Svěží, energická a hravá je Coppélia v podání ostravského baletu
Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvedlo premiéru baletu, který prvně spatřili diváci v pařížské Opeře před sto padesáti lety v choreografii Arthura Saint-Leóna. Od té doby se Coppélia stala nedílnou součástí tanečních souborů po celém světě, domácí ansámbly nevyjímaje.
V Opéra Garnier se k původnímu nastudování stále navrací, stejně jako ke vkladu inscenátorů Pierra Lacotta či Patrice Barta. Národní divadlo moravskoslezské se rovněž může pyšnit jistou tradicí, když se v něm Coppélia dostala v roce 1919 na repertoár zásluhou Achilla Viscusiho. Aktuální produkce zkušeného italského tvůrce Giorgia Madiy (*1965), jenž má za sebou řadu celovečerních titulů včetně operních režií a po ukončení taneční kariéry na čas stanul v čele baletu divadla Volksoper ve Vídni, je tak připomenutím stoletého výročí od moravské premiéry.
Předlohou pro tříaktový balet se staly povídky E. T. A. Hoffmana Der Sandman (Pískoun) a Die Puppe (Panenka). Okouzlení venkovského mladíka Franze mechanickou loutkou Coppélií je jablkem sváru s jeho snoubenkou Svanildou, která nepozorovaně pronikne do domu starého podivína Coppéliuse, aby přišla na kloub tomu, co za podivnou krásku sedává v okně.
V původním libretu se příběh odehrává na náměstí městečka kdesi v Haliči. Giorgio Madia ovšem přináší neotřelý, vlastní pohled na balet, který se koncem 19. století hlásil k formě ballet-féerie, v němž třetí jednání patřilo řadě čistě tanečních výstupů bez dramatického podtextu divertissements. Proto také Coppélia někdy bývá o poslední jednání ochuzena, což není případ nynější inscenace na scéně Divadla Jiřího Myrona.
Odvážný pohled na klasiku
Giorgio Madia přepsal a upravil původní libreto; nenechává ve své verzi tančit mechanické hračky, nýbrž akcentuje výstupy hlavní hrdinky — roztomilé, emancipované a rozverné Svanildy, jež od svého prvního výstupu dává vědět, že ona má hlavní slovo… Coppélia je komický balet, což Madia citlivě akcentuje a rozvádí jednotlivé situace s dramaturgicko-režijní rozvahou, bez zaváhání, s jistou a pevnou rukou vykazující rukopis fundovaného umělce, jenž dokonale ovládá akademickou taneční techniku. Tu se ovšem nebojí nabourávat groteskními gesty, akrobatickými prvky (hvězdami, přemety); zvláště invenční je ve výstavně pas de deux, v nichž se neobává i banálnosti, když je zakončí jen tak mimochodem kotoulem nebo přetáčením k sobě přitisknuté ústřední dvojice se zdáním nekonečného polibku.
Madia je navýsost muzikální choreograf a režisér a neuniká mu téměř žádná nota bohaté, krásné původní partitury Leo Déliba. Vtip a humor v daných momentech je laskavý, chvílemi i ironický a vždy inteligentní. Oproti původnímu syžetu Coppélius není zasmušilý stařík, ale mladý hoch zapálený pro své vynálezy. Výtvarná koncepce Domenica Franchiho podtrhuje artificiálnost vědcova světa, zvolená igelitová materie scénické dekorace pak povětšinou vyvolává dojem indiferentního prostředí, v němž vynikají taneční výstupy. Škoda jen, že za lamelami zanikají některé momenty, například převlečení Svanildy do šatů Coppélie nebo fungování stroje k výrobě loutek rozpohybovaném umělými i živými částmi těl. (Pro světovou premiéru, která se uskutečnila roku 2013 v Opera Wroclawska, připravili návrhy scény Fabrice Serafino a kostýmů Malgorzata Sloniowska s použitím více ornamentů v dekoracích a jiných materiálů.)
Design z igelitu
Pruhy průhledného i matného plastu rámují obvod hrací plochy nebo visí nad jevištěm v různě střižených fazonách. Představují vnější i vnitřní prostory míst, kde se protagonisté právě nacházejí. Modrošedé kostýmy harmonizují škálu studených barev a výtvarný návrh vyvolává dojem „ledového“ království roztávajícího díky vloženému uměleckému espritu. Vrstvy igelitu vyztužují tutu (tedy ony stojaté baletní sukně pevně držící tvar – pozn. red.) balerín na špičkách, s bílými ornamenty v hladkých účesech. V této záměrné vizuální střídmosti plné spirál vynikají sólové a sborové akce, pregnantní gestické a výrazové detaily, kontrasty a dynamika, s nimiž Madia vynalézavě pracuje. Poněkud se však v davu ztrácejí Franz a Coppélius, jejichž kostýmy se navíc od pánského sboru nijak neliší.
Již v první variaci Svanilda velmi často sestupuje ze špiček, přetáčí se na zemi a musí zvládnout rychlé změny pohybových rovin. Nápaditost nepostrádají výstupy kadetů, ani valčík, sólo nadporučíka, nebo výstupy přítelkyň. Je stále se na co dívat — mimo jiné v prvním jednání na pánské defilé, ve druhém na Svanildu převlečenou za Coppélii a ve třetím na svatební hostinu, kdy tanečníci sedí za dlouhým stolem a trefnými gesty a akcemi navozují atmosféru rozpustilé zábavy.
Jak už jsem se zmínila v úvodu, Svanilda není žádná křehotinka, nýbrž chvílemi až huronská dračice. Michaela Vápeníková v této roli kraluje s přehledem celému baletu, její vitální projev vyznívá bezprostředně a jistě. Hlavní part si naplno užívá, vazby vyžadující pružnost jí nedělají problém a daří se jí koketovat jak s Franzem, tak navázat kontakt s publikem.
Koki Nishioka v partu Franze ukazuje technickou vyspělost naplno až ve druhé části, oproti své partnerce je však výrazově skoupější. Do dění se výrazně zapojují rovněž sbory, v Galop final tanečnice odvážně naskakují na své partnery a svá těla stáčí kolem jejich krků. Jen prostná cvičení dětí (panenek) v kovové konstrukci na jedno z hudebních čísel finálního Fête de la Cloche zbytečně brzdí spád a Coppélius spolu s Olympií, v níž nachází nakonec zalíbení, nemají příležitost se v inscenaci více prosadit.
Choreograf a režisér Madia se nechává unášet hudbou, melodiemi, dynamikou, neohlíží se za minulostí, ale ubírá se vpřed — má na zřeteli původní příběh, přičemž přesvědčivě obhajuje vlastní režijní a choreografický názor. Coppélia v jeho nastudování je jako čerstvý, svěží vítr, jenž vynesl ostravský balet zase o příčku výše.
Autorka absolvovala magisterské a doktorandské studium na Hudební a taneční fakultě AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku (Lidové noviny, Hudební rozhledy aj.), je členkou redakce Tanečních aktualit.
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Coppélia
Hudba: Léo Delibes, choreografie a režie: Giorgio Madia, libreto (volně inspirováno povídkou E. T. A. Hoffmanna): Giorgio Madia, hudební nastudování: Adam Sedlický, asistenti choreografa: Duilio Ingraffia, Adriana Mortelliti, scéna a kostýmy: Domenico Franchi, světelný design: Giorgio Madia, Łukasz Różewicz, světelná realizace: Katarína Ďuricová.
Premiéra 19. září 2020, psáno z 2. premiéry 20. září, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava.
