Taneční filmy jako produkt dnešní doby: Roselyne na Černém koni
Festival tanečních filmů uvedl v polovině února premiéru dvou snímků. Organizátoři akce tak lákají diváky na hlavní program, který se odehraje v květnovém termínu.
Obě novinky vycházejí z původních tanečních děl: první z nich je Roselyne (2019) choreografky a performerky Cécile da Costa, druhým Dark Horse (2012) české tvůrkyně Lenky Vagnerové. Obě premiéry navíc mentoroval režisér David Hinton, autor kultovního tanečního filmu Dead Dreams of Monochrome Men (1989) věhlasného britského souboru DV8 Physical Theatre.
Roselyne představuje sondu do rozervané duše ženy (zřejmě) ve středních letech. Autoři přímo před zraky diváků poodkrývají osobnost hlavní postavy, která jen stěží drží pohromadě. Nevíme přesně, co se jí stalo, sama protagonistka to zapomněla, jak nás několikrát během inscenace ujistí. Snaží se urputně rozpomenout na jednotlivé životní události. Svou paměť převrací naruby a hledá souvislosti i smysl, které už dávno vyvanuly. Zřejmě pozorujeme člověka, který zápasí s dopady těžké psychické nemoci… Tedy: aktuální téma v době pandemie, kdy duševní zdraví populace představuje ohrožení, jehož vážnost si zatím nedokážeme představit!
Cécile Da Costa v tanečním filmu Roselyne. Protagonistka je v Praze žijící zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko- portugalského původu. Foto: Aleš Král
Původní scénická verze se dočkala pozitivních kritických ohlasů, a možná právě proto bylo napínavé, jak se s tím režisérka nynější filmové verze Tereza Vejvodová vypořádá. Na snímku je patrné, že se spolu s choreografkou ponořily hluboko do původního tématu a snažily se najít podstatu původního sdělení, kterou by mohly komunikovat filmovou řečí. Vznikl artefakt vysoké hodnoty. Režisérce se totiž podařilo vyhmátnout gros díky pečlivé práci s načasováním, střihem i detailem.
Práce s detaily hraje zásadní roli; ať už je to rozostřený obraz při rychlých pohybech, prostřihy na zalesněnou krajinu nebo zdeformované, téměř nečitelné zrcadlení siluety tanečnice, vše zde do sebe zapadá a působivě promlouvá o osobnosti Roselyne. Ačkoliv je česká taneční kinematografie v plenkách, Roselyne udává poměrně jasný směr a představuje hodnotný příspěvek na poli tohoto prosazujícího se žánru.
Cécile Da Costa v tanečním filmu Roselyne. Jinak Roselyne byla její první autorská inscenace. Foto: Aleš Král Druhá premiéra se konala pod choreografickou taktovkou Lenky Vagnerové, jedné z předních osobností současného tance u nás. Společně s režisérem Tomášem Polákem vytvořili filmovou verzi inscenace Dark Horse z roku 2012, v níž exceluje tanečnice Fanny Barrouquère.
Vagnerová se vyprofilovala v umělkyni s originálním choreografickým rukopisem. Charakterizuje jej opulentnost užitých prostředků, pomocí nichž míří na divákovy smysly (ale stále dominuje ten vizuální). Často jsou v porovnání s jinými zdejšími choreografiemi současného tance její postupy také poměrně výpravné (vzpomenout lze Lešanské jesličky, založené na Hrubínově poezii). Právě proto se domnívám, že autorčině přístupu strohé a surové prostředí takzvaného divadelního black boxu velmi sluší. Vyvažuje totiž choreografčin styl, poskytuje mu stabilní půdu pod nohama, na které lze stavět do závratných výšin.
Fanny Barrouquére v tanečním filmu Dark Horse.
Ve filmovém zpracování jako kdyby tato jistota vymizela. Scény natočené převážně v exteriéru hrají barvami, překypují podněty pro divákovu pozornost a do toho všeho se snaží včlenit taneční party – týká se to například scény ve městě, kdy navíc Barrouquère používá výraznou mimiku. Naopak části v interiéru židovské synagogy mají potemnělejší barvy a v homogenním prostředí duchovního stánku se tělo tanečnice zplna nadechlo a zabydlelo celý prostor.
Roselyne a Dark horse se navzájem velmi odlišují. První je daleko subtilnější ve vyjádření, jde o filmový minimalismus a drobnohled; druhý snímek je spíše doslovný, úderný a velikášský – taneční části jsou však bohužel ponechány ladem, jednoduše zabrané okem kamery, vytržené ze svého původního, funkčního kontextu. Je to škoda, protože vstupní kvality všech složek jsou vysoké, výsledek jim však neodpovídá.
Autor je šéfredaktorem portálu Taneční aktuality.
Fanny Barrouquére v tanečním filmu Dark Horse. Seznámila se s Lenkou Vagnerovou a v roce 2015 se připojila k jejímu souboru jako tanečnice na volné noze. Je rovněž členkou souboru 420 People. Působí v Praze v obou těchto souborech. Foto: Tomáš-Polák Roselyne
Námět, koncept, choreografie, performance: Cécile Da Costa, filmová režie: Tereza Vejvodová, režijní spolupráce na inscenaci: Dominika Špalková, scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská, light design: Jiří Šmirk.
Premiéra divadelní verze: 29. října 2019, Studio Alta, Praha.
Dark Horse
Choreografie: Lenka Vagnerová, filmová režie: Tomáš Polák, hudba: Ivan Acher, tančí: Fanny Barrouquère, design kostýmu: Jasminda Asplund Blanco.
Premiéra divadelní verze: 16. září 2012 v Murberget Länsmuseet Västernorrland v Härnösand.
