Sochař Krištof Kintera: Snažím se být pandemickou situací co nejméně okleštěný

Krištof Kintera (*1973) je známý především pro své sochařské, často kinetické realizace. Nesou v sobě specifický, pro autora charakteristický humor. Kintera vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, postgraduálně působil na Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterodamu. Mezi lety 2009 a 2011 vedl Ateliér sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vystavuje jak v Česku, tak v zahraničí, například v Kunsthale Rotterdam (2015) nebo o rok dříve v Museum Tinguely v Basileji. Za svůj stý výstavní projekt si pražská Galerie Rudolfinum zvolila v roce 2017 autorovu expozici Nervous Trees. Krištof Kintera žije a pracuje v Praze.

Jak vás přímo zasáhla pandemie a opatření s ní spojená?

Byla zrušena řada větších projektů. A samozřejmě většina těch zahraničních, třeba výstava v italské Padově v botanické zahradě nebo projekt Art Sella v severní Itálii, kde jsem měl stavět sochu do Sculpture Parku, a další věci. Takže určitá změna tu je. Na druhou stranu se snažím být stávající situací co nejméně okleštěn či zhrzen. Pracuji, jak nejvíc lze, na dalších projektech. A jsem šťastný, že to jde.

Krištof Kintera, dělník umění, foto: Roman Franc

Loni v září byla v Ikon Gallery v anglickém Birminghamu otevřena vaše výstava The End Of Fun!. Jak dlouho se připravovala?

Téměř rok, možná i víc. I když na tu otázku se trošku hůř odpovídá, protože řada soch, objektů a projektů, která v Ikon byla vystavena, pochází z různých období, třeba i deset let nazpět. Čili mám-li být přesný, tak výstava se připravuje třeba celé roky, ale vymýšlení a realizování konkrétní birminghamské expozice a rozpravy kolem ní začaly zhruba rok před jejím zahájením; každopádně ještě před pandemií.

Nedlouho před vaším odletem na instalaci zavedla britská vláda povinnou karanténu pro cestující z ČR. Tím byl prakticky znemožněn váš přílet, výstava se připravovala na dálku, bez vaší fyzické účasti byla i vernisáž. Jak taková instalace probíhala?

Ano, nemohli jsme být u instalace přítomni. Ne náhodou mluvím v množném čísle – většinou na projektech a výstavách spolupracuji s kolektivem spolupracovníků. Na poslední chvíli, těsně před odletem, jsme se dozvěděli, že do Británie přicestovat nemůžeme; anebo můžeme, ale byli bychom ve čtrnáctidenní v karanténě, což přesně odpovídalo době instalace.

Upřímně řečeno, nedovedl jsem si představit, že by taková výstava mohla být nainstalována bez naší nebo mojí přítomnosti, protože obsahovala spousta technických spletitostí. A jelikož my ty věci důvěrně známe, jde nám to většinou poměrně od ruky. Vlastně předávat tyhle zkušenosti a informace druhým lidem mi přišlo nemožný. Ale opak byl pravdou a musím moc pochválit tým v Ikon Gallery, protože to zvládli výborně. A bylo to samozřejmě i díky tomu, že jsem trávil hodně času na telefonu a WhatsAppu a vůbec na různých komunikačních kanálech. Z Ikonu mi ukazovali, jestli je to takto správně nebo kam se co má dát. Jel jsem to hodně přes displej, což není úplně moje hobby, na druhou stranu bez toho by to zkrátka těžko šlo udělat.

Tématem výstavy The End Of Fun!, tedy Konec legrace!, byly ekologické katastrofy, změny klimatu a její dopady. Zároveň šlo o nejobsáhlejší prezentaci vaší práce, která ve Velké Británii dosud proběhla. Mnohá z děl představených v Birminghamu jste přitom prezentoval už v rámci dřívějších projektů. Je to tedy tak, že téma lidského vlivu na přírodu je vaší tvorbě bytostně vlastní? Anebo je „pouze“ dáno nebo vyvoláno kontextem?

Víte, environmentálním tématům se dá v mojí práci stěží vyhnout, ačkoliv musím poznamenat, že bývám sám překvapený, nakolik moje díla bývají vnímána jako apelativní a často jsou „čtena“ právě environmentální optikou. Překvapený jsem proto, že si nic agitačně nebo aktivisticky nediktuji – jsem si totiž vědom, že umění jako takové nemá šanci svět příliš měnit.

Abych však konkrétněji odpověděl na otázku. Každá výstava se samozřejmě komponuje, a teprve poskládáním do sebe se vytváří celek, který je ojedinělý, protože se to už nikdy v takové konstelaci znovu nesejde. A takto svá specifika měla i výstava v Ikonu: vedle sebe se tu vyskytly věci, které vznikaly v různých časových obdobích, nezávisle na sobě, a přitom vytvořily určitým směrem zacílený celek. Já ji ani neviděl, takže se mi těžko popisuje, jak to vlastně dopadlo. Ale doufám, že to mělo nějakou naléhavost a intenzitu.

Expozice byla asi na dvacet dní uzavřena, po tu dobu byla částečně přístupná přes web galerie. Jak vy, jako tvůrce, vnímáte nutná uzavírání reálných prostor a náhradní online způsoby, jak umění přiblížit divákům?

Ta snaha galerií a institucí fungovat aspoň improvizovaně, provizorně, je nevyhnutelná. Není jiná varianta. Nicméně nejsem velký příznivec vtěsnávání skutečného světa do digitálního prostoru, protože digitální svět to nepojme. A to z mnoha důvodů. Už jsme všichni přesyceni koukáním do displejů a obrazovek, reálná realita je potom o to cennější. Digitální komunikace dokáže něco zprostředkovat, ale vždycky je to pouhá náhražka. Vždycky! Není nad to si věci zažít, vidět na vlastní oči, cítit je, vnímat je v reálu. Stejně jako není nad to vnímat v reálu druhého člověka.

Krištof Kintera a jeho klobouk. To už tak nějak patří k sobě…, foto: Roman Franc

Jaké jsou vaše výstavní pro rok 2021?

Mám toho „papírově“ kupodivu dost před sebou a doufám, že se alespoň něco z toho podaří realizovat. Chystám několik posunutých věcí kvůli covidu, mají se resuscitovat. Například socha do Litomyšle, osmimetrová, nazvaná Praying Wood, Modlící se dřevo, odlitek z hliníku, který by měl být v Litomyšli odhalen někdy v půlce roku. Připravuju věc do Sculpture parku Arte Sella poblíž Trenta, v italských Alpách; tam stavím, řekněme, raketu ze starých zářivek. Vzápětí mám mít instalaci v botanické zahradě v italské Padově, v nejstarší botanické zahradě na světě. To je výzva, protože kontext není stoprocentně umělecký, je rozkročený mezi přírodovědou a uměním. Potom v Regensburgu mám mít v květnu výstavu s úžasnými dámami – s Magdalénou Jetelovou a Toyen. Tak to zatím docela stačí…

Ovlivnila pandemie konkrétně vaši práci? Například změnil jste svoji tvůrčí rutinu, nebo se třeba zabýváte novými tématy?

Primárně něco takového dělat nechci. Odmítám lacině reagovat na vzniklou situaci, protože mi to přijde příliš čitelné a prvoplánové. Takže do mojí tvorby, co se týče obsahu a témat, se to podle mě vůbec nedostává. Snažím se pokračovat v tom, co se přirozeně vyvinulo v mojí hlavě a dílně. A covid-19 do toho nenechám vstupovat, protože je to příliš očekávatelné. Umění by vždycky mělo překvapovat, a ne pouze komentovat.

Takže konkrétněji: na čem nyní pracujete?

Naštěstí máme práce jako na kostele. Momentálně děláme na projektu pro nově vznikající Kunsthalle Praha, která bude v protilehlém parku pod zámeckými schody z Pražského hradu. Řekl bych, že jsem zvolil novou tóninu. V tamním parčíku vznikne jakýsi model utopického města, který cituje normalizační a brutalistní architekturu. Budou to betonové odlitky, kopie známých i neznámých staveb. Potom pracuji na Dvoreckém mostě, což je nově vznikající most mezi pražským Podolím a Zlíchovem. To je taková disciplína na delší časový úsek, ale už jsme v tom dost namočeni. Potom na té instalaci do severní Itálie. A pak na několika menších, ale ne méně pracných sochách. Takže se činíme, což nás těší a jsme za to vděčni.

K výstavě rovněž vyšel katalog, listovat jím lze ZDE.