Ve Spící krasavici se balet pražského Národního divadla představil ve skvělé formě

Balet Spící krasavice, u nás též uváděný pod názvem Šípková Růženka, patří ke klenotům klasického tanečního repertoáru. Vytvořil jej v roce 1890 francouzský choreograf Marius Petipa na hudbu Petra Iljiče Čajkovského pro baletní soubor Mariinského divadla v Petrohradě. V průběhu 20. století se z tohoto díla stal symbol klasické taneční techniky a zároveň jedna z jejích nejvyšších met. Pro celé generace děvčat a chlapců znamenalo zhlédnutí tohoto výpravného pohádkového baletu počátek snu o taneční kariéře. Mezi ně patřila i Márcia Haydée (83), legendární primabalerína Stuttgartského baletu za éry Johna Cranka, a choreografka verze Spící krasavice, již nyní zařadilo na svůj repertoár Národní divadlo v Praze.

Spící krasavice Márcii Haydée z roku 1987 má významné místo v kariéře a v srdci současného šéfa Baletu ND Filipa Barankiewicze, který v ní během svého osmnáctiletého stuttgartského angažmá tančil v mnoha rolích – od sboru až po Prince Desirée a zlou vílu Carabosse. Takže se ji rozhodl představit českým divákům. Po tradičnější verzi Borise Bregvadzeho (česká premiéra 1990) a značně modernizovaném pojetí Javiera Torrese (2012) se tedy jedná o příhodný kompromis, v němž si na své přijdou tanečníci i diváci.

Přidanou hodnotou streamu na YouTube se pak stala zdramatizovaná předehra, během níž nás dvě postavy – Carabosse a Catalabutte – provedly zákulisím a hledištěm divadla. Díky závěrečnému zastavení na forbíně jsme si rovněž mohli na chvíli prohlédnout precizní kopii původní malované opony Eduarda Veitha, kterou vytvořil ředitel sekce výroby ND, scénograf a malíř Martin Černý.

Kostýmy s vkusem a erudicí

V první řadě bych ráda poukázala na výjimečně vkusnou a důstojnou scénografii, jež prokazuje důkladnou znalost historických reálií a práci s nimi.

Spící krasavice je časově usazena do období baroka, konkrétně do druhé poloviny 17. století – tedy do doby, z níž pochází literární předloha Charlese Perraulta. Nicméně vzhledem k tomu, že je tento balet většinou stylizován jako pohádka pro děti, často i ve scénografii převládne pohádková stylizace, která z historických kostýmů činí fantastické kreace plné anachronismů, v nichž je všeho mnoho, kromě vkusu. Jenže barokní oděv byl především právě o dobrém vkusu, což na inscenaci zúčastněný výtvarník Pablo Nuñez dobře ví.

Kostýmy sboru v prvním jednání jsou důstojné, těžší a laděné do tmavších barev. Jsou dekorované ornamentálními výšivkami, krajkovými manžetami, dlouhými vlečkami, muži mají na hlavě allongé paruky a ženy dokonce tehdy módní fontage (vysoká dekorativní čelenka). Oděv krále a královny je laděn do aristokratické kombinace zlaté a světle modré – což je jednak historicky odpovídající, jednak díky tomu královský pár vizuálně vyniká. Kostýmy dokonce odrážejí i malý historický posun druhého jednání (o šestnáct let): vidíme zde změnu siluety u dámských šatů, a zároveň určité odlehčení v materiálech i barvách (tentokrát kombinace světle zelené, modré a růžové různých odstínů). Oděv sboru a některých postav v těchto dvou jednáních – zejména princů nápadníků – velmi připomíná skici Jeana Berana, dvorního výtvarníka Ludvíka XIV. A konečně třetí jednání, odehrávající se o sto let později, nabízí divákům v úvodní scéně honu nádhernou interpretaci kostýmů počátku 19. století, s hnědým sametem a hedvábím, s cylindry, redingoty, se specifickou siluetou sukně a se střevíčky na stylovém podpatku.

Rovněž scénografie, představující královský palác v prologu, v prvním a ve třetím jednání, a les v jednání druhém, je vyvedena vkusně a s grácií. Velmi světlé prostředí paláce kontrastuje se setměním pokaždé, když se na scéně objeví Carabosse, a také se snově temnou lesní scénou. To vše si diváci mohli vychutnat díky kameře Marca Chiodiho, jehož přístup ke snímání tance je o poznání minimalističtější než jeho předchůdce Martina Kubaly. Chiodi se spolehl na menší frekvenci střídání záběrů a na častější frontální záběr celého jeviště z dostatečné vzdálenosti. Zároveň zde nechyběly ani blízké záběry na správná místa ve správnou chvíli.

