Smrt v Benátkách ve výmluvné výpovědi, beze slov

Umělecký šéf Hamburského baletu John Neumeier (*1939) je mezinárodně uznávanou osobností. Jeho choreografie jsou žádaným a vzácným artiklem, který se sporadicky vyváží za hranice Německa (výjimkou je například Sylvia inscenovaná v pařížské Opeře). Neumeier je poutavým vypravěčem velkých dramatických příběhů, které zpracovává s nesmírnou pečlivostí a intelektuálním přesahem.

V čele Hamburského baletu stojí tento Američan od roku 1973 a pod jeho vedením si soubor vydobyl světové renomé. V Neumeierových dílech se úročí nejen taneční zkušenosti, ale také vědomosti o literatuře a divadle, jimž se věnoval na studiích na americké Marquette University předtím, než přesídlil do Evropy, kde tančil v Londýně a později ve Stuttgartu u Johna Cranka. Neumeier vytvořil balety, které vynikají ojedinělou režijní dovedností, taneční rafinovaností a výtvarnou vytříbeností. Jsou základem repertoáru Hamburského baletu, jenž se pyšní nejen zajímavou dramaturgií, ale rovněž excelentním ansámblem. O jeho interpretačních kvalitách jsme se mohli přesvědčit v záznamu baletu Smrt v Benátkách dostupném po čtyři dny na webovém portálu souboru.

Umělecký šéf Hamburského baletu, Američan John Neumeier, foto: Kiran West

V hlavní roli choreograf

Slavnou novelu Thomase Manna převedl Neumeier do řeči tance v roce 2003. Novela držitele Nobelovy ceny za literaturu, vydaná roku 1913, je jednoduchým a poutavým příběhem, který je v dramatickém sevření stupňován až do překvapivého dějového zvratu a doveden do závěrečné pointy. Chronologický text, plný úvah, detailních popisů a vnitřních monologů, se pro Neumeiera stal živnou půdou inspirace. Z Mannova uznávaného  spisovatele Gustava von Aschenbacha učinil choreografa, který – to již ve shodě s literární předlohou – prochází tvůrčí krizí. Ta se v dotčené produkci dostavuje během práce na baletu o pruském králi 18. století Fridrichu II. Velikém, který Aschenbach zkouší na bílém sále. (Poznámka redakce: přiblížení baletní adaptace Smrti v Benátkách zde publikujeme i proto, že čtenář může popisované taneční dílo porovnat se slavnou, v ČR dostatečně známou filmovou adaptací Mannovy prózy, kterou v roce 1971 natočil italský režisér Luchino Visconti. Ve filmu je von Aschenbach pro změnu hudebním skladatelem.)

Úvodní expozice ukazuje choreografa stojícího zády k divákům, s rukou přitištěnou na sešitu skladeb Johanna Sebastiana Bacha. Von Aschenbach je obletován asistentkou v černém kalhotovém kostýmu, v lodičkách na vysokých podpatcích. V pozadí vidíme stojan s obrazem zachycujícím uměnímilovného panovníka Fridricha II., jak hraje na flétnu. Zkoušky začínají. Přichází tanečník – představitel pruského krále, do dění vstupuje taneční dvojice coby metafora tvůrčího konceptu choreografa prožívajícího vyhoření. Aschenbach pochybuje o smyslu svého konání, ztrácí se v uměleckém procesu, kdy se nemůže zbavit zneklidňujících myšlenek – zahlcují mu mysl, někdy přinášejí nové nápady, jindy jej silně rozptylují. Ocitá se uprostřed dvou světů – reálného, jemuž přestává rozumět, a toho, který je odrazem vnitřních rozporů a úvah. Proto odjíždí do Benátek, ubytuje se v hotelu a zpovzdálí sleduje život návštěvnické smetánky.

