Tančíme u kuchyňské linky. První díl minisérie o současné situaci na uměleckých školách

Isabela stojí u kuchyňské linky, před sebou má notebook se zapnutou webkamerou a snaží se rozcvičit. Je deset hodin dopoledne, na Taneční konzervatoři hl. města Prahy začíná hodina klasického tance. Kuchyně se stala jevištěm. „Občas neslyšíme, jak profesor zadává taneční kombinaci, takže nevíme, co máme dělat. Internet se seká, mizí obraz, hudební doprovod je o dvě vteřiny opožděný… Webkamera je hodně limitující. Teď jsme dostali možnost individuálních konzultací scénické praxe, ale jinak jsme pořád doma,“ přibližuje studentka posledního ročníku Isabela Gracíková. Prostor, v němž se žáci pohybují, je navíc omezený, namísto tance tak spíše posilují nebo se zaměřují na průpravná cvičení. Velké skoky v kuchyni trénovat nejde.

Ředitel konzervatoře Jaroslav Slavický vypočítává, kolik hodin žákům chybí – tanec s partnerem (ten online učit zkrátka nelze) měli studenti pouze jedenáctkrát, naplánován přitom byl osmačtyřicetkrát. Vyučovací praxe s žáky prvních ročníků, která je součástí absolventských zkoušek, proběhla třikrát, správně by se měla konat čtyřiadvacetkrát. Absolventské představení studenti zatím nemohou zkoušet vůbec.

Nejsme ve formě

„Výhoda maturitního ročníku je, že už máme taneční techniky zažité. Teď se můžeme zdokonalovat a pracovat sami na sobě,“ přemýšlí Isabela o relativních výhodách online studia. „Nižší ročníky to v tomto budou mít těžší, ti se techniku teprve učí od pedagogů. Když jsou doma, mohou získat spoustu špatných návyků, které se budou těžko odnaučovat.“

Studentka posledního ročníku i ředitel školy se shodují na tom, že žáci nejsou ve formě. Nejen kvůli tomu budou mít problémy se sháněním angažmá. „Za normální situace už v lednu absolventi objíždějí celou řadu konkurzů, i v zahraničí. Ovšem letos se vypisuje naprosté minimum konkurzů. Pokud absolventi angažmá neseženou a nebudou moci rok tancovat, neudrží se ve formě už vůbec,“ varuje ředitel Slavický. Školská rada tudíž nyní jedná s Magistrátem hlavního města Prahy o tom, že by studenti, kteří budou chtít, mohli poslední rok opakovat.

Divadlo na zkoušku

Problém se sháněním angažmá budou mít i divadelníci. Nemohou zkoušet absolventské inscenace, ačkoliv profesionální divadla výjimku na zkoušení mají. „Ve čtvrtém ročníku už prakticky nestudujeme, ale pohybujeme se v simulovaném divadle, kdy bychom měli odehrát až pět inscenací za sezónu, které se reprízují a chodí se na ně dívat umělečtí šéfové, kteří by nás případně mohli zaměstnat,“ vysvětluje studentka posledního ročníku brněnské Janáčkovy akademie múzických umění Denisa Cupáková. Tamní studenti nyní mají nazkoušenu pouze jednu inscenaci, u druhé jim chybí generálkový týden, u třetí dva týdny a čtvrtou inscenaci nazkoušet možná ani nestihnou.

Studentka posledního ročníku herectví brněnské Janáčkovy akademie múzických umění Denisa Cupáková, foto: Vendula Hlaváčková

„Žádali jsme vládu o výjimku, abychom mohli zkoušet jako profesionální soubory, protože bychom dělali úplně stejnou práci. My ale nesmíme, protože máme status studenta,“ vzpomíná studentka na otevřený dopis režisérů a dramaturgů z loňského 22. prosince, k němuž se připojilo bezmála šest stovek nejen divadelních profesionálů.

Tisková mluvčí MŠMT Aneta Lednová na náš dotaz, jak se situace vyvíjí, odpověděla: „Snažili jsme se o úpravu systému PES tak, aby se mohla konat praktická výuka alespoň v omezené míře. Vzhledem k vývoji situace však zatím nebylo možné tyto změny realizovat.“

Ve hře je tedy nejen zakončení studia, nýbrž i budoucnost mladých herců a hereček. „Chtěli jsme studium prodloužit, ale to nejde, protože za námi je už další ročník, který v daných prostorách potřebuje zkoušet a taky, a to hlavně, potřebuje získat práci,“ vysvětluje studentka JAMU. Zatím se prý jedná o tom, že by dané inscenace mohli studenti odehrát alespoň během léta.

Přestože to současní absolventi budou mít s hledáním práce složité, konkrétně Denisa Cupáková je ráda, že ji tato situace nezastihla v dřívějších ročnících. „Alespoň za sebou máme tři roky plnohodnotného studia. Jsme z poloviny hotoví, teď je to hlavně o praxi, kde se můžeme dál zdokonalovat,“ tvrdí.

Rozmazaný obdélníček

Naopak na začátku cesty stojí student prvního ročníku herectví pražské Divadelní fakulty Akademie múzických umění Jiří Chadraba. Své spolužáky viděl pouze během dvoutýdenního adaptačního kurzu a v prvních týdnech školy. Teď si dopisují a vídají se na společných hodinách, které se všechny konají online. Jejich domovy se jim staly tvůrčím zázemím i kulisami. „Dostáváme různá cvičení, která nás učí pracovat sami se sebou. Herecké úkoly nahráváme na kameru a posíláme pedagogům, se kterými je rozebíráme na individuálních konzultacích, což je trochu pomalejší, než kdyby se to dělo v reálném čase,“ vysvětluje student.

Jiří Chadraba má výhodu v tom, že bydlí se svou spolužačkou, takže při hodinách herectví mohli reagovat mezi sebou, cvičit spolu, zatímco ostatním musel stačit výhradně monitor. „Když nás pustili v prosinci na pár dní do školy, ukázalo se, že bez přímého kontaktu s partnerem je práce, kterou jsme odváděli doma za obrazovkami, poměrně mizivá a zkoušení inscenace se tak prozatím pozastavilo. Některé věci je zkrátka nemožné dotáhnout bez přímé interakce, při které se budí tvůrčí kreativita,“ vysvětluje herecký adept. Je zkrátka něco jiného vnímat partnera jako bytostný celek než jako rozmazaný obdélníček.

Jiří Chadraba zůstává optimistou. Věří, že než dostuduje, situace se změní a divadla budou zase vyprodaná. A na jednom se shoduje s ostatními oslovenými: vzdor všem omezením a nejistým vyhlídkám výběru oboru nelituje.

V příštích dílech zjistíme, jak se dá vyučovat přes webkameru zpěv, skladba nebo hra na nástroje a nahlédneme také k sochařům, restaurátorům a jiným vizuálním umělcům.

Autorka je kulturní publicistka, stálá spolupracovnice webu ČT art