Brilantní technika i drama

Márcia Haydée při tvorbě svého baletu vycházela z tradiční – i když ne zcela neměnné – verze Maria Petipy, přičemž se nebála zasáhnout do ní po dramaturgické i choreografické stránce. Spící krasavice je výstavní skříň klasické techniky. Obsahuje mnoho doslova kultovních variací, pas de deux a sborů, zatímco děj je většinou redukován na nutné minimum. Rozhodně nepatří mezi dramatické balety. Jenže Maria Haydée má příběhy ráda, a proto se rozhodla posílit právě tento aspekt díla. Vzhledem k tomu, že mnoho let tančila právě u Johna Cranka – mistra dramatických baletů – byla na tuto práci výtečně vybavena. Snad i proto se stala její verze celosvětovým hitem a je dodnes uváděna od Stockholmu po Soul.

Choreografka se zaměřila především na základní téma tohoto díla – boj dobra a zla. Prohlašuje, že i když dobro v jednu chvíli zvítězí, zlo čarovně nezmizí, nýbrž zůstává na světě a vždy hrozí návratem. Z tohoto důvodu pozměnila roli zlé víly Carabosse: ze staré čarodějnice se v její verzi stává silná a démonická postava s provokativním líčením i pohyby, tančená prvním sólistou. Carabosse prochází celým dílem a opakovaně se utkává se svou protivnicí, Šeříkovou vílou. Přítomná je dokonce i v posledním jednání svatebního veselí, a na samém konci inscenace je ta poslední, která opustí jeviště…

Prostě musíme se smířit s tím, že zlo tady bylo, je a bude. Tím však choreografčin smysl pro dramatično neskončil. Dala si záležet, aby veškeré dění na scéně mělo jasnou motivaci, aby pokud možno všechny osoby dostaly nějaký konkrétní charakter. Naplnění jejího režijního záměru ale samozřejmě zůstalo na schopnostech a talentu interpretů.

Ovšem kromě výše zmíněných zásahů do děje Haydée zůstala co nejvíce věrná původní partituře, takže se v baletu škrtalo o něco méně, než je v našich končinách obvyklé. Inscenace čítající tři dějství (v celkem čtyřech obrazech) tak čistého času trvá téměř dvě a půl hodiny. Redukováno je minimum variací a sborových tanců, díky čemuž členové baletního souboru získali mnoho příležitostí se blýsknout. A rozhodně bylo co předvést, neboť soubor je ve vynikající kondici.

Má to švih bez spěchu

Od prvního obrazu vidíme na pražském jevišti živou akci, ševelení královského dvora, který je nedočkavý, až spatří nově narozenou princeznu. Vše se snaží organizovat trochu roztržitý ceremoniář Catalabutte v dokonale roztomilém podání Mathiase Deneuxe – tu zmateně pobíhá, tu vtipkuje s dvořany, tu obřadně vítá hosty… Jeho výraz je téměř na hranici manýry, ale daří se mu držet přirozenost. Navíc je tento interpret během prvního, druhého i čtvrtého obrazu neustále přítomný a na veškerý děj reaguje výrazem, gestem či pohybem. Nuance jeho herectví si však vychutnáme teprve naživo, protože kamera vždy nemíří tam, kam bychom se na scéně rádi podívali.

Nástup dvora včetně krále a královny (Jiří Kodym a Tereza Podařilová) se zbytečně neprotahuje, ale ani nepůsobí uspěchaně; pantomima v celém baletu je stručná a umně zasazená do tanečního děje. A přestože královský pár nemá mnoho prostoru se projevit, zejména Podařilová dokáže i tak uplatnit herecký talent v interakcích s ostatními. Záhy je dán prostor tanci v podání víl a jejich kavalírů, kteří přišli přát princezně Auroře vše dobré. Úvodní valčík (scène dansante) a následné Grand pas d’ensemble jsou ukázkou výtečné techniky a sehranosti vystupujících sólistů a demi-sólistů.