Neumeier se v první půlce více jak dvouhodinové produkce věnuje tvůrčímu rozpoložení hrdiny ve zkušebně, ve druhé zachycuje okouzlení mladíkem Tadziem, jenž upoutává Aschenbanchovu pozornost svou fyzickou dokonalostí a krásou – je stejně ztepilý a pohledný jako představitel Fridricha II. v modrém dobovém kabátě. Tanečník s blonďatými kučerami je andělským zjevením; Aschenbach se nemůže pohledu na mladíka nabažit. (Mann píše: „S údivem zpozoroval Aschenbach, že hoch je dokonale krásný. Jeho tvář, bledá a půvabně uzavřená, lemovaná kadeřemi medové barvy, s rovným nosem, s líbeznými ústa, s výrazem spanilé a božské vážnosti.“) Edvin Revazov, představitel Tadzia, vyzařuje nevinnost při hře s míčem s ostatními mladíky na pláži, je spontánní ve výrazu, je zkrátka tak uvěřitelný, že ani na minutu nezapochybujete, že by pohledného teenagera mohl někdo jiný ztvárnit. A nejde tu pouze o vzhled, nýbrž o koncentrované souznění s vnitřními pochody postavy! Na nich stojí a z nich také vychází taneční textura, technicky velmi náročná, kdy Neumeier rozvádí klasickou materii póz, pozic nohou i paží do nových dimenzí.

Smrt v Benátkách baletní – v podání Hamburger Ballett, v choreografii Johna Neumeiera, foto: archiv Hamburger Ballett

Sbory fungují jako živý organismus, se sofistikovanou prací v prostoru a s bohatým tvarováním. Zvláště fascinující jsou tria, překvapující fyzickými doteky, průlezy, průplety a naléháním těl, jež tvoří chvílemi jednolité skupenství, v němž se snoubí láska, obdiv, nenávist, stud i pokušení. To zde představují Jiří a Otto Bubeníčkovi, kteří se tu převtělují z turistů v džínách, tílkách, s černobílými kostkovanými košilemi zavázanými kolem pasu a v černých brýlích, do gondoliérů s námořnickými svršky, poté do eroticky lechtivého páru v růžových parukách, do Dionysovských pokušitelů, uhlazených lazebníků a kytaristů ve zlatavých kvádrech bláznivě křepčících v horečnatém umělcově snu. Rovněž představitelka asistentky Laura Cazzaniga prochází několika rolemi: následně ztvárňuje choreografovu i Tadziovu matku.

Okouzlení krásou

V Neumeirově Smrti v Benátkách se bez ustání prolínají rovina reálná a snová; ostatně v umělcových představách se odehrává i první setkání s mladíkem – nesmělé podání ruky, kdy Tadzio táhne po zemi sedícího Aschenbacha. Chlapec nejprve nic netuší, ale nelze si nepovšimnout pohledů tichého a nenápadného obdivovatele ve světlém obleku. Aschenbach mu v podvědomí vyznává lásku, zároveň se však bojí výsměchu, nechce být prozrazen. V následných obrazech vidíme, jak tanečníci vlečou za sebou těla bezvládných partnerů či partnerek – smrtelně nemocných (snad cholerou, jak je tomu v Mannově předloze). Jestliže v novele Aschenbach umírá na lehátku na pláži, v Neumeierově baletu se ještě vrací na sál, aby se jeho skon prolnul se setkáním s Tadziem, u jehož nohou se bezvládně sesouvá k zemi.

John Neumeier dal baletu podtitul „danse macabre“. Vskutku tu jde o zobrazení duchovní smrti přecházející do smrti fyzické. Neumeier vyzdvihuje jejich neodlučitelnost a osudovost; toto propojení se jako červená nit line celou inscenací, spolu s otázkami po kráse estetické a po morálních hodnotách: Kde se nachází hranice mezi krásnem a kýčem? Můžeme krásu umělecky stvořit, anebo jsme s to ji našimi smysly pouze vnímat ve vnějším světě? Co je morální?

