMU, získala Fulbrightovo stipendium a působila na American University ve Washingtonu, D.C., kde vyučovala fyzickému divadlu. Takže viděno z této perspektivy: kde je to lůzrovství?
Snad tedy v tom, že jejím snem bylo být baletkou, tančit na špičkách, a když se rozhodla vydat jiným směrem, brala to, jak se vyznává, coby „ztrátu identity, víry a smyslu života“. Samozřejmě, přijít o sny a iluze je bolestivé, ale soustředit se na vykreslení studia jen jako na cosi naprosto hrůzného, co se nedá vydržet, přináší omezenou optiku.
Nebude to tak horké
Cvičení u tyče, v bílém sále, se zde předvádí jako nesnesitelné utrpení; Miřenka se spolu se svou kolegyní ve světlém trikotu potí, třese a z pojízdného amplionu se linou nelichotivé poznámky a připomínky pedagožky klasického tance. Ty před dvaceti lety pronásledovaly jako noční můra nejednu její spolužačku a neušla jim ani adeptka Čechová. Práce s vlastním tělem je pochopitelně vždy prožívána velmi citlivě, a pokud motivačními prostředky při hodinách výuky jsou restrikce a poznámky dehonestující studenty, jistě to není v pořádku. A právě tento aspekt je v inscenaci (stejně jako v knize) motivem, k němuž se upíná hlavní pozornost. Zacílení na negativní pocity a sarkastické popisy způsobu výuky tady nemají konce ani východisko. Podle některých vyučujících prý jedinou možnou cestou, jak se prosadit, znamenalo tančit klasiku na špičkách. Bez toho, jste byli nic.
Miřenka Čechová v inscenaci metaBaletky, foto: Ondřej Košík
Čechová tedy své alma mater přiklepla stigma mučírny ovládané zkostnatělými byrokraty, jež se objevují v jednom z obrazů inscenace coby zuřivě gestikulující panáci s obřími hlavami. Je to její názor, který však ani při porozumění zranitelnosti, jež lze za jízlivými hláškami vycítit, nepřekračuje hranice pubescentního vzdoru a tíživých reminiscencí.
Těch se nezbavuje ani druhá půle inscenace, kdy – za doprovodu Umírající labutě Saint Saënse – schoulená aktérka leží v nasvíceném kruhu a poslouchá slova své kolegyně o sebenenávisti, které se jen tak nezbaví, protože v „dětství umřela zaživa“. A co si počít s panickou atakou a se strachy, jež ji ovládají, jak naložit s pedagogy zneužívajícími svou moc? Čechová se ptá, zda má před tím vším utéct, anebo bojovat. Rozhodla se pro druhé řešení, když ve finále navléká boxerské rukavice a buší do koženého vaku. Přeci se nevzdá!
Inscenace metaBaletky zkrátka zobecňuje úděl balerín. Intepretace a pohled jsou to jednostranné, nemilosrdné, chvílemi až kruté a dle mého poněkud zavádějící. Nakonec (možná i nechtěně) to autorka přiznala, když v online chatu na dotaz vyděšené divačky, jak na konzervatoři mohla vydržet, s pousmáním zareagovala: „Zas tak dramatický to nebylo, vzpomínám na to ráda.“ Adeptky baletu během studií nejspíš nebudou jen strádat (dotčenou školu jsem také vystudovala). Ta řehole jim poskytuje také radost i ocenění. Miřenku Čechovou z toho nevyjímaje, troufám si tvrdit…
Autorka absolvovala magisterské a doktorandské studium na Hudební a taneční fakultě AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku (Lidové noviny, Hudební rozhledy aj.), je členkou redakce Tanečních aktualit.
Plakát k inscenaci metaBaletky, repro: Spitfire Company
metaBaletky
Koncept, text a performance: Miřenka Čechová, hudba: Martin Tvrdý, hudba live: Mary C., video: Tereza Vejvodová, animace: Linda Arbanová, režijní spolupráce: Janka Ryšánek Schmiedtov, dramaturgie: Martina Kinská, light design: Martin Špetlík, kostýmy a make-up: Natálie Host, fotografie: Ondřej Košík, scénografie a výprava: Petr Boháč a Honza Tomšů.
Premiéra 3. až 6. května 2021, Praha, Palác Akropolis.
