Když se v Laterně magice osvědčeným kuchařům kamsi zatoulá recept
Zkušený tým se setkal u nového titulu Laterny magiky, nazvaného Bon Appétit! Výsledkem je hodina a půl krásného tancování, u kterého by však bylo snad lepší podávat dobrou večeři.
Nad existencí Laterny magiky visí už delší dobu zlověstný mrak. Při začleňování pod správu Národního divadla v roce 2010 vyměnila autonomii za „pocit bezpečí a jistoty“, ale postupem času byla nucena rozpustit svůj soubor a najímat tanečníky pouze externě. Nyní je už rok bez uměleckého šéfa, pod dočasným vedením Pavla Knolleho, a plánovaná rekonstrukce Nové scény nastoluje řadu otázek ohledně koncepce budoucí dramaturgie. Ta dosavadní oscilovala mezi pokusy a omyly — cosi na způsob experimentální laboratoře.
Výběr osvědčeného týmu a chytlavého tématu pro Bon Appétit! tak představoval spásnou naději. Choreografie Jana Kodeta na hudbu Ivana Achera, scéna Jakuba Kopeckého s kostýmy Simony Rybákové, to vše zastřešeno režisérským duem SKUTR a kupou nápadů a asociací, které se točí kolem jídla. Každý ze spolutvůrců představuje záruku kvality, v týmu se navíc nesetkávají poprvé. Aby se nemuselo troškařit, zdravé taneční jádro Laterny magiky doplnili i členové baletu Národního divadla.
Je znát, že každá z výrazných uměleckých osobností nabídla obrovský vklad, aniž by zasáhla do kompetencí jiných. Acherova hudba je vynalézavá a proměnlivá, dokáže skvěle podtrhnout intimní i davové scény. Živý zpěv baletky Kristýny Kornové v roli Dívky s pomerančem je highlightem inscenace. Stejně jako její pomerančový kostým. K poněkud pochybujícímu zamyšlení sice přiměje lesklá kukla na hlavě polonahého Zvířete, každopádně zaujme spolu s pohybovým rejstříkem Patrika Čermáka. Nevýrazný je však sbor v šedých šatech, který splývá s bílou scénou, a nenese jasný význam. Kodetova choreografie je originální a tematická, někdy však diváka až zahlcuje množstvím idejí na úkor jejich čitelnosti, nebo množstvím tanečníků v unisonu, pro něž divákovi chybí podtext.
Zatímco v některých částech inscenace se netančí a spíš jen hraje, jiné působí jako střih do baletního sálu během urputného tréninku. Jednotlivým variacím by slušela výraznější režie, mnohdy chybí zdůvodnění nebo zasazení do kontextu — zkrátka se najednou mohutně tančí. V tom však zároveň tkví nejsilnější devíza inscenace, protože výkony interpretů svou dokonalostí neomrzí. Ze scény nepoznáte, kdo tančí „za čárku“ v rámci svých zaměstnaneckých povinností a jistot, a kdo běžel ze zkoušek na další kšeft třebas mimo obor; nepoznáte, kdo byl autorům k dispozici po celý čas, a kdo přišel jen na několik zkoušek. Tanečníci jsou jako jedno tělo, precizní a přesní, přesvědčiví ve svých rolích. Je škoda, že oba soubory nevídáme na jevišti spolu častěji.
Inscenace cílí na silný vizuální dojem, jemuž napomáhá citlivé výtvarné ztvárnění. Ne vždy však s pochopitelným záměrem. Plápolající krb vedle obrovského mrazáku sice na zadním plánu vytváří kontrast, ale ten není více rozehrán. Sjíždění zářivek při „ekologickém duetu“ s plastovými odpadky je výtvarně zajímavé, ovšem jinak bezúčelné. Příjezd a odjezd čokoládového fondue působí jako pěst na oko. Ostatně čokoládová party i rituál ve znamení suši vyznívají zbytečně lacině, i když vizuálně efektně.
A pak jsou tu projekce na zadním plánu, které snad až urážejí budovu, v níž je inscenace uváděna. Abstraktní černobílé efekty připomínají spíše spořič obrazovky a jsou promítány, zdá se, jen proto, aby zadní stěna nezůstala po celou dobu bílá. O propojení filmu a tance, tedy zásadní symbolice Laterny magiky, zde nemůže být řeč. Přitom by stačilo znásobit dění na scéně kamerovými záběry, ať už předtočenými nebo živými, využít video pro nastolení atmosféry nebo zasazení do kontextu v podobě nápověd, o čem se právě tančí a proč. Výstupy totiž nejsou abstraktní — lze za nimi vyčíst jasnou inspiraci tématem, nejedná se o pouhé vyplnění hudby. Pro hladké propojení s filmem by mohly být skvěle využity plastové závěsy po krajích scény, díky nimž by mohli tanečníci nenápadně mizet v obraze — tento efekt zůstává ovšem téměř nevyužit.
Duchaprosté jsou humorné vstupy nad palačinkami se rozplývajících francouzských kuchařů, kteří kdoví z jakého důvodu s sebou vozí obrovské nafukovací labutě. Má se snad jednat o obří pánvičky pro zhmotněný sen kuchaře, který by chtěl být palačinkou? A proč se labuť jmenuje Robert, už ani nechci domýšlet. Mathias Deneux i Morgane Lanoue se svých rolí zhostili se ctí, jejich proslulý komediální talent však skeče nezachránil.
Snad bylo záměrem režisérů ponechat na jevišti všechny nápady všech zúčastněných tvůrců, aniž by jim dali kompaktní řád a těhotnější spád. Jako by jim přišlo líto vybrat jen některé z přísad do finálního pokrmu, a tak je vedle sebe naskládali bez větších úprav na stůl, ať si každý vybere dle své chuti. Nebo se jim jen během příprav někam zatoulal recept. Je znát, že improvizovali s vášní a apetitem, s humorem, se sny i fantazií. Paradoxně tak promarnili mnoho zajímavých ingrediencí, které jim tým nabídl. Něco se nedopeklo, něco přesolilo. Místo kulinářského zážitku tedy čekejte efektně naservírovaný studený švédský stůl.
Autorka je redaktorkou portálu Taneční aktuality.
Národní divadlo, Praha – Laterna magika: Bon Appétit!
Choreografie: Jan Kodet, režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský), hudba: Ivan Acher, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, projekce: Erik Bartoš, Jakub Kopecký.
Světová premiéra: 10. a 11. září 2020, Nová scéna Národního divadla (psáno z představení 10. září).
