S Evou Zdvořilou, tanečnicí a pedagožkou, o kreativitě života a o tom, co nabízí

Eva Zdvořilá (*1997) studovala na Katedře divadelních studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde předloni obhájila bakalářskou práci Slovní vyjádření o neslovním vyjádření aneb Miřenka Čechová, pohyb, tanec, sdělení. Od dětství to Evu táhlo k tanci. Nejprve se věnovala klasickému baletu, postupně však chtěla více objevovat něco svého; pohybem, tancem, divadlem otevřeně komunikovat. V patnácti založila taneční skupinu, jež se transformovala v soubor performerek nazvaný Bez hranic, který v současnosti vede. Učí i malé děti, v nichž se snaží rozvíjet představivost a hravost.

Jaké tvůrčí principy před tebou vystupují v této nevídané době?

V současnosti cítím, že je pro mě tvorba hlavně o přítomnosti. Pro mě byla vždycky o přítomném okamžiku, o tom, co nabízí tady a teď. Rok 2020 byl hodně transformační a plný změn. Byl pro mě zpomalením, začala jsem více chodit do přírody. Tam si najednou třeba uvědomíš, že „wow, padá list”, nebo tady foukne vítr a když se to prováže s tělem, začneš tělo vnímat jinak. Takže moje aktuální tvůrčí principy jsou: jít víc do nitra, víc do sebe a do malinkatých impulsů. Díky zpomalení totiž můžeš lépe cítit své kořeny, každé vlákno těla, hluboká témata uložená v nás. Proto i chci, aby moji performeři vnímali tělo celistvě.

Co ta celistvost je?

Sledovat proces života a to, kam mě vede. To mě baví.

Eva Zdvořilá při natáčení filmu Eva = pohyb, tanec, život, který se realizoval na Slezské univerzitě v Opavě, foto: Miroslav Medal

Co pro tebe znamená ženskost a ženský element?

Ženskost je pro mě plynout jako voda, umět spatřit svou bolest a transformovat ji ve velký tok lásky a pochopení. Znamená to pro mě intuitivně vědět a nechat se tím vést, ačkoliv to není vždy lehké a člověk v sobě má pochybnosti a strachy. Je to pro mě něha, pohlazení, otevřená náruč a srdce. Ženský element je jako když tančí vítr a hoří oheň, ženskost je nespoutanost i vášeň, která hýbe životem. O mně lidé říkají, že mám dynamickou vnitřní sílu nebo akčního vnitřního muže v sobě. Nicméně v roce 2020 jsem uviděla i tu druhou stránku vnitřní síly – zranitelnost a křehkost. Dovolit si být ve slabosti a umět z ní načerpat a povstat, v tom spatřuji umění života.

Jak vnímáš globální proměnu kultury, nastavení společnosti, přístupu k socializaci, ke sdílení a ke společnému tvoření?

Vnímám, že nás to silně hodilo do online světa. Mně osobně strašně chybí živý kontakt, pohled do očí, i minimalistický pohyb v tváři, prostě tělo, díky němuž se člověk může na druhého úplně jinak napojit. Řeč těla je univerzálním jazykem. Rozumíme mu všichni, jen si tou schopností nejsme jisti sami v sobě. Navíc občas jsme od svého těla odpojeni, třeba když dlouho sedíme u počítače, člověk potom nemá takové napojení na tělo, není zcitlivělý pro jeho impulsy. Potom se může zdát, že řeči těla, řeči beze slov nerozumíme.

Tělo je však velmi pravdivé, a když tu výzvu přijmeme, každý s ním dokážeme komunikovat, napojit se na druhého a přijímat od něj informace beze slov. Tak i tvořím. Před každou hodinou se snažím napojit na lidi, vnímám jejich těla, postoje, výrazy v tvářích, dech, vnímám jejich rozpoložení. Proto pohybový materiál často tvořím až ve zkušebně, protože naciťuji, co je právě dnes potřeba otevřít.

V online světě je to hodně jiné. Jsme vrženi do situace, v níž máme od sebe navzájem odstup a nevidíme si do očí. Člověk se ovšem může mnohem víc spojit sám se sebou, pokud tuto výzvu přijme. Když se podívá, v jakém osobním nastavení žije, jakým způsobem se vztahuje sám k sobě i ke světu, může nahlédnout svoje myšlenky, to, jak ovlivňují jeho život a nahlédnout i témata, která doposud neměl zpracovaná a plně uchopená, a na tom může vyrůst. Ale současná situace má mnohem širší dopady. Vyjevuje se opravdovost, hloubka člověka, protože život je velmi nejistý. Je to, jako když máme v divadle oponu, přes niž vidíme až do backstage, takže svět všechny věci odkrývá sám o sobě.