Variace jednotlivých víl jsou sice kratičké, ale nabité nejnáročnějšími prvky – vysoké developpé a dlouhé výdrže, briskní běhy na špičkách a rychlé krokové a skokové kombinace. Málokdy se tanečnicím podaří zakrýt soustředění a univerzální (a poněkud strnulý) úsměv je často maximem výrazu. Avšak Monika Hejduková v adagiové variaci víly krásy dokázala svým výrazem reflektovat jemný charakter hudby, což je vzhledem k náročnosti jejího partu obdivuhodné; jen na konci by to chtělo vycizelovat tours châinés. Nová první sólistka Baletu ND Ayaka Fujii excelovala přesností v allegrové variaci víly moudrosti (v původní verzi víla odvahy, čemuž hudba více odpovídá). Staccatový výstup víly půvabu se odehrává téměř celý na špičkách, přičemž Alexandra Pera tuto výzvu ustála i s půvabným úsměvem. Kristýna Němečková zase s elánem ztělesnila veselou vílu výmluvnosti (původně hudebního talentu). Technicky důkladná a ostrá Evgeniya Victory Gonzalez se velmi hodila pro roli víly síly (původně tato víla nadělovala uličnictví).

Vrcholem Grand pas byl ovšem nástup Šeříkové víly v podání Radky Zvonařové, která jako by se pro tuto roli narodila. Svým vysokým vzrůstem, dlouhými končetinami a božskými nárty ztělesňuje autoritu mocné nadpozemské bytosti, zatímco mírný úsměv naznačuje dobro, které Auroře přináší. Její variace jsou vždy precizně a sebejistě provedené, dlouhé výdrže a ukázkové piruety jsou pro Zvonařovou samozřejmostí.

Princezna měla z čeho vybírat

Radostnou náladu prvního dějství překazil příchod Carabosse. Již způsob, jakým Haydée přivedla zlou vílu na scénu – přivezli ji rozvalenou v trůně stojícím na vrcholu vysokých schodů – skvěle charakterizoval její jízlivou a opovržlivou postavu. A Patrik Holeček perfektně ztělesnil jak tuto opovržlivou nadřazenost, tak nespoutaný vztek, který následně vybuchl v Carabossině variaci, na jejímž konci princeznu proklela. Originální choreografie této variace obsahovala divoké skoky grand jété à la seconde i en tournant, piruety v hlubokém plié a zejména výrazné pohyby rukou vybavených dlouhými drápy. V závěru této variace Holeček prokázal vynikající aplomb, když po zběsilé sérii piruet zastavil ve vzpřímené pozici přísahy. Jeho tanec a charakter podtrhl efektní černý kostým s upnutým horním dílem, širokými kalhotami a sukní navrchu.

Druhé jednání nás přeneslo na oslavu Aurořiných šestnáctých narozenin a zásnub. Ještě před příchodem hlavní hrdinky si diváci mohli užít důmyslně vystavěný květinový valčík a zejména příchod čtyř nápadníků – princů z Východu (Jonáš Dolník), ze Západu (Federico Ievoli), z Jihu (Matěj Šust) a ze Severu (Paul Tudor Moldevanu). Ve společném tanci byli princové dokonale sehraní, přičemž každý dostal možnost blýsknout se svou technikou i specifickým charakterem; princezna rozhodně měla z čeho vybírat.

Primabalerína Alina Nanu v roli Aurory přiběhla na scénu se zvědavým pohledem plným radostného očekávání a hned se pustila do své první krátké variace. Tanečnici se podařilo ve výrazu snoubit nevinnost, veselost a půvab – ideální mix pro mladou princeznu. Dokázala si ho udržet i ve většině svých náročných výstupů. Grand adage de la rose spolu s princi zvládla s grácií, včetně slušných výdrží sur pointe en attitude, ale nejviditelněji si užívala sólové variace, vycizelované do nejmenšího gesta a pohledu očí. Přesvědčivý herecký výkon podala i v osudovém setkání s Carabosse a jejím zákeřným darem – radost vystřídala bolest, zmatek, strach a závěrečné omámení.

O sto let později…

Na začátku třetího jednání věnovala choreografka dost času „lovecké“ scéně, kde jednak vynikla menší skupinka sborových tanečníků v luxusních kostýmech, jednak jsme dostali možnost poznat prince – poprvé se zde objevil na scéně. V mnoha zkrácených verzích se princ Desirée stává šablonovitou postavou bez možnosti projevit jinou emoci než okouzlení a vzápětí zamilovanost. Zde ho však nejprve potkáváme coby sebevědomého mladého muže, možná trochu floutka, na nějž „letí“ všechny dámy z okolí, a on to moc dobře ví. Zároveň ho to neuspokojuje, cítí neklid, který ho nakonec zavede daleko od lovecké společnosti do osamělosti lesa. Této role se pro online přenos skvěle zhostil sólista Dmytro Tenytskyy – nečekaná volba obsazení, která se vyplatila. Tanečník od svého nástupu vyzařoval sebejistotu…

Snový obraz v lese podtrhly lehoučké kostýmy víl, jejichž sehraný sbor se prolínal s výstupy Šeříkové víly a Aurory, zjevující se okouzlenému princi. Rovněž nástup Carabosse a jejích „trnových“ pomocníků byl efektní díky použití obrovské černé látky, jež působila jako mohutná křídla, díky nimž se zlá víla vznášela vysoko nad prince. Jejich souboj byl nerovný, v první chvíli se zdálo, že Carabosse udělá s princem rychlý proces (jeho spoutání látkou působilo dokonce trochu komicky). Naštěstí víla opět zasáhla a vše se v dobré obrátilo.

Závěrečný obraz Aurořiny svatby je v podstatě jedním velkým divertissementem pohádkových postav. Děj je sice již uzavřen, ale každá z variací se může stát zajímavým minidramatem a hlavně skvělou podívanou. Zásluhu na atraktivitě této poslední části měly opět kostýmy (nejen sólisti, ale i každý člen sboru ztvárnil určitou pohádku) a především výkony interpretů v jednotlivých variacích.

Nechyběl zde Aladin s perfektně sehranými drahokamy (Jakub Rašek, Ayaka Fujii, Gaia Finetto, Theodora Lehu a Alexandra Pera), Bílá kočička a Kocour v botách v podání Kristýny Němečkové a Rogera Cuadrara, kteří svůj výstup okořenili lísavými pohyby, dramatická Červená Karkulka s vlkem (Morgane Lanoue a Veaceslav Burlac), ani Sněhurka (Rebecca Mabin) se sedmi trpaslíky v podání dětí z přípravky Baletu ND. Brilantní variace Modrého ptáka a princezny Floriny se elegantně a s přesností zhostili Paul Irmatov a Olga Bogoliubskaia.

A konečně, k vrcholům patřilo pas de deux prince Desirée a Aurory. Zatímco Tenytskyy si udržel klidný výraz a autoritu po celou dobu (a to i navzdory technickým nepřesnostem, zejména pokud jde o dopady po pirouette en l‘air), Alina Nanu působila zpočátku až moc soustředěně. Během společného úvodu se ovšem uvolnila, a zejména svou variaci zatančila s elánem a roztomilostí sobě vlastní. Chemie mezi partnery dobře zafungovala a malé detaily (letmý pohled, úsměv, či naklonění hlavy) umně doplňovaly jejich technicky náročný duet. Catalabutte až slzu uronil, a mnoho diváků mělo jistě stejný pocit.

Na světové úrovni

Přestože měla baletní veřejnost poslední dobou výhrady k trochu předvídatelné až neoriginální „stuttgartské“ dramaturgii současného vedení Baletu ND, v tomto případě se sázka na stuttgartskou jistotu vyplatila. Tanečníci dostali příležitost zatančit si v krásné, dobře postavené inscenaci, a práce s legendární umělkyní musela být zážitkem a inspirací.

Národní divadlo Praha – Spící krasavice. Balet Márcii Haydée na motivy pohádky Charlese Perraulta. Záběr z inscenace, foto: Národní divadlo – Serghei Gherciu

Pro diváky je takováto inscenace skutečným dárkem – velkolepá a vkusná výprava nás dokáže přenést do jiného světa, vysoce kvalitní taneční výkony uspokojí hédonistu v nás, zatímco autentické tanečně-herecké výrazy tvoří celou tu záležitost přesvědčivou, dodávají hloubku. Věřím, že jakmile budeme moci zpět do hledišť, tento balet se stane mnoha mladým dívkám a chlapům inspirací ke snům o taneční kariéře.

Autorka je redaktorkou Tanečních aktualit.

Národní divadlo Praha – Spící krasavice
Choreografie: Márcia Haydée podle Mariuse Petipy
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Mistr světel: Jan Dörner
Scéna a kostýmy: Pablo Nuñez
Choreolog: Pablo Aháronian
Nastudování: Filip Barankiewicz
Baletní mistr: Alexey Afanasiev, Michaela Černá, Nelly Danko, Jiří Kodym, Barbora Kohoutková, Tereza Podařilová
Nahrávka: Santiago de Chile Philharmonic Orchestra

Psáno z online streamu dostupného na YouTube 29. dubna – 5. května 2021.