Kázat, nebo provokovat? Když umění odpovídá na klimatickou krizi

Nejdřív zkusme odpovědět na otázku, co to environmentální umění vůbec je. Ondřej Navrátil z Masarykovy univerzity ve své předloňské knize Zelené ostrovy: České umění ve věku environmentalismu 1960–2000 píše: „Pod výrazem environmentální umění může být v nejširším pojetí zahrnuto veškeré umění reflektující prostředí, včetně tradiční krajinomalby. Obvyklejší je však spojení s uměleckými tendencemi, které se zformovaly v 60. a 70. letech minulého století a které charakterizuje přímá práce s krajinou. Hovoříme tedy o land artu a příbuzných směrech.“ S ním se shoduje i historička umění Tereza Špinková, která říká, že environmentální umění je široký pojem, který zastřešuje jak umění ekologické (které se více zaměřuje na lokální problémy a ochranu přírody), tak třeba i land art.

Přírodní ateliér i galerie

Bludiště vyhrabané v listí, kamenné brány, pyramidy z oblázků. Příroda je pro landartisty ateliérem i galerií. Koneckonců land art vznikl v šedesátých letech minulého století právě proto, aby se umělci vymanili ze světa výstavních prostorů a přímočaře komerčního umění. Svá díla začali „vystavovat“ na nepřístupných místech. A tak je tomu dodnes. Ovšem landartista a stonebalancer Jan Macek přiznává, že se z přírody do galerií navrací: „Lidé totiž většinou nemají šanci naše díla v přírodě nalézt, pokud k nim nepřiložíme GPS souřadnice. Proto jsme je začali fotografovat a vystavovat.“ Land artu a stone balancingu se v České republice kromě Jana Macka v současnosti věnují kupříkladu Ondřej Koudelka, Rudolf Novák či Zdeněk Toman.

Ačkoliv land art využívá zejména přírodní materiály, i toto umění má své ekologické limity. „Před rokem někdo na Sněžce vytvořil mandalu z přírodnin, a tímto jednáním zasáhl do národního parku. Bohužel jsme s tímto neodborným zacházením v krajině neustále spojováni,“ zoufá si Jan Macek. Varuje také, že například stavení věží z kamenů ničí koryta řek. „Říkáme jim opičí věže. Stačí postavit jednu a za týden jich tam máte sto. Každý den to pak chodíme bořit. Proto jsme založili stonebalancové hřiště.“ Nazvali je Balanc Point, najdete ho v Sejfech u Trutnova a mělo by fungovat jako jakási „legální plocha“, kde se člověk může vyřádit, aniž by ohrožoval zvířata nebo životní prostředí.

Vystoupit z provozních automatismů

S přibývajícími zprávami o klimatické hrozbě začalo přibývat umění, které se tomuto tématu věnuje. Vloni zareagovala Cena Jindřicha Chalupeckého: brněnskou výstavu finalistů poháněla solární energie a umělci museli předkládat účet ekologické zátěže, letos se v tomto duchu měl nést Signal Festival, kdyby se býval konal. Nad environmentálním uvažováním se zase pozastavuje – nyní ovšem zavřená – výstava Unplugged v Galerii Rudolfinum… Když byla (od 13. srpna do počátku října) přístupná, vypadalo to následovně. Paprsek slunce z otevřených dveří a světlíky osvětlovaly obrazy coby jediné zdroje světla. V Rudolfinu totiž odepřeli obrazům elektrické osvětlení a návštěvníkům zase signál mobilních telefonů prostřednictvím rušiček. Ale nešlo jen o tohle…

Tomáš Džadoň: Dědictví; z výstavy Unplugged v pražské Galerii Rudolfinum, foto: Galerie Rudolfinum – Martin Polák

Udělat v této vyhledávané pražské instituci výstavu, která se zaobírá tématem environmentálního uvažování, napadlo rudolfinského kurátora Davida Koreckého, když si přečetl titulek recenze na román Michela Houellebecqa Serotonin znějící: „Na Západě už nikdy nikdo nebude šťastný“. Odkazuje k tomu, jak se trápíme tím, že způsob, jímž žijeme, nepovažujeme za prospěšný k životnímu prostředí, ale vesměs máme dojem, že naše síly jsou ke změně zoufale omezené. V té době Rudolfinum vystavovalo díla amerického výtvarníka Arthura Jafy. „Chtěl vyrobit speciální rámy, ale přesně takové dělali jen v Americe. Převést je odtamtud by rozhodně ekologické nebylo,“ vypráví Korecký. „Jafa se zabývá emancipací černošského obyvatelstva. Ale já si v tu chvíli uvědomil, jak pro jedno společensky důležité téma vyžaduje něco, co je pro jiné společensky důležité téma devastující. A to mě začalo štvát. Tak jsem chtěl zkusit udělat nějakou výstavu úplně jinak.“

Realita však organizátorům z Rudolfina korigovala původní představy. Od března je veškeré dění silně ovlivněno koronavirem. A tak v souvislosti s akcí Unplugged sešlo například ze zamýšleného klepání na dveře redakcí (jež mělo nastat namísto obvyklého využití e-mailu), aby otiskly tiskovou zprávu. „Říkat někomu, aby vystoupil ze své komfortní zóny v době konjunktury, je trochu něco jiného, než to navrhovat v době pandemie, kdy všichni moderní technologie potřebují ke svému fungování. A všichni se tak trochu mimo svou komfortní zónu pohybují, aniž by chtěli,“ vysvětluje Korecký.

Sebe, ale i umělce se však kurátorovi povedlo vystavit nezvyklým situacím. Některá díla dopravovali na kole až z Antverp (a pojišťovna je pojistila), některá prostřednictvím koní, některá prostě pěšky a některá se tvořila přímo v galerii. „Chtěli jsme revidovat věci, které se v galerijním provozu berou jako rutina. A to se nám podařilo,“ dodává kurátor David Korecký. Vyměnili například materiál propagačních materiálů, bannery na dům instaloval namísto vysokozdvižné plošiny horolezec, klimatizaci nastavili pouze na nezbytně nutnou provozní mez a do galerie nechali proudit někdy velmi ostré sluneční světlo. „Mohli jsme si to dovolit, protože ta díla se vytvářela přímo pro tuto výstavu, takže s těmito nezvyklými postupy počítala.“

Velká (ne)ekologická gesta

Jeden typ environmentálního umění se tedy snaží upozorňovat na problémy, a přitom si neprotiřečit, usiluje být ekologické i samo o sobě. Pak je tu však také umění, které má šokovat, provokovat k debatám o klimatu, ovšem jaké prostředky k tomu využije, to už tolik neřeší.

„Umění by zajisté mělo otevírat ekologická témata, ale skálopevně nestojím za tím, že musí být za každou cenu samo stoprocentně ekologické. Když si prohlédneme různé grafy, odkud pochází největší znečištění, umění a galerie to opravdu nejsou. Ten problém leží jinde,“ tvrdí historička umění Tereza Špinková. „Je dobré na to myslet, ale zároveň lidé musí řešit, kam investují svou energii. A když každý den rozmýšlíte, která barva na plátno by mohla být ta vůbec nejekologičtější, přináší tohle uvažování pro umění a svobodu uměleckého přemýšlení a tvoření možná více (sebe)destrukce než přínosu.“

Špinková apeluje hlavně na to, aby si umění zachovalo autenticitu: „Stejně nikdy nezmění nic velkého. Umění nemá apriori užitkovou funkci. Může jednotlivosti ukazovat, zviditelňovat to, co viditelné není, může být aktivistické, může vzdělávat, ale nikdy to nebude spasitel problému,“ říká. Vzpomíná při tom na Olafura Eliassona, který do Londýna přivezl obrovské ledové bloky a nechal je roztávat na chodnících. Vzbudilo to velké reakce, zároveň však i kontroverze. „Primárně s tím nesouhlasím. Přeci jen převést kousky ledovce musí spotřebovat enormní množství energie, rozhodně to nevyznívá ekologicky, nicméně to, že dokázal vzbudit reakce, vnímám pozitivně,“ připomíná.

Lenka Vítková, jedna z autorek zastoupených na výstavě Unplugged v pražské Galerii Rudolfinum, foto: Galerie Rudolfinum – Dan Materna

V českém prostředí se na ekologickou problematiku snaží dlouhodobě upozorňovat například Krištof Kintera, který se nebojí do galerie dovést smetiště, Vladimír Turner, jenž dělá kromě filmů i politicko-aktivistické a esteticko-environmentální intervence ve veřejném prostoru. Skrze technologie a vědecké přístupy reflektuje problematiku environmentálních otázek Michal Kindernay.

Plán B pro planetu, plán B pro sebe

Environmentální téma měl mít letos i Signal Festival. Na dvacet umělců se snažilo hledat plán B pro planetu, na níž lidský druh selhává. Konat se měl v polovině října, nicméně situace mu nepřála, a tak organizátoři nyní hledají plán B sami pro sebe.

Kdy a jestli vůbec se uskuteční v náhradním termínu, není zatím jasné. Ovšem téma životního prostředí nemizí, zůstává aktuální. Organizátoři čelí tedy nejen výzvám pandemie, ale také přemýšlejí nad tím, jak udělat festival plný světel a spotřebované energie ekologičtější. „Říkali jsme si, že nemůžeme do veřejného prostoru umístit instalace, které kážou o tom, jak změnit ekologické chování, a přitom sami ekologičtí nebýt,“ vypráví programový vedoucí Signal Festivalu Matěj Vlašánek. „Bohužel však všechna ta ekologická opatření jsou finančně náročná. Každý rok se aspoň snažíme hledat rovnováhu mezi podporou nového umění, což je naše primární zaměření, a investicemi do toho, abychom měli například lepší odpadové hospodářství.“

Rovněž připomíná, že je Signal Festival jednou z nejnavštěvovanějších akcí v České republice. „Máme dosah na půl milionu lidí, které můžeme oslovit a konfrontovat je se společenskými problémy. Toho by byla škoda nevyužít k rozpoutání společenské debaty.“

Ovšem na rozpoutání takové debaty si budeme muset asi počkat. Nejprve musíme přežít a neztratit víru.

UNPLUGGED, Galerie Rudolfinum. Výstava trvá do 29. listopadu 2020. Kurátor: David Korecký. Vystavující umělci:  John Cage (v podání členů České filharmonie), Tomáš Džadoň, Patricie Fexová, Habima Fuchs, Tomáš Moravec, Nicole Six & Paul Petritsch, unconductive trash (Michal Pěchouček a Rudi Koval), Rinus van de Velde, Lenka Vítková

UNPLUGGED_ONLINE je soubor videí s umělci, jejichž site-specific projekty tvoří výstavu UNPLUGGED. Všechna videa budou postupně zveřejňována na facebookové stránce Galerie Rudolfinum, níže je jejich přehled.

OVERVIEW EFFECT
Co je „overview effect“, proč je důležitý a jak souvisí s výstavou UNPLUGGED,  vysvětluje česká umělkyně Patricie Fexová.

DĚDICTVÍ
Tři roubenky na ploché střeše dvanáctiposchoďového paneláku v Košicích v roce 2013 byly dost možná předzvěstí site-specific projektu, který Tomáš Džadoň vytvořil pro výstavu UNPLUGGED. Ve videu hovoří o tom, co bylo jeho motivací a proč ho nazval právě Dědictví.

KDYŽ, neděle 28. 10. od 18:00
Čím lákala budova Rudolfina českou umělkyni Lenku Vítkovou k účasti na výstavě UNPLUGGED?

MANUPORT, středa 28. 10. od 18:00
„Střelka“ o váze 1,5 tuny ze zbytku žulového památníku si na roztočení lidskou silou bude muset počkat do znovuotevření galerií.  Proč tento nález, jak o mase kamene a podložní hlíny s láskou hovoří český umělec Tomáš Moravec, vytrhává z původního prostředí a jaký nový náboj své instalaci předurčil?

TŘI DÍLA H.F., neděle 1. 11. od 18:00
„Umění je dobrým jevištěm pro zkoumání různých fenoménů,“ říká v souvislosti s environmentálním myšlením česká umělkyně Habima Fuchs. Jakou roli pro její účast na výstavě sehrál citát amerického právníka Guse Spetha a čím mohou jeho myšlenky inspirovat?