Galerie bez diváků: Rudolfinum nabízí odpočinek od únavy ze soucitu

Pražská Galerie Rudolfinum se rozhodla připravit výstavu, kterou ještě nikdo z „běžných“ zájemců neměl šanci navštívit. Od 21. ledna by diváci za normálních okolností mohli zhlédnout expozici Compassion Fatigue Is Over. Název lze přeložit jako „únava ze soucitu už je za námi“. Vznikla v rámci dlouhodobé dramaturgické linie Rudolfinum_Time-Based (jde o výstavy založené na časových médiích, tedy filmech, videích či animacích). Plánovaná je zatím do 18. dubna 2021, galerie doufá, že bude moci být prodloužena tak, aby ji veřejnost aspoň po nějakou dobu mohla navštívit. Na sociálních sítích Galerie Rudolfinum budou také postupně zveřejňována videa představující díla a umělce, kteří jsou na výstavě zastoupeni.

Empatie, pandemie a jiné požadavky

„Soucit je nestálá emoce. Je potřeba jej převést v čin, jinak začne skomírat. Otázka je, co dělat s pocity, které byly vzbuzeny, se získanou informací. Pokud člověku připadá, že s tím ‚my‘ nic nezmůžeme (koho myslíme oním ‚my‘?) a že s tím nic nezmůžou ani ‚oni‘ (a kdo jsou ‚oni‘?), pak začne být znuděný, cynický, apatický,” napsala v knize S bolestí druhých před očima slavná americká esejistka a spisovatelka Susan Sontagová. Pojem, který byl dříve spojen hlavně s psychicky náročnými profesemi jako jsou lékaři, hasiči, zdravotní sestry nebo novináři, se v době zaplavené neustálým tokem informací o pohromách týká prakticky celé populace.

„Přemíra stresu a nutnosti stálé empatie vede ke ztrátě soucitu a schopnosti vnímat okolní obtíže,” konstatuje v průvodci výstavou Jen Kratochvil, který je spolu se šéfem Rudolfina Petrem Nedomou kurátorem Compassion Fatigue Is Over. Koronavirová pandemie vyznění výstavy jen podtrhuje. 

Compassion Fatigue Is Over chce vytvořit dojem zklidněného útočiště v tomto stresujícím, rychlém kontextu. Osm filmů s celkovou stopáží kolem osmi hodin nutí diváka zpomalit – a v tomto „slow“ módu přijímat podstatné informace. „Výstava reflektuje množinu klíčových témat současnosti, jakými jsou rasová nesnášenlivost, pracovní vykořisťování, přehodnocení historických narativů, sexuality, genderu, padlých i znovu nalezených utopií nebo abstraktního myšlení coby nutné podmínky pro jakoukoli racionální soudnost,“ uvádí Nedoma. 

Nad čím a kým byste mohli spočinout

Pro představu, na co byste v Rudolfinu narazili, kdybyste se tam mohli vypravit. Jihoafrická umělkyně Candice Breitz v sérii Sweat (2018) představuje výpovědi sexuálních pracovnic a pracovníků v Johannesburgu. Dva filmy slovenské umělkyně Anny Daučíkové On Allomorphing (2017) a Thirty-three Situations (2015) ukazují, jak dominující společenské a politické systémy formují individuální identitu. Britský vizuální umělec Naeem Mohaiemen se představuje rovněž dvěma snímky: Tripoli Cancelled (2017), který do jisté míry vypovídá o izolaci a osamocení jedince, a Two Meetings and a Funeral (2017), zobrazující bipolární rozdělení světa. Snímek I Can See Forever (2018) Kanaďana Jeremyho Shawa ukazuje fiktivní budoucnost a experimenty s lidskou DNA. Naopak dokumentární charakter mají práce německé umělkyně Hito Steyerl nazvané November (2004) a Lovely Andrea (2007). Oba spojuje postava Andrey Wolf, autorčiny přítelkyně z časů dospívání, ale především politické aktivistky a členky PKK (Strana kurdských pracujících). 

Haris Epaminondy, Kypřanka žijící v Berlíně, se představuje snímkem Chimera, který byl poprvé představený na Benátském bienále v roce 2019. „Zdánlivě nesourodý zdrojový materiál s každým dalším záběrem dává vzniknout jednotnému celku, který se nepokouší informovat nebo sdílet konkrétní sdělení, ale nechává mysl volně plynout ve vlnách bohaté obraznosti, bezpočtu referencí a témat, která pro každého diváka otevírají vlastní subjektivní realitu. Chimera v rámci výstavy funguje jako katalyzátor zahájení procesu vstřebávání jednotlivých děl. Její umístění ve vlastním kinosále mimo hlavní okruh průchodu galerií naznačuje odlišnost materiálu a jeho specifickou roli v celku výstavy,“ stojí v průvodci výstavy, který si každý může stáhnout ZDE. Filmy doplňují site-specific instalace a fotogramy Rumunky Anetty Mona Chisy a Slovinky Aleksandry Vajd (obě však žijí v Praze).

I přes svou rozsáhlost a tematickou šíři nechce nynější rudolfinská kolekce diváka zahltit. Podle kurátora Jena Kratochvíla by se k ní lidé měli vracet, přijímat ji po částech. „Únava ze soucitu je daleko od svého konce, jak jej deklaruje název výstavy. Unavení jsme stále. Někteří únavu řeší rozhořčením, jiní třeba meditací. Compassion Fatigue Is Over nabízí dočasné alternativní řešení,“ tvrdí (spolu)kurátor.