Eva Zdvořilá při natáčení filmu Eva = pohyb, tanec, život, který se realizoval na Slezské univerzitě v Opavě, foto: Miroslav Medal

Našla jsi v online režimu nové impulsy?

Jak vyučuji distančně a jsem sama v pokoji s počítačem, vede mě to k většímu experimentování. Mnohem více jsem začala ohledávat, jak přirozeně připravit tělo na to, že se bude například učit nějaký kus představení nebo choreografie. Zkoumám, jak přirozeně tělo vést k tomu, aby bylo flexibilní nebo se posílilo. Hledat pro každý okamžik pohyb. Baví mě pracovat s myšlenkou: protahovat, strečovat svoje myšlenky, stejně jako svoje tělo. Hledám, jak si udělat rozcvičku tak, aby mě zahřála, protáhla a zároveň napojila na zdroj a tok inspirace. Každá rozvička pro mě s online lekcemi začala být úplně jiná. Dřív jsem dělala více rozehřátí, které je vázané na určitou taneční techniku. Teď jde spíš o okamžik, o pohyb taneční, relaxační nebo jiný, jemuž chci dát prostor, aby ukázal svou sílu i přesah.

Jinak teď vidíš život?

Měla jsem čas srovnat si, co je pro mě v životě prioritou. Jak chci podle svého srdce žít a respektovat svoje přání a sny. Toto je jedna z věcí, kterou chci předat své rodině a dětem i dalším generacím. Chci, aby lidé věřili ve své sny, nebáli se snít a aby se řídili vlastním srdcem. Příroda mě inspiruje každým dnem, vede mě k tomu, abych ctila přirozené cykly života a čas od času je oslavila malým rituálem, ať už pohybovým či dobrou kávou nebo jen zapálením svíčky a hlubokým výdechem po celém dni.

Život je teď pro mě o hluboké lásce, vděčnosti a úctě – což byl i předtím, ale teď jsem, zdá se mi, víc poznala hloubku svého srdce včetně temných zákoutí, strachů, nejistot, a z toho se zrodilo světlo. Vidím, že čím dál víc je důležité hledat v životě trvalé a udržitelné hodnoty. Budovat hloubku našich vztahů, a to jak k sobě samotným, tak v partnerství, přátelství, v pracovních vztazích. Nebát se otevřít a věřit v trvalé vlákno, které si můžeme ve vztahu spoluutvářet.

Vím, že píšeš knihu. O čem?

Sleduji impulsy, které život přináší, a na to téma každý den napíšu krátkou úvahu. Píšu hodně asociativně, hodně tady a teď, co mi přijde na mysl. Učím se vyjadřovat zcela svobodně, i když to není vždy jednoduché. Tvořím na motivy přírody, partnerství, ženství, tance, pohybu, těla, vše, co mě v daný okamžik napadne. A vždy, když se impuls dostaví, snažím se co nejautentičtěji zachytit přítomný okamžik také do fotky, abych tu zanechala stopu pro svou budoucí rodinu. A za každou kapitolou kladu řečnické otázky, jimiž se snažím čtenáři nabídnout něco, co ho dovede o kousek blíž k tomu, kým je.

Říkáš, že je pro tebe důležitá kreativita. Co to konkrétně znamená?

Pro mě je kreativita o tom, žít si život po svém. To nemyslím neohleduplně ke komukoliv. Pro mě žít po svém znamená respektovat svoje potřeby, pocity, sny – a tento respekt odrážet i směrem ven, k druhým. Život „po svém“ znamená upřímnost sama k sobě, k mým nejbližším a lidem, které na své cestě životem potkám. Kreativita pro mě začíná tam, kde je můj domov. Moje rodina. Ctím svoji rodinu, ať už současnou nebo svoji budoucí. Kreativita je pro mě jiným slovem můj vesMÍR, který si tvořím.

Jsi trojnásobná mistryně Evropy v contemporary dance. Co považuješ za největší úspěch ve svém životě?

Když mě někdo takto ocení, je to pro mě motivace k tomu, že nacházím lidi, kteří tomu dali třešničku na dortu, a jsem za to vděčná. Ovšem největším úspěchem pro mě je to, jakým jsem člověkem, respektive jak se dokážu najít v situacích a rozvíjet se. A tak to vnímám i u ostatních lidí. Měřítkem pro to je láska, kterou vnímám jako životadárnou energii.

Autorka je divadelní kritička a kulturní publicistka. Vystudovala pražskou DAMU a londýnskou Rose Bruford College. Hraje v divadelní skupině Forum, příležitostně vystupuje s Teatr Novogo Fronta a v Rock Opeře.