Smrt v Benátkách filmová – v titulní roli hudebního skladatele Gustava von Aschenbacha britský herec Dirk Bogarde, foto: Warner Bros

Tyto úvahy Neumeier vystihl v barevně pečlivě zarámovaných obrazech. Velké bílé posuvné desky v pozadí scény se vyměňují za černé, nebo mizí a nahrazuje je horizont vyvolávající iluzi mořského letoviska, otevřené krajinné scenérie. Jestliže příběh se odehrává většinu času v mlžném oparu výtvarného návrhu, téměř na konci se vycizelovaná hra jemných barev „zvrhne“ do orgiastického reje tanečníků v kostýmech s leopardími vzory – hltavě zvlažují žízeň v bakchanále slasti a požitků, jimž podléhá v horečnatém snu i sám Aschenabach, jemuž dionýští svůdci dávají hrozny vína do úst a probouzejí jeho erotické tužby. Záměrně barevná směs ostrých světel potírá dosavadně uznávanou estetickou krásu, vytříbenost a morálku – tento výjev je devastační spouští a obrazným pojídáním zakázaného ovoce, z něhož se choreograf vyčerpán probouzí na sále, s obrazem Fridricha II. Velikého v pozadí.

John Neumeier odkrývá třináctou komnatu nejen Mannova hrdiny. Oživuje vzpomínky a situace, které zůstávají skryty v paměti těla. Důležitost sdělení nespočívá ve velkých gestech, nýbrž v nenápadných dotecích, které záběr kamery v detailu zaostřuje. Pozornosti tak neunikají lehká spočinutí prstů na rtech jako vzpomínka na letmé doteky zasunuté kdesi hluboko v nevědomí. Von Aschebachovo snění doprovází vybrané skladby J. S. Bacha, reálné vyprávění podkresluje hudba Richarda Wagnera (nejsou o nic méně působivé než tóny Mahlerovy 3. a  5. Symfonie, které ve filmu použil Luchino Visconti). Choreografickou kompozici motivují lyrické i dramatické orchestrální pasáže a vybrané klavírní skladby jsou hrány na jevišti Elizabeth Cooperovou.

Lloyd Riggins v titulní roli do posledního záchvěvu zhmotňuje pochybnosti své postavy. Tvůrčí rozpaky vtěluje do zaťatých pěstí, do přímého gesta paží, jejichž práce spolu s hereckým procítěním přispívají k plné věrohodnosti role. Jsou to jemné, nenápadné vibrace lehce se vznášejících rukou, které se náhle a nekompromisně zarývají do prostoru a zanechávají za sebou nesmazatelnou stopu. Jsou to těla tanečníků, která s naprostou odevzdaností vstřebávají pocity, jež jsou impulsem nejen pro hereckou, gestickou akci, nýbrž zůstávají přítomny i v těch nejnáročnějších kombinacích, vystavěných s opulentní imaginací. John Neumeier dobře ví, že i prostý běh von Aschenbacha spolu s Tadziem, běh s roztaženými pažemi, které prorážejí nadšeně a volně prostor, je silnou výpovědní hodnotou beze slov. Výpovědí o silné touze, „nemožné, absurdní, zavrženíhodné, směšné, a přesto i v tomto případě ještě posvátné a úctyhodné“, jak se praví ve Smrti v Benátkách.

Autorka absolvovala magisterské a doktorandské studium na Hudební a taneční fakultě AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku (Lidové noviny, Hudební rozhledy aj.), je členkou redakce Tanečních aktualit.

Smrt v Benátkách baletní – v podání Hamburger Ballett, v choreografii Johna Neumeiera, foto: archiv Hamburger Ballett

Hamburg Ballet – Smrt v Benátkách (Der Tod in Venedig, Ein Totentanz von John Neumeier nach der Novelle von Thomas Mann)
Hudba: Johann Sebastian Bach, Richard Wagner, choreografie,  produkce a koncept osvětlení: John Neumeier, scéna: Peter Schmidt, kostýmy: John Neumeier a Peter Schmidt.
Obsazení:
Gustav von Aschenbach: Lloyd Riggins
Jeho asistentka, jeho matka, Tadziova matka: Laura Cazzaniga
Tadzio: Edvin Revazov
Fridrich Veliký: Ivan Urban
La Barbarina: Hélène Bouchet
Aschenbachovy koncepty: Silvia Azzoni, Alexandre Riabko
Turisté, gondoliéři, pár, Dionysové, kadeřníci, kytaristé: Jiří Bubeníček, Otto Bubeníček
Mladý Aschenbach: Anton Alexandrov
Yashu, Tadzio přítel: Arsen Megrabian

Psáno ze záznamu z Festspielhaus Baden-Baden 2004, dostupném 1.–4. května 2020 na webovém portálu Hamburg Ballett.