Pražský komorní balet tančí o životě a smrti

Titul večera složeného ze dvou choreografií se zdá nadmíru příhodný vzhledem k roku, během něhož vznikl. Nejde však o zcela depresivní podívanou. Hlavním společným jmenovatelem uvedených děl je hudba českých skladatelů. V první choreografii, nazvané Když nevíte coby, kupte si dva hroby, použil Marek Svobodník Serenádu pro smyčcový orchestr Es-dur Josefa Suka, zatímco Petr Zuska se pro svůj Epitaf nechal inspirovat slavným Koncertem pro violoncello a orchestr h-moll Antonína Dvořáka.

Když nevíte coby, zahrajte si Suka?

Vytvořit „černou grotesku s detektivní zápletkou“, inspirovanou příběhem od Agathy Christie, na tóny Sukovy romantické Serenády, mi přišlo jako trochu zvláštní volba. Zhlédnutí díla mé pochyby bohužel nerozptýlilo.

Hudba je to bezesporu dramatická a velmi taneční, ale její spojení se Svobodníkovým tanečním slovníkem a s výtvarným řešením Pavla Knolleho (kostýmy) a Petra Siedlaczeka (scéna) jsem vnímala spíše jako estetickou srážku než zdravě provokativní experiment. Choreografovi nelze upřít, že děj každé scény synchronizoval s danou hudební dynamikou, jenže o souznění s náladou a atmosférou hudby nemůže být řeč.

Pražský komorní balet: Zabiják život. Snímek z choreografie Když nevíte coby, kupte si dva hroby, foto: PKB – Serghei Gherciu

Naopak vizuální a choreografická složka spolu ve zvoleném žánru grotesky fungovaly: výrazná barevnost kostýmů a scény přesahující do karikatury, včetně nabílených obličejů a barevných paruk. K tomu přehnaná gesta a výrazy, trhané pohyby místy připomínající populární taneční styly jako street a show dance. Po taneční stránce se choreograf snažil odlišit každou postavu a dát jí charakteristický pohyb a výraz, v patřičně přehnané formě. Interpreti podali kvalitní výkony, přestože v úzkých mantinelech daného žánru nikdo nedostal možnost hlubšího sebevyjádření, a žádná z postav výrazně nevyčnívala nad ostatní.

Byla to však smutná groteska: pokud dílo obsahovalo pokus o situační či pohybový humor, ten ke mně přes malou obrazovku počítače nedolehl. Jistě, formát záznamu tanečního díla z jeviště mohl ovlivnit i vnímání příběhu, jelikož divákovi unikají nuance interpretace, výraz nebo jednání určité postavy. Anotace navíc neposkytla popis děje, jen osoby a obsazení. A kromě toho všeho: transformace knižního příběhu do tanečního projevu s sebou vždy přináší mnohá úskalí. V případě žánru detektivky je problém o to větší, že divákům sotva stačí vzít prostě na vědomí, kdo je vrah. Bylo by dobré dozvědět se, proč se vraždilo a díky čemu detektiv viníka odhalil.

V této choreografii jsme viděli osm členů zámožné rodiny (plus jednoho tanečníka zosobňujícího vícero postav), jejich odlišné charaktery, vzájemnou nevraživost či přitažlivost, aférky a dvě vraždy, které byly nakonec objasněny amatérským detektivem v buřince… Bez znalosti předlohy šlo o kvapnou barevnou přehlídku bez hlubšího pochopení emocí a motivací. Nemluvě o tom, že snoubení žánru detektivky s groteskou bez humoru působilo samo o sobě ve výsledku rozpačitě.

Setkání geniálního skladatele a jeho interpretky

Naopak zkušený Petr Zuska věděl přesně, co chce říci. V převážné části Epitafu potvrzuje své mistrovství ve vyjadřování komplexních lidských pocitů pohybem, ale především hlubokou vnímavost k charakteru, náladě a struktuře hudby.

Ve svém nejnovějším kusu se inspiroval nádherným Dvořákovým koncertem pro violoncello a životem jedné ze slavných interpretek tohoto díla, britské violoncellistky Jacqueline du Pré, která by letos oslavila pětasedmdesátiny. Zesnula však ve dvaačtyřiceti letech na roztroušenou sklerózu, která už mnoho let předtím zastavila její kariéru. Právě nahrávka du Pré je součástí inscenace. Zuska se navíc dle svých slov inspiroval i Dvořákovou první láskou Josefínou Kounicovou. Její smrt ovlivnila skladatele při kompozici tohoto koncertu stejnou měrou jako jeho pobyt v Americe.

Stylově a vizuálně představuje Epitaf pravý opak Svobodníkova díla. Ztlumené svícení a prázdná scéna působí temným dojmem, který podtrhují jednoduché kostýmy sboru v tmavých barvách. O to více vyniknou sólisté – Tereza Hloušková ve světlých vrstvených šatech a Ondřej Vinklát v tmavých kalhotách a bílé košili – a jediné dvě rekvizity: bílá židle a bílé violoncello.

Dva inspirační zdroje jsou jasně patrné – a také oddělené – v prvních dvou větách koncertu. Nejprve se dostáváme do světa mladé Jacqueline, jejího violoncella a muže jejího života, dirigenta a klavíristy Daniela Barenboima. Choreografie citlivě zpracovává jak milostný vztah dvojice, tak Jacquelinino umění, přičemž se inteligentně vypořádává s přenesením hry na violoncello do tanečního pohybu, aniž ten by působil popisně. Tanečnice sice často zaujímá známou pozici a příležitostně uchopí i cello, tóny sólové hry jsou ovšem většinou přeneseny do celého těla, od chvění prstů, paží až po rozlet do prostoru. Jedním z nejsilnějších obrazů je moment, kdy tanečnice „hraje“ smyčcem po svém vlastním těle, jako by s nástrojem splynula, zcela ponořena do hudby. Struktura choreografie zpočátku odráží strukturu hudební – intimnější sólové party a duety se prolínají se sborovým tancem o třech párech. Ty vyplňují jinak prázdné jeviště a zároveň ztělesňují mohutné orchestrální party. Během finálního sóla první věty ve staccatu pohyby tanečnice naznačují příchod fatální nemoci.

Pražský komorní balet: Zabiják život. Snímek z choreografie Epitaf, foto: PKB – Serghei Gherciu

Druhá věta má komornější a klidnější ráz. Přesouvá nás do příběhu lásky Antonína Dvořáka a Josefíny. I když popravdě: mohla by znázorňovat pocity jakéhokoliv zamilovaného páru, který bez sebe nemůže být ani vteřinu. V jednoduchosti je krása: Zuska zde postavil choreografii na přehledné struktuře, kde se duet ústředního páru prolíná se stručnými vstupy tu mužské, tu ženské skupiny a se sólovými party. Sólo každého milence však nikdy netrvá dlouho, partner je stále nablízku. Jejich společný tanec se drží při zemi a je charakteristický téměř neustálým kontaktem, vzájemným podpíráním a balancováním. Tento pohybový slovník jako by vyjadřoval určitou rovnoprávnost v mileneckém vztahu, kdy jsou „v tom“ až po uši oba stejnou měrou. Souznění choreografie s hudbou, a obou interpretů vzájemně, silně rezonovalo. O to dojemnější byl závěr, kdy si muž sundal košili, položil ji ženě přes obličej a políbil ji na rozloučenou.

Zatímco první dvě věty vyjadřovaly jasné téma i emoce a navozovaly téměř euforický stav i skrze obrazovku, třetí část svou roztříštěností dosavadní pocity mate. Zuska tu nasadil prvky grotesky a dokonce parodie. Úvodní výstup sboru se dá shrnout pod titulem „veselá společnost si hraje s prostěradlem“. Nebo se snad má jednat o zobrazení cesty a pobytu Dvořákovy rodiny v Americe, kde koncert z velké části vznikl? Kromě klasické hry na ducha se zde jako z rychlíku objevují i motiv mše, pohřbu, konfliktu, pikniku, deště, párový čardáš, a dokonce reminiscence Béjartova Bolera. Zmatení dojmů nepomáhá ani návrat Jacqueline a Daniela, navíc se tento jejich výstup neobejde bez ambivalentních momentů na pomezí závažnosti a parodie (když všichni tanečníci sborově zpívají hlavní melodický motiv spolu s orchestrem). Jistě, hlavní představitelé si musí alespoň na chvíli oddechnout po náročných partech v prvních dvou větách, a hudba bezesporu obsahuje hravé i folklórní motivy. Ale vzhledem k závažnosti tématu Dvořákova koncertu a jeho monumentální kráse nejsou parodické vsuvky a množení významů nutné.

Nezapomenutelným dojmem ze složeného večera je bezesporu výkon ústředního páru v Epitafu – Terezy Hlouškové a Ondřeje Vinkláta. Jejich tanec vyzařoval sebejistotu, souznění a hluboký prožitek, ani jednou nezaváhali v načasování pohybů na složitou hudební předlohu, a především s obdivuhodnou vytrvalostí a téměř bez známky námahy protančili prvními dvěma větami koncertu, kdy prakticky neopustili jeviště.

Autorka je členkou redakce Tanečních aktualit.cz.

Pražský komorní balet: Zabiják život.
Když nevíte coby, kupte si dva hroby – Režie a choreografie: Marek Svobodník, hudba: Josef Suk (Serenáda pro smyčcový orchestr Es-dur, op. 6), scéna: Petr Siedlaczek, kostýmy: Pavel Knolle, světelný design: Karel Šimek, asistent choreografie: Igor Vejsada.

Epitaf – Režie a choreografie: Petr Zuska, hudba: Antonín Dvořák (Koncert pro violoncello a orchestr H-moll, op. 104), scéna: Petr Zuska a Pavel Knolle, kostýmy: Pavel Knolle, světelný design: Karel Šimek, asistent choreografie: Linda Svidró.

Psáno ze záznamu uvedeného na Mall.tv 4. prosince 